Jiří Surůvka na výstavách vzkazuje: Být stále stár, to bych si přál. Být stále mlád, dostal bych hlad

Na prestižním místě v ostravském Domě umění se Jiří Surůvka představil již v roce 2003 (I maestri del colore). Jeden z nejznámějších současných umělců v dohasínajícím ocelovém srdci republiky ovšem k šedesátinám podobnou nabídku nedostal. Možná mají kurátoři z Domu umění dojem, že s ocelovým srdcem vyhasíná i zápal ostravského Batmana a že po sedmnáctileté pauze by Surůvka v Domě umění mnoho nového nepředvedl. Těžko říct, kde je zakopán pes, umělec nakonec šedesátiny slaví v radniční galerii ve Slezské Ostravě a v nové studentské výstavní síni v Mariánských Horách.

Z vernisáže v Galerii Student. (Foto: Galerie Student)

Slezská Ostrava se už v meziválečné éře snažila za všech sil konkurovat sousední Moravské Ostravě, přesto zůstávala jen maloměstem, byť prošpikovaným uhelnými štolami. Ten periferní dojem si čtvrť uchovává podnes, takže sotva chodec překročí Sýkorův most na slezský břeh, zavane něco venkovského či okresního. A podobnou atmosféru má i Slezskoostravská galerie, což je po celá léta bezduchý nekoncepční „melouch“ tamní radnice. Galerie bez výrazného kurátora, bez smysluplné propagace a doprovodných programů, bez katalogů, bez spolupracovníků a umělecké rady. Jen to tam tak nějak plyne do ztracena a ve znuděném bezčasí se rozplývají i nezpochybnitelně přínosné projekty, jakým byla třeba výstava Krištofa Kintery v roce 2017.

Poutač před Slezskoostravskou galerií. Foto: Ivan Mottýl)

Prostorám v suterénu slezskoostravské radnice by spíš slušela stálá expozice o dějinách Slezské Ostravy, než aby se radní pokoušeli dál držet při životě galerii současného umění. Výstavy zde totiž končí vernisáží, jak se bylo možno přesvědčit i 14. listopadu ve tři odpoledne, tedy tři dny po vernisáži. Dopisovatel kulturního deníku Ostravan.cz zde byl druhým a posledním návštěvníkem výstavní síně v průběhu celé neděle.

Slezskoostravská galerie. Foto: Ivan Mottýl)

Proč ale zrovna takto začínat referát o Surůvkově výstavě na Slezské? Důvod je prostý, rekapitulace celoživotně angažovaného umělce a performera Jiří Surůvky by Ostravákům neměla ujít, tudíž onen Sýkorův most ve směru z Moravy do Slezska musí překonat. Avšak pozor, galerie se pro veřejnost otvírá jen o víkendech, neboť v pracovní dny v ní zřejmě úřadují byrokraté, pro které se nenašlo dost židlí v kancelářích.

Výstavy ve Slezské Ostravě i v Mariánských Horách prezentují většinu z děl, kterými se ve svých recenzích a výtvarných studiích zabýval již Surůvkův vrstevník, spisovatel a výtvarný publicista Jan Balabán (1961-2010). Proto není od věci se na obě výstavy vydat právě s Balabánovým souborným dílem, které v roce 2012 vydalo nakladatelství Host. A v němž se třeba dočteme: „Angažmá malíře a performera Jiřího Surůvky bylo vždy společenské. Troufnu si tvrdit, že výtvarné a konceptuální postupy jsou pro Surůvku především prostředky k aktuálnímu zneklidnění publika.“

Můj boj Jiřího Surůvky. (Foto: Ivan Mottýl)

Tohle „aktuální zneklidnění“ ale není možné se stejnou naléhavostí přenést i do galerijní retrospektivy, čímž obě bilanční výstavy trochu ztrácejí. Svým způsobem je to nespravedlivý trest za Surůvkovo letité tepání společenských absurdit, kdy umělec pracuje dosti odlišně od kolegů, kteří aktivní umělecký život tráví v teple ateliérů. Surůvka vsadil na boj. A nad svým rebelstvím nyní i bilancuje, a to hned při vstupu do Slezskoostravské galerie, kde návštěvníky vítá dřevěná kniha se zatnutou sekerou a nápisem: „Můj boj, Jiří Surůvka.“

