Miluju tebe a Hornbach aneb Všechny podoby lásky v novém čísle revue Protimluv 

Nové číslo Protimluvu otvírá poezie Petra Motýla. „V Dynamu na zahrádce / je tak modře zlatě a sladce // pivo za pivem / padá u staré cesty / a na starou cestu štěstí,“ píše pražský básník v úvodním příspěvku revue. Petr Motýl je znám celoživotní láskou ke zlatavému moku, což dokazují třeba jeho sbírky 10 000 piv či 2 000 000 piv. Obecně řečeno, láska k tomuto chmelovému nápoji je mezi českými beletristy vytrvalá, byť je to mnohdy i hodně bolestný vztah. „Chtěl jsem si dát ještě pivo / s někým / ohlédl jsem se od psacího stroje a zjistil jsem, / že jsem tak sám, / jako bych osaměl,“ přemítal svého času Ivan Martin Jirous zvaný Magor. Láska, pivo, samota…  

Hned v druhém příspěvku Protimluvu dojde i na lásku tělesnou. „Otevřený přístup k tělu a sexualitě je znakem otevřené kultury,“ chválí performerku Lenku Klodovou (původem z ostravských Petřkovic) pedagog Akademie výtvarných umění v Gdaňsku Łukasz Guzek. A vyjadřuje přání, že kdyby se tak odvážná umělkyně narodila v Polsku, splnil by se jeho letitý sen. Rozhovor s Guzkem připravila česká performerka a básnířka Jana Orlová, která se při svých vystoupeních (i v básních) tělesnosti a sexualitě rozhodně nevyhýbá. Orlová ostravskému kulturnímu časopisu poskytla výbor ze svého rukopisu s úderným eroticko enviromentálním názvem Miluju tebe a Hornbach. A jak šéfredaktor Protimluvu Jiří Macháček nedávno prozradil v pivnici Hoppy Dog Pub v Poštovní ulici, sbírku výhledově vydá právě jeho nakladatelství.

„Stávkovala bych jen / za anální uspokojení / pro všechny,“ píše Orlová v třetím čísle časopisu, který v Ostravě vychází úctyhodných dvacet let. A podobně jako sedmapadesátiletý Petr Motýl i tato pětatřicetiletá žena má potřebu do svých milostných her zahrnout chmelový mok: „Ráda bych obcovala s chmelem / zarostlým v lese jako moje srst.“ 

Láska i její sexuální projevy patří ke každému věku. Slovinská spisovatelka Suzana Tratnik v Protimluvu emotivně líčí, jak dospívání mohou prožívat třináctileté dívky: „Během přestávky jsem dávala čokoládu Majce z vedlejší třídy. Chytla mě za ruku a odvedla mě do kabiny na wc, zamkla a dívala se na mě zářícíma očima. Myslela jsem, že je tak moc vděčná za čokoládu. Ještě pořád mě držela za ruku a zeptala se mě: ´Dáš mi napít trochu mlíka?´ Pokrčila jsem ramenama a napůl přikývla. Nevěděla jsem, co chce. Pustila mou ruku, sáhla mi pod tričko a silně stiskla mý nevyspělý prsa, a pak ještě každou bradavku zvlášť.“ 

Emoce, city, nálady, afekty, vášně… O čem jiném by měl spisovatel také psát. Děčínský básník Radek Fridrich přispěl do posledního Protimluvu básní s názvem Diblice, ve které najdeme také tyto verše: „Vchází do stavení / s klapotem kopyt / v klisnu proměněna // To bude jízda.“ Nevypočitatelným pokušitelem je ovšem ve Fridrichově poezie i Golem: „Koho přepad v temných uličkách / starobylýho města, / jak trápil vyjukaný židovský děti / a co šeptal mešuge holkám, než mu podlehly.“

Filmový publicista Martin Jiroušek vtáhl lásku už do názvu své zajímavé studie, jenž zní: Transgenderový horor. A Ondřej Cikán z vídeňského nakladatelství Kétos a také autor Manifestu Múzismu si zase pohrává s kořeny české poezie. A to se bez horoucí lásky neobejde: „Jsemť nejkrásnější jediná, též jsemť všeho součet, / Jsemť já též všeho Čas, své Sestry sjednocující, / Mámť tebe ráda. Hle! Tvá Láska se ve mně zrcadlí.“ Druhým mužem vídeňského Kétosu je Anatol Vitouch, který též odkazuje na „chronón taxis“, byť se zřejmě ocitáme v reálném rozvodovém řízení: „Tak je má žena pryč, / shledávám rozpačitě / Je zbytečné si dělat vrásky // Ta žena mi už předtím porodila krásné dítě / S ním chodím na procházky // To dítě vlastní nohy, a ty sahají až k zemi / Rád bych mu řekl cosi.“ 

Až odzbrojující sílu skrývá báseň devatenáctileté studentky gymnázia Alžběty Cuhrové, která končí výzvou: „Nabízím svou realitu / ke společnému sdílení / tomu kdo mi ukáže tu svou.“ Falešné profily virtuálního světa nebere, neboť láska je pouze jedna, jak už to napsal apoštol Pavel: „Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy.“ 

Až k Adamovi a Evě se o pár stránek dál hlásí próza Martina Šenkypla: „Poslední naše fyzické milování proběhlo za velmi příznivých okolností, tedy alespoň podle vnějších znaků. Pocit rozkoše a totálního splynutí se dostavil. Cákal z nás pot, nemluvili jsme. Přirážel jsem tvrdě, pouze podle svých potřeb, nic jiného mne nezajímalo. Ukojení chtíče vystřídal postkoitální splín a skepse. Vše tedy proběhlo přirozeně. Pouze s tím rozdílem, že tentokrát z ní vytékala krev. Krev symbolizuje zranění či smilstvo. V našem posledním spojení bylo obojí. Bylo to znamení našeho prvotního hříchu.“ Trochu kostrbaté, zřejmě upřímné. 

S biblickým příběhem vzápětí odvážně pracuje i polský básník Antoni Matuszkiewicz: „Bereš na sebe břímě / nebo obřemeňuješ Zemi? // Svítí kovové cvočky / nebo sperma?“ Toť i tečka za třetím letošním Protimluvem. Ale nebojte se, ten čtvrtý bude také o všech podobách lásky. Neboť v listu Korintským stojí: „A kdybych rozdal všecko, co mám, ano kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.“ 

*

Třetí letošní číslo časopisu Protimluv bude uvedeno ve čtvrtek 25. listopadu v 18 hodin v ostravském Domě umění za účasti Jany Orlové, Martina Jirouška, Nely Bártové a dalších umělců. Součástí večera bude i uvedení knihy Fantasmagoriana, což je v češtině vůbec poprvé vydaný soubor německých strašidelných příběhů z roku 1811, z nichž se postupně zrodil fenomén Frankenstein. Večerem bude provázet nakladatel Jiří Macháček.