Berliozova Fantastická s unikátními zvony: Janáčkova filharmonie na čarodějnickém sabatu

Witold Lutoslawski je jednoznačně klíčová osobnost polské hudby 20. století. V jeho díle lze v kostce slyšet přehlídku skladatelských trendů, které byly v jistých údobích nejen moderní, ale svědčily též o intelektuální prozíravosti autorů. Ne všichni totiž dokázali reagovat na nové poznatky a technické prostředky hudby. Lutoslawski byl jedním z těch, kteří se nebáli experimentovat. Vyzkoušel si během svého života mnoho stylů, přičemž je příznačné, že od pozdně romantického výrazu v mládí došel na sklonku života  k obdivuhodné syntéze, v níž integrálně skloubil novátorství s niterným výrazem.

Symfonické variace Lutoslawského pocházejí z jeho rané kompoziční etapy, kratičkou skladbu napsal ve svých šestadvaceti, o premiéru se tehdy v roce 1939 postaral polský rozhlas. Janáčkova filharmonie měla dostatek příležitostí ukázat hned touto úvodní „perličkou“ své hráčské dovednosti. Téma a jednotlivé variace prochází v čase postupně různými nástroji a sekcemi. Znamenité výkony byly k slyšení v celé řadě dechů, v žestích i dřevech. Smyčce potěšily vřelým, šťavnatým zvukem a nesmíme zapomenout ani na bicí nástroje, které mají v tomto díle neméně významnou úlohu. Pojetí dirigenta Borejka vzalo v potaz dynamické i tempové kontrasty jednotlivých variací a zapůsobilo s jiskřivým a virtuózním efektem, který byl nenásilný a hravý.

Chcete rychlé seznámení s hudbou Mieczysława Weinberga? Vyhledejte si na internetu novou nahrávku klavíristky Anety Majerové s jeho klavírními skladbami. Není pochyb o tom, že Weinbergova hudba se zpočátku rodila pod vlivem jeho celoživotního přítele Šostakoviče. To však neznamená, že jeho dalším skladbám chybí osobitost nebo melodická invence. Žijeme naštěstí v časech, kdy jsou někteří skladatelé vyzvednuti z hlubin zapomnění a Weinberg si své „vzkříšení“ nepochybně zaslouží.

Violoncellista Danjulo Ishizaka. (Foto: Martin Straka)

Široká, pochmurně truchlivá kantiléna sólového violoncella zahájila Weinbergovo Concertino pro violoncello a orchestr op. 43 bis v podání Ishizaky s koncentrovaným klidem a napětím, jež sálalo z každého tónu. Po této dlouhodeché vstupní části s tragickým odstínem se zrodila kontrastní pasáž: líbezná, meditativní, nebesky znějící harmonie ve smyčcových nástrojích. Ta překlenula posluchače k další, rytmicky i výrazově mnohem víc turbulentní hudbě, plné neotřelých melodických nápadů. Weinbergova hudba má štědrý melodický fond, jeho motivy a témata jsou často fascinující. Působí na emoce, přitom nejsou nikdy demonstrací sentimentálního rozmaru.

Ishizaka ztvárnil sólový part velkolepým způsobem. Nejdřív je třeba vyzdvihnout jeho pečlivou připravenost. Po technické stránce jeho hře není co vytknout, čistota rozmáchlých kantilén i brilance rychlých pasáží a figurací byly od počátku do konce vynikající. Z jeho hráčského projevu sálala muzikální spontaneita, citlivá a přemýšlivá komunikace a vyložená radost z každého tónu. Nutno podotknout, že Janáčkova filharmonie za Borejkova řízení poskytla Ishizakovi báječné zázemí. Její hra byla přesvědčivá, dynamicky ohleduplná a v sólových detailech patřičně výrazná. Tuším, že, kdo slyšel Weinbergovo Concertino v takto strhujícím i oduševnělém podání poprvé, muselo to pro něj znamenat osobní objev.