Můj boj Jiřího Surůvky. (Foto: Ivan Mottýl)

Balabán Surůvkovo dílo chápal také jako permanentní otázky: „V čem to vlastně žijeme? Co vy na to?“ Špalek se zatnutou sekerou už ale Balabán spatřit nemohl, tohle dílo je teprve dva roky staré. Surůvka se v něm vrací ke své oblíbené „poezii kontrastů“, kdy krutost a zlo nejvyššího kalibru kombinuje s nevinností, naivitou i vyhrocenou sebeironií. A až s haškovsky krutým sarkasmem zobrazuje všeobecný marast světa, kdy neváhá jedním vrzem zesměšnit i sám sebe.

Hitler napsal Můj boj (Mein Kampf) jako program k prosazení totalitní nacistické ideologie, a to nejlépe v globálním rozsahu. Jiří Surůvka se zase minimálně od poloviny osmdesátých let stává rebelem, který vyhlásil boj komunistické společnosti. A po sametové revoluci znova i všem novým papalášům, kteří se pro nezávislé umělce opětně stávali stejnou překážkou jako socialističtí kulturtrégři.

Můj boj Jiřího Surůvky. (Foto: Ivan Mottýl)

Surůvka objektem Můj boj také naznačuje, že dříve toužil po světovém uznání, což se mu do jisté míry podařilo. Jeho dílo je například zastoupeno v jednom ze svazků uznávaných Dějin umění od José Pijoana, vystavoval na Benátském bienále anebo ve Frameless Gallery v Londýně. Zároveň však z pozice šedesátníka nad slávou bilancuje i jako nad polní trávou, když jen s jánošíkovskou sekerou v ruce nakonec nedosáhl na dávný cíl, aby ho vlastní tvorba také pohádkově uživila. A máváním sekery nezměnil ani všudypřítomnou lidskou hloupost, s níž vlastně bojuje od gymnaziálních let.

V osmdesátých letech minulého století bychom Surůvku našli třeba ve vinárně U Sudu ve Stodolní ulici, kde se scházel s přáteli z nezávislé výtvarné skupiny Přirození (bratři Balabánové, Milan Krupa, Pavel Šmíd a další) i s jinými umělci, kteří měli normalizace po krk. V listopadu 1989 studoval ostravskou Pedagogickou fakultu a patřil k vůdčím osobnostem studentského stávkového hnutí. Burcoval třeba havíře, ať se přidají k revoluci, anebo zajišťoval spojení ostravských studentů s centrem Občanského fóra. A podobně jako kdysi anarchista Franta Sauer boural pomníky komunismu, třeba Gottwaldovu sochu před ředitelstvím Vítkovických železáren.

Z výstavy Jířího Surůvky.

Rovnou ze sametové revoluce pak zamířil do světa, o čemž podal i literární svědectví v díle Mezi kretény. A jeho velkým snem byla od poloviny devadesátých let ostravská Kunsthalle, městská galerie současného umění, v níž by se aktivně podílel minimálně na kurátorských plánech. Ten sen se splnil jen napůl, i když kvůli němu demonstroval na Nové radnici v kostýmu Batmana. Galerie nakonec vznikla bez Surůvky v jakémsi zvláštním vazalství s železárnami Jana Světlíka, z něhož instituci vymanil až Marek Pokorný a přetvořil ji v dnešní PLATO.

Můj boj. Když Surůvka v roce 2003 uspořádal již zmiňovanou výstavu v Domě umění, zeptal se ho jeho přítel Jan Balabán prostřednictvím časopisu Ateliér: „Vnucuje se zamyšlení nad dalším Surůvkovým vývojem. Symbolické dobytí ostravského Domu umění jako místa, kam ostravský kulturní pária a rebelant nikdy neměl mít přístup, se může stát mezníkem, ze nímž je legitimní se obávat, zda se autor skutečně nestává, či dokonce už nestal, součástí kulturního establishmentu a zda jeho dosud upřímná rebelie časem nezkrotne nebo se nepromění ve svůj opak.“

Z výstavy ve Slezskoostravské galerii. (Foto: Ivan Mottýl)

