Režisér těšínského Hobita Pavel Gejguš: Filmové verzi chybí humor a nadsázka z knižní předlohy

Pro jakou diváckou skupinu je určen Hobit, kterého režíruješ v Těšínském divadle?

Věnován je dětem, ale nejen jim, myslím si, že je to představení pro celou rodinu.

V několika posledních letech jsi dělal více inscenací určených dětem. Jaké to je, pracovat na divadle pro děti?

Moc hezké. V člověku se pak také probudí dávné dítě. A může si víc popustit fantazii. Je to uvolňující v tom, … hm, přemýšlím, jak to zformulovat, aby to nevyznělo, že mi na některých inscenacích záleží více, nebo naopak méně než na ostatních. Tak to není. Ale když pracuji na činohře pro dospělé, víc se „trápím“ konceptem a celkovým vyzněním. Ve snaze jít vstříc dospělé logice. V dětském divadle je to svobodnější, od téhle snahy jsem osvobozen a větší plochu má představivost, radost ze hry. Dětský svět je méně svázán racionalitou. Umožňuje místy vnímat jen intuitivně, emocionálně. Mě to osvobozuje, takže se cítím při práci volný. Navíc Hobit v Těšíně je loutkový a loutky umožňují hodně kouzel. Můžou skákat, lítat, můžete si představovat divoké honičky v autech, kung-fu souboje, ponoření pod hladinu moří nebo obří draky, pavouky a obry – loutky tohle všechno umí a umožňují.

Je českotěšínská scéna Bajka v něčem specifická?

Specifická je určitě. Český Těšín je město na hranici Polska a Česka, a tedy i Bajka je dvojjazyčná. Hrají česky i polsky, takže i premiéry jsou vždy dvě. I lidé, kteří jsou v souboru, musí uhrát představení v polštině a v češtině. Někteří herci už jsou tam mnoho let a jsou se souborem velmi srostlí. Je tam synergie, taková vnitřní energie souboru, který se vzájemně drží už mnoho let a má toho tolik za sebou. Pracovalo se mi s nimi moc dobře. Jako první se odehrála polská premiéra. V češtině jsme inscenaci nastudovali na jaře 2020, pak ale přišla nucená covidová přestávka, takže česká premiéra bude až nyní, v pátek 3. prosince 2021.

Dělal jsi mnoho představení pro děti. Bude Hobit výrazně jiný?

Pro mě osobně určitě ano. Je to jedna z mých nejoblíbenějších knížek z dětství. Když mi Kuba Tomoszek, umělecký šéf Bajky, nabídl práci a hledali jsme titul, nakonec mi zavolal s nápadem „mám v plánu Hobita a chci, abys ho dělal ty“. To mi udělalo obrovskou radost. Protože mě původně ani nenapadlo snít o tom, že bych mohl Hobita dělat na divadle. A když ta možnost přišla, tak jsem najednou věděl, že se divadelní sen přece jen plní. A to jsem ani nevěděl, že ho mám. Úplně se mi rozsvítily oči. Ten příběh mám moc rád. Je to krásná pohádka. Dobrodružný a poetický příběh, pro mě specifický humorem, který v něm je obsažen.

Hobita zná mnoho lidí z filmu. Já jsem ho neviděl úplně důsledně, protože mám v paměti knihu a už během čtení jsem si všechno představoval. Ale ten film byl jiný, nepasoval mi. Z těch pasáží, které jsem viděl, na mě šla lítost. Z toho, že natočili jen akční film, ale pro mě je krása té knížky také v tom, kolik obsahuje poetiky a vtipu. Například když si Zlobři opékají berana u ohně. Jsou to úplní blbečci. Baví se spolu hloupou hantýrkou a mlátí se u toho po hlavách. Mně to přijde k popukání, jak je to napsané, hotová groteska, a to jsem se snažil přenést i do inscenace. Když si člověk pustí film, vidí jen akční souboje a efekty. Bez známky humoru a nadsázky. Kniha naopak je plná humoru a nadsázky. A tolkienovských písní, básniček a hádanek.

V kolika letech jsi poprvé četl Hobita?

Někdy kolem deseti let.

Říkal jsi, že když jsi ho četl, viděl jsi situace v obrazech. Někteří režiséři vidí díla při čtení v obrazech. Patříš mezi ně?

Určitě.

A narazil jsi na nějaké překážky v Bajce při realizování svých představ?

Ne. Protože když čtu a vznikají první obrazy v hlavě, jsou jen vodítkem k tomu, jak text uchopit. Jsou to výchozí inspirace. Ale já se jich nedržím dogmaticky. A v momentě, kdy přicházím do konkrétního prostoru a vstupuji do tvůrčího procesu s hereckým souborem, tak se proces plynule přeměňuje v jevištní obrazy a situace, které vznikají na společných zkouškách v dialogu. Mám rád, když mi herci během zkoušení nabízejí tvůrčí materiál, se kterým můžu pracovat, a ode mně nemusí být tím pádem nic direktivní, můžeme hledat společně. Divadelní tvoření je o spolupráci. Nemívám před očima od začátku nějaký utkvělý obraz, který chci mít na jevišti za každou cenu a vztekal bych se, že to nejde. Takhle to u mě nechodí.

V představení hrají loutky i živí herci?

Ano, v Hobitovi jsou loutky a jejich vodiči provázáni. Herci jsou v kostýmech neschováváme je do černého. Výchozí výtvarná poetika vychází ze skupiny trpaslíků, kteří vyrážejí na dlouhou pouť zpátky domů, odkud je vyhnal drak. V našem podání jsou ztvárněni jako urousaní horalé. Podle starých dokumentárních fotografií jsou stylizováni jako polárníci a průkopníci horolezectví. Herci vypadají jako že jdou dobývat severní pól nebo ledovec. A dost se v těch kostýmech potí. Ale nesou to statečně a nestěžují si, za to jim patří dík. Používáme loutky různých rozměrů. Samozřejmě se soustředíme na poctivou loutkařinu a na prvním místě byla vždy pozornost na správné vodění loutky, aby se dětský divák díval právě na loutku. Herci jsou ale stále součástí obrazu a dotvářejí situace i atmosféru. Hlavně u představitele titulní role Hobita, kterého hraje Joel – no, teď už spíš mladý muž, nedávno však ještě dítě, tam je to propojení vodiče a loutky velmi silné. Když Hobita vodí Joel a personifikuje se s ním a mluví za něj ještě skoro dětským hlasem, to věci dává úplně nový rozměr. Líbil se nám výklad, že hobit Bilbo Pytlík, kterého z jeho nory odnesou na dobrodružnou výpravu starý čaroděj Gandalf a trpaslíci, je ještě dítě, které poznává svět kolem.

Další spolupráce s Bajkou se rýsuje?

Věřím, že ano.