Dana Hávová před premiérou Stvoření světa: Scénografie je součást magie, kterou divadlo umí být

Vaše kostýmy, výpravu či scénu znají diváci od Opavy přes Ostravu až po Prahu. Kde jsou vaše kořeny a kde se cítíte doma? 

Upřesním, je to od Chebu po Český Těšín. Je jen několik divadel v Česku, kde jsem nepracovala. Narodila jsem se v Jihlavě, odtud jsme se odstěhovali, když mi bylo osm, ale pořád se tam vracím. Stejně jako na další místa, která mám ráda. A kraj mezi Těšínem, Ostravou a Opavou k nim rozhodně patří. Jednak proto, že jsem tady začínala a hlavně proto, že jsem si tu vytvořila vztah k lidem.

Ze zkoušky Stvoření světa. (Foto: SDO Opava)

Když spolu mluvíme, jedete právě k nám na severovýchod. Co s sebou taková scénografka obvykle veze? 

Jedu jen s telefonem, nemám s sebou notebook, protože vezu plný kufr kostýmů a to by bylo další zavazadlo, na které už nemám kapacitu. To je taky o profesi, jsme trochu stěhováci a taky produkční. Ráda používám slova slovenského kolegy Jozefa Cillera, který scénografii přirovnává k desetiboji. Opravdu se potřebujeme orientovat v mnoha oborech, aby naše práce byla přesvědčivá.

Věnujete se scénografii celý život. Co jste za ta léta pochopila a nad čím vám zůstává rozum stát? 

Scénografie je jen prostředek a součást velké magie, kterou divadlo umí být. Nikdy jsem zcela nepochopila ten zvláštní vztah mezi diváky v hledišti a herci na jevišti a stále znovu mě to fascinuje. Stejně jako množství diváků, kteří do hlediště každý večer usedají v normálních časech.

Herec Daniel Volný při zkoušce. (Foto: SDO)

A v těch méně normálních? Jak se v této době připravuje inscenace?

Pravda, momentální situace není vůbec dobrá, pro všechny je velmi náročné pracovat za těchto nejistých podmínek. Realizace Haydnova oratoria Stvoření je toho živým důkazem. Představení připravujeme dva roky, několikrát jsme předělali koncept, několikrát jsme vybírali jiné prostředky tak, abychom neublížili hudbě pana Haydna. Kolik z připravených záměrů v inscenaci bude, stále není a do poslední chvíle nebude jasné. Závěrečný tvar se asi bude podobat víc koncertu než inscenaci. Covid nám nedává šanci víc zkoušet. Původní záměr byl inscenovat  oratorium jako hru, ve které si děti vyprávějí a přehrávají příběh o stvoření světa.

Ze zkoušky Stvoření světa. (Foto: SDO)

Čím vás oslovuje hudba Haydnova Stvoření? 

Pochopitelně samotnou oslavou stvoření. Často se mi stává, že hudbu „vidím“. V případě poslechu  tohoto Haydnova oratoria jsem viděla andělíčky vznášející se na jasně modré letní obloze bez mráčku, kteří se radují a chválí krásný svět, kde je vše dobré a krásné a všichni se mají rádi, velmi idylická představa. Zadání, že oratorium budou zpívat především dětské sbory, mi vyhovovalo,  začala jsem přemýšlet o tom, jak ho nejlépe naplnit. Ale jak jsem řekla, dnes je více než jasné, že všechny naše inscenační představy se nám realizovat nepodaří, covid nám brání ve zkoušení.

Původní koncepce zapojení dětí ale zůstává platná… 

Jedná se o velký mezinárodní projekt, který by měl propojit děti z několika oblastí regionu. To je v době covidové velmi těžké zadání. Nejdříve jsme museli  začátek zkoušení několikrát odložit a teď jen pevně věříme, že celý projekt dovedeme úspěšně k premiéře. Já jsem zatím měla možnost vidět a hlavně slyšet kolem padesáti dětí z porubské školy. Musím říct, že jejich nasazení je pozoruhodné a práce jejich učitelek v této době karantén a testů je obdivuhodná. Je to přesně jeden z těch zázraků, které se na divadle jednou za čas stávají a nám nezbývá nic jiného než věřit.

Ze zkoušky Stvoření světa. Foto: SDO)

Věřme tedy. Existují inscenace, na které vzpomínáte s nostalgií?

Realizovala jsem přes 250 inscenací, na některé z nich opravdu ráda vzpomínám, ale bez nostalgie. Nedají se opakovat. Jsou určeny mnoha faktory: režisérem, celým hereckým souborem i jednotlivými herci, místem, dobou… Význam, který pro mne měly, je osobní, stejně tak je to i s diváky. Nechci je vyjmenovávat.