Tohle že je kýč? V žádném případě! Dílo Eriky Bornové sebevědomě provokuje diktátory vkusu 

Instalace s názvem Velký dar – úhel pohledu pracuje s hravou groteskností, zároveň chce ale diváky donutit k zamyšlení. K nějakému podstatnému úhlu pohledu. Třeba k poznání, že Vánoce dokážou v čase pandemie i hromadně zabíjet.

Erika Bornová: Velký dar – úhel pohledu. (Foto: Ivan Mottýl). (Foto: Ivan Mottýl)

Kurátorsky se vánoční výzdoby na exponovaném místě v politickém pupku Ostravy zhostil ředitel městské galerie PLATO Marek Pokorný. Přitom PLATO má s nabouráváním vánočních klišé letité zkušenosti, když například sochařka Šárka Mikesková v obrovském prostoru industriálního Trojhalí na Karolině uvázala u stropu haly strom s tlukoucím srdcem, a to udávalo tempo stále zběsilejším předvánočním nákupům. A ten smrk byl zavěšen špičkou dolů. Jindy zase Elli Tiliu zabodla pětimetrový jehličnan do hromady koksu jak adventní třísku, v dalších letech pak vánoční strom tvořily pouze jeho stíny anebo zelený světelný paprsek.

Vánoční strom v hromadě koksu. Foto: archiv)

Etablovaná sochařka Erika Bornová (mimochodem dcera ilustrátora a malíře Adolfa Borna a manželka neméně skvělého malíře Tomáše Císařovského) vtělila do instalace hned celou škálu úvah nad blížícími se svátky. Kdo alespoň trochu zná její dílo, ten podobou vánoční výzdoby Prokešova náměstí nemůže být vůbec překvapen. A kdo od umělkyně dosud žádné práce neviděl, nechť si prohlédne alespoň webové stránky Galerie hlavního města Prahy. Až do 9. ledna se Bornová představuje v Colloredo-Mansfeldském paláci vynikajícím souborem s názvem Šílenství je stráž noci.

Z aktuální výstavy E Bornové v Praze. (Foto: GHMP)

Něčím šílená je i diskuse, která se nad ostravským vánočním stromem před Novou radnicí vede na sociálních sítích i v regionálních médiích. Kýč, hnus, hrůza… Tak se třeba jmenoval článek v Moravskoslezském deníku, který shrnul negativní názory na instalaci před Novou radnicí. A redakce se postavila spíše za křičící ostravský lid, než by se k instalaci pokusila najít vlastní úhel pohledu.

Doménou tvorby sochařky Eriky Bornové je už léta práce s extrémním zvětšováním či zmenšováním předmětů, potažmo v abstraktním slova smyslu i jevů a situací. Jeden výtvarný kritik o ní dokonce napsal, že zvětšuje či zmenšuje až s obsedantní náruživostí, ovšem výsledky jsou překvapivě působivé. Detail je pro umělkyni něčím jako základním výrazovým prostředkem. Bornová takto „inscenuje“ zdánlivě groteskní situace, z nichž ale často mrazí v zádech.

Erika Bornová: Velký dar – úhel pohledu. (Foto: Ivan Mottýl)

Autorka nyní ve veřejném prostoru ukazuje, na jak tenkých nohách stojí takzvaná vánoční symbolika i tradice. Vánoční dárek si i jedinec s poměrně bujnou fantazií představuje jen do určitých rozměrů, Bornové překročila i tuhle hranici, když před radnici postavila krabici jak pro Goliáše. Už na první dobrou ale přece v téhle kompozici musí i náhodný chodec spatřit také grotesknost celého výjevu.

Na gigantickém dárku stojí nepoměrně malé saně a na nich opět nepoměrně velká baňka. Bornová zvětšuje a zmenšuje, jak má ve zvyku. A groteskní efekt je nepřehlédnutelný, i když jeho výklad už tak veselý není. Vánoční dárkové šílenství průměrného Čecha dávno přesáhlo únosnou mez, což sochařka naznačuje saněmi, které tolik darů ani neuvezou. A dobře víme, v jakém stresu je před Vánocemi pošta i všechny druhy zásilkových služeb.

Erika Bornová nás opatrně a skoro až s dětskou laskavostí nabádá, ať letos při nakupování dárků alespoň trochu přibrzdíme. Krabicemi zaházený stromek svědčí maximálně o plné peněžence, nikoliv o rodinném štěstí. Fascinuje mě červená stužka, kterou je obří krabice svázána. Jsou to vlastně čtyři obrovské červené kříže, u kterých mi sklaplo, sotva jsem celou instalaci poprvé spatřil. Už loni totiž kvůli společně stráveným Vánocům s nejstarší generací v rodině skončilo několik tisíc seniorů v nemocnicích. A mnozí posléze i na hřbitově.