Dirigent Andrej Borejko. (Foto: Martin Straka)

Hectoru Berliozovi se často přezdívá ohnivý „meteor“. O jeho muzice mluví s respektem i lidé, kteří jinak romantickou hudbou spíše pohrdají. Důvody jsou nasnadě. Berliozova hudba se odvážností a nekompromisností výrazu vymykala prostě všemu. Je to kromě Wagnera a Liszta patrně jediný další autor, který se nebál jít proti všem konvencím a dát své hudbě výsostně osobitý tvar. Méně často se hovoří o Berliozovi – dirigentovi, který stál téměř u samotných počátků institucionalizace této profese. Sluší se připomenout, že jedním z jeho požadavků bylo dirigovat a číst bravurně z partitury. Běžnou praxí tehdy bylo, že dirigenti používali jen jakýsi vedoucí hlas, v němž byl naznačen bas a důležité vokální nástupy. V jiných záležitostech byl ovšem Berlioz obsesivní excentrik. Jeho požadavky na opulentní obsazení orchestru jsou pověstné, stejně jako jeho nálady, které kolísaly od zoufalých depresí k exaltovaným euforickým stavům.

Všechny tyto zvláštní rysy jeho originální osobnosti, povahy a temperamentu se odrážejí v hudbě  patrně jeho nejlepšího díla: Fantastická symfonie z roku 1830 je inspirována Berliozovou vášnivou láskou k irské herečce Harriet Smithsonové a má vysloveně autobiografický rámec známý jako podtitul Epizody ze života umělce o pěti částech.

Detail partitury Fantastické symfonie Hectora Berlioze. (Foto: Martin Straka)

První věta Sny a vášně je možná vůbec první psychedelickou hudbou v dějinách. Leonard Bernstein popsal tuto hudbu jako „první hudební výpravu do psychedelie“ kvůli její halucinační a snové povaze a spekuloval o tom, že alespoň část Berlioz napsal pod vlivem opia. Ať to bylo jakkoli, jisté je, že ji Janáčkova filharmonie s dirigentem Borejkem zahrála naprosto sugestivně. Kontrastní fantaskní Ples se rozezněl ve druhé valčíkové větě  s taneční grácií a elegancí, do něhož je projektována hudební personifikace Smithsonové v podobě příznačného motivu (ideé fixe). Nádherně si ostravští filharmonici pohráli s téměř nehybnou „výtvarnou“ scenérií třetí věty Scéna na venkově, která vynikala půvabnou barvitostí smyčců i dřev.

Geniální Pochod na popraviště údajně Berlioz napsal během jedné jediné noci. Sen o vlastní popravě byl vyjádřen s maximální sugescí celého orchestru, v němž se skvěle vyjímaly žesťové nástroje. Závěrečný Sabat čarodějnic očekávali všichni jako magnet i kvůli zbrusu novým zvonům, které byly situovány spolu s (excelentním!) sólovým hobojem „off stage“. Když se jejich magický, vibrující zvuk rozezněl éterem, nechybělo mrazení po těle.

František Škrla hraje na nové zvony. (Foto: Martin Straka)

Janáčkova filharmonie hrála opět s velkým zaujetím a vynikajícím způsobem. Romantická díla tento orchestr tlumočí jaksi přirozeně, čistě, bez násilných agogických řešení, zato s ideálním rozložením dynamických sil. Nepochybně také zásluhou precizního dirigenta Andreje Borejka. Co je však důležitější, Janáčkova filharmonie má „svůj“ nezaměnitelný zvuk a docela vzácnou synergii, s níž se členové orchestru dokážou přizpůsobit kolektivnímu vyznění. Koncert s výborným violoncellistou Ishizakou měl samé klady a luxusní zážitek v podobě autentického provedení Berliozovy symfonie s přesně vyladěnými zvony byl doslova třešničkou na gurmánském menu celého večera.

Umění stojí za to jen tehdy, když je dokonalé, nebo se k nějakému smysluplnému ideálu snaží přiblížit. Tento koncert to dokázal bez výhrad.