Ve stejném roce také Surůvka začal pedagogicky působit na Ostravské univerzitě jako vedoucí ateliéru Nová média, přičemž šéfem jednoho z ateliérů Fakulty umění zůstává i dnes. Ve svůj opak se sice neproměnil, jeho rebelování ale opravdu zkrotlo. Vnitřní rozpor, zda zůstat bouřlivákem, anebo sáhnout po kariérním zabezpečení, se v jeho tvorbě projevil určitou odevzdaností osudu, nihilistickými, depresivními a až sebedestrukčními motivy. Příkladem je třeba drobné akrylové plátno z roku 2016 s nápisem NIC. Nic už nemá smysl, všechno jsem viděl a všude je chleba o dvou kůrkách a stejná nuda. I takový může být dojem z tohoto plátna.

Z výstavy ve Slezskoostravské galerii. (Foto: Ivan Mottýl)

Aktuálně umělec tvoří akrylové obrazy s až insitními motivy jakéhosi rozjíveného štěstí. Za pestrobarevným blahem se ovšem rovněž skrývá nicota světa vezdejšího, jak je tomu například na letošních obrazech Rural či Víno, ženy, zpěv. V druhém plánu ty obrazy stejně vyprávějí o jakémsi vyhoření. Je to zoufalý výkřik, i když úplně jiný, než když Surůvka parafrázoval Munchův Výkřik v proslulé malbě z roku 1996.

Už jednou byl v tomto textu připomenut Jaroslav Hašek, nejpřekládanější český spisovatel a autor globálního bestselleru Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války. Švejk je jednou z nejsilnějších světových románových postav vůbec a třeba spisovatel Ivan Olbracht už nedlouho po vydání prvních sešitů Švejka rozpoznal, že Hašek stvořil „geniálního idiota“. A Max Brod shledal blízkost mezi Haškem a Kafkou.

Z výstavy ve Slezskoostravské galerii. (Foto: Ivan Mottýl)

Podobně pracoval a pracuje i Jiří Surůvka. Ve svém kabaretu, při performancích a instalacích i v malířské či fotografické tvorbě. Na obou vernisážích to vystihl spisovatel, pedagog a výtvarný teoretik Tomáš Koudela, ačkoliv Haška vůbec nezmínil: „Surůvka je obdařen mimořádnou pozorovatelskou schopností a sofistikovaným citem pro detail vyprázdněné každodennosti, jejž bez obav nechává obsadit do hlavních rolí ve svých performativních skečích a vizuálních scénářích. Předstupuje před diváka jako boží prosťáček s prořízlou hubou a slovníkem provincie. Avšak ten, který toto rafinované autorské gesto chápal/chápe jen jako klauniádu paralelních životů či možná hulvátský kabaret z jiné galaxie, neviděl a nevidí, neslyšel a neslyší ničeho.“

Z výstavy ve Slezskoostravské galerii. (Foto: Ivan Mottýl)

Švejk je lidovými masami dodnes chápán jako hloupý prosťáček či pitomec od kumpanie, nikoliv jako rafinovaný geniální idiot s prořízlou hubou. Hašek přitom vložil do Švejka i kus vlastní identity, stejně jako se Surůvka částečně ztotožňuje třeba s Kyselým kajícníkem, jehož portrét se dostal i na plakát k výstavě ve Slezskoostravské galerii.

Kyselý kajícník Jiřího Surůvky. (Foto: Ivan Mottýl)

Řečeno znova s Koudelou: „Jaroslav Hašek i Jiří Surůvka jsou obdařeni mimořádnou pozorovatelskou schopností a sofistikovaným citem pro detail vyprázdněné každodennosti.“ A proto než se v rámci třetí vlny zavřou galerie, běžte si Koudelova slova potvrdit na obě Surůvkovy výstavy.
*

Jiří Surůvka: Být stále stár, to bych si přál. Slezskoostravská galerie (radnice Slezské Ostravy), otevřeno jen o víkendech, 10.00 – 16.00, do 30. ledna 2022.

Jiří Surůvka: Být stále mlád, dostal bych hlad. Galerie Student (Fráni Šrámka 3), otevřeno ve všední dny, 9.00 – 17.00, do 10. prosince 2021.