Ruky na dudách Vlastimila Bjačka: Příběh o hudebním přátelství a unikátní výlet ke kořenům

Opravdovým muzikantům sluší skromnost. „Vím dobře, že je mnoho lepších gajdošů a dudáků než já, a přitom své profilové album nemají,” přemýšlí v úvodu alba gajdoš Bjaček a téměř jedním dechem děkovně dodává: „Máš-li dobré přátele, máš víc než je…”.

Nahrávku Ruky na dudách můžeme přijmout jako vzácnou šanci poznat v nejryzejším autentickém pojetí tradiční hudbu z Beskyd a Javorníků. Součástí bookletu je erudovaná studie Mariana Friedla o historii dud (gajd) a jejich interpretů v České republice, jež má přinejmenším stejný význam jako samotná hudba. Cílem bylo představit moravské gajdy (dudy) v rukách „jednoho z nejzkušenějších hráčů na Moravě.” Album je koncipováno jako kolekce skladeb z vícera starších či novějších nahrávek, na kterých se vsetínský rodák Bjaček jako interpret podílel. Některé písně byly natočeny úplně nově v letošním roce. Slyšíme tak lidové i autorské kompozice v archaických podobách i v rámci aktuálních trendů world music v nejrůznějším instrumentálním obsazení: od komornějších konceptů po kolektivní sestavy s jazzovou rytmikou.

Hodinová schůzka s jedním ze zvukově nejspecifičtějších nástrojů folklorní hudby gajdami začíná písní Redyk z alba Mariana Friedla Píseň Země. Nechybí starší ukázky z alba Písně Hukvaldských Beskyd (Na vrchu kopečka), ale ani kompozice zcela nové a v letošním roce také nahrané (Bajačkine). S chutí jsem si znovu připomněl magickou Jedě furman z oceňovaného alba Beránci a Vlci o přepadení formana zbojníky. Mimořádnou hodnotu má populární francouzská melodie Gajdotta, která se zachovala v díle Michaela Praetoria Terpsichore. Tato kompozice je čistě instrumentální a má velký půvab.

Samozřejmostí jsou pastevecké písně, které se vážou k pasení ovcí v Beskydech (Salašnické), naopak další vzácností jsou skladby jako Aria Hannaca v úpravě Mariana Friedla, jejíž melodie pochází z Lobkowické sbírky v Olomouci. Své místo na Bjačkově nahrávce má také Šablička z Friedlova alba 11 podob lásky. Odlehčenou rozlučkou je tematický Gajdošek, jehož hudbu napsal Friedl na lidové texty.

Ačkoli se na CD Ruky na Dudách nachází vedle nově nahraných kompozic skladby, které vyšly již dříve, nepůsobí předložená kolekce roztříštěně a nesouvisle. Dramaturgie alba je inteligentní, nechybí jí smysl pro kontrast, pestrost a dobrý spád. Témata písní je možné vnímat jako podobenství, jež mají nadčasovou platnost. Nechybí žertovné písně, inspirované tancem odzemek, báseň o loučení zbojníka se životem, vyznání z lásky k šavli nebo starobylý motiv muzicírujících zvířat. Lidovým písním nikdy nechybí schopnost brát věci s humorem a nadhledem: „Gajdošku, gajdošku, tebe je škoda. Popíjals kořalku, vzala tě voda.”

O virtuozitě jsme zvyklí číst výhradně u interpretů klasické hudby, to je ovšem velká mýlka. Instrumentální výkony Vlastimila Bjačka, Mariana Friedla a jejich přátel jsou prostě vynikající, stylově vytříbené, šťavnaté a opravdové. Za vším slyšíme srdce. A to je vždy víc než demonstrace technických dovedností. Ruku v ruce s tímto poznáním kráčí nádherné pěvecké pojetí, kterému nechybí upřímnost a touha rozradostnit, strhnout i dojmout.

Nahrávka Ruky na dudách je věnována archaickému nástroji, který má i v dnešních dobách své znamenité interprety. Bjaček je toho pádným důkazem. Komunikativní a pospolitý ráz nahrávky ovšem říká, že hlavní síla tohoto alba tkví ve společném prožívání hudby, života a tradic bez řevnivosti a nevraživostí, které se v dnešních časech opět šíří.

I pro tyto všeobecně etické kvality, stojí za to si album Ruky na dudách poslechnout. A to vlastně původně nemělo ani vyjít: Podle vyjádření Mariana Friedla Vlastimil Bjaček nejprve odpověděl, že nikoho nezajímá tak podivný nástroj ani on sám. Naštěstí se mýlil. Domnívám se, že tohle album nejen že zajímá, ale bude zajímat pravděpodobně i další generace, které zde přijdou po nás.