Detail díla Eriky Bornové. (Foto: Ivan Mottýl) (Foto: Ivan Mottýl)

Sochařka varuje, že letos to může dopadnout stejně. S osmdesátiletými, byť i očkovanými rodiči by třeba určitě neměli trávit štědrovečerní večeři jejich neočkované děti ani vnuci. Nechci na tomto místě nic vytýkat odpůrcům vakcíny, jen nabádám, že společná večeře může skončit ve voze označeném červeným křížem. A když to nedopadne, tak i v káře s černým křížem.

Baňka ležící na saních proto není obyčejnou vánoční ozdobou. Je to archaická bomba kulovitého tvaru i s doutnákem, nástroj dávných pumových útoků, v takové podobě ji třeba doboví kreslíři prezentovali v ilustracích k atentátu na následníka trůnu Františka Ferdinanda v roce 1914. I tyto Vánoce budou svátky takříkajíc na sudu se střelným prachem jménem Covid-19.  

Velký dar – úhel pohledu Eriky Bornové. (Foto: Ivan Mottýl)

Sympatické je, že současnému vedení radnice nevadí, že Erika Bornová dočasně zakryla Štorkovu sochu Ikara z roku 1999, která nepatří k nejpovedenějším ve městě. Je to typický produkt nabubřelých devadesátek s ikonografií pozdní normalizace. Podnikatelské baroko, které sice mimoděk vystihuje ranný český kapitalismus, ale je milé, že Ikaros odjel na vánoční dovolenou.

Takto vypadala vánoční výzdoba dříve, v popředí Ikaros. (Foto: Wikimedia)

Kýč, hnus, hrůza…  Jisté je, že sochařka nečekala, jak její vánoční strom v podobě obří krabice pobouří ostravské diktátory vkusu. A určitě je nechtěla vyprovokovat k tak nepřátelskému šikování se na sociálních sítích. Celou odměnu za sochu totiž věnovala na charitu, konkrétně pro Mobilní hospic Ondrášek. Což je asi dost zbytečné gesto, stačilo, aby se vzdala třeba jen části honoráře, protože ani umělci nemají pracovat zadarmo, to je přece protimluv.

Ostravský lid má samozřejmě právo ukázat palec směrem dolů, trochu mě ale překvapila kritika instalace i z řad některých ostravských umělců, kteří na sociální sítě zavěsili své rozhořčené hlasy. Kýč jak bič, dal by se zjednodušeně rekapitulovat jejich hlas.

Nikoliv kýč, tohle je spíš David Lynch. Sochařka Erika Bornová jde po stejné hraně jako tento legendární filmový režisér. Pamatuji si, jak byl na samém počátku devadesátých let v ostravském kině Vesmír promítán jeho dnes už kultovní snímek Modrý samet (Blue Velvet), což je drsný krvák namíchaný s artovou filozofující výpovědí o stavu lidské duše i světa. Romové v první řade kina nadšeně prožívali střílečky, bratři Balabánové, Jiří Surůvka a další tehdy začínající umělci v zadních řadách kina pak koncept postmoderního snímku přiváděl do extáze. Tohle byl geniální lidový biják namíchaný s artovou ekvilibristkou.

V obou skupinách se ale našlo i dost diváků, kteří Modrý samet odsoudili. Romové za zbytečné kecy, které jim nedávaly smysl, intelektuály zase odpuzovala až přílišná blízkost k filmovému kýči čili bezhlavé střílečce. A tak nějak podobně je teď vnímána také instalace Eriky Bornové.

Erika Bornová: Velký dar – úhel pohledu. (Foto: Ivan Mottýl)

Převažující negativní úhel pohledu na sociálních sítích ovšem neznamená, že by se instalace nepovedla. Naopak dílo, které vzniklo díky odvážné zakázce města v dílnách Národního divadla moravskoslezského, je důkazem, že vánoční symbolika není nedotknutelná. Erika Bornová je také známa svým vřelým vztahem k poezii, básníkem jejího srdce je především Rainer Marie Rilke. Výtvarně třeba pojala následující Rilkeovy verše:

Návěje hodin. To pozvolné mizení zdiva
i z domu, kde pobýval blažený klid.
Stálý van života. Z celého paláce zbývá
pár sloupů, jež dávno již nenesou štít.

Rainer Maria Rilke v podání Eriky Bornové. Foto: GHMP)

Všechno je pomíjivé. Nejen vánoční instalace na Prokešově náměstí, ale třeba i post primátora. A ani Nová radnice nebude stát v Ostravě na věčné časy, vždyť je to z pohledu věků také jen předimenzovaně velká krabice z cihel.