Adam Plachetka před galakoncertem v Ostravě: Můj nejzásadnější rituál je nemít rituály

Jak se vám daří, Adame? Máte nabitý diář? 

Díky za optání. Daří se mi krásně. Diář mám o mnoho méně nabitý než před dvěma lety a hodně si to užívám. Od dosažení plnoletosti jsem ani tolik času doma nestrávil, takže si vynahrazuji, co mi uteklo. 

S manželkou Kateřinou vychováváte dvě dcery, daří se vám věnovat jim čas a energii, jakou byste chtěli? 

Teď mám poprvé pocit, že ano. Dřív mě vůbec nenapadlo, že by k pracovnímu životu a jeho tempu mohla být alternativa. Prostě jsem bral jako fakt, že se s rodinou většinu roku vidím jenom na telefonu. Netěšilo mě to, ale bylo to normální a jinak jsem život neznal. Za uplynulý rok a půl jsem si s dětmi vytvořil krásný vztah a vůbec se mi nechce nastupovat do pracovního kalendáře tak intenzivně jako dřív.

Vůbec se vám nedivím. Máte za sebou velké věci: Bylo pro vás účinkování v Metropolitní opeře misí snů? Jak na tu zkušenost vzpomínáte? 

Metropolitní i New York mám moc rád. Od roku 2015 tam jezdím na jednu až dvě produkce za sezonu a pokud se naplní smlouvy, mělo by to tak zůstat i v budoucnu. Minulá sezona se bohužel neuskutečnila. Teď s napětím čekám, jestli odjedu do Ameriky v lednu. Dlouhodobě žít bych v New Yorku asi nechtěl, ale trávit tam dva až tři měsíce v roce je nádhera. 

Dokázal jste také zaplnit O2 Arénu, ale pamatuji si, že váš koncert nebyl kritikou reflektován s pochopením. Čím si to vysvětlujete? Neměl jste nutkání na kritiku reagovat? 

Upřímně jsem po tomhle koncertě žádné recenze nečetl, protože mě zajímala reakce diváků, která byla fantastická, a ne názory odborné veřejnosti, od které jsem ani moc nečekal, že by projekt pochopila či ocenila. V dosavadní kariéře mi nikdy kritika žádnou práci nepřinesla, ani mě o ni nepřipravila, takže mě nechává chladným. Reagovat na kritiky, myslím, není vhodné. Když mám dojem, že je někdo na slovo vzatý odborník, můžu se s ním pobavit v soukromí a získat tak inspiraci pro vlastní zlepšení, ale takových fachmanů není mnoho. Na koncertě v aréně mě překvapilo nejvíc, že ho ocenila spousta fanoušků, u kterých jsem čekal, že je podobným projektem rozladím. A nejvíc mě mrzí, že mi v následujících dnech přišlo mnoho zpráv od diváků, že se jim to moc líbilo a už mají lístky do Národního divadla nebo někam na koncert a pandemie všechny tyhle akce znemožnila. Efekt přitažení nových posluchačů tedy nebyl asi takový, jak jsem doufal. 

Přinesla vám spolupráce s populárními zpěváky a moderátorem Leošem Marešem nějaké nové podněty a inspirace? Chcete v budoucnu něco podobného opakovat? 

Leoš mě vlastně do arény přivedl. Na jeho koncertě se zrodila myšlenka uspořádat vlastní vystoupení. Byl tedy logickou volbou jako moderátor mého večera. Na Leošovi upřímně obdivuji jeho pracovní nasazení a profesionalitu. Ví přesně, co dělá a jak to má dělat, aby bylo publikum spokojené. Potkal jsem se i s několika výbornými muzikanty z druhé strany barikády, se kterými bych se jinak protnul jen těžko. Za Ostravsko nemůžu nezmínit Tomáše Kluse.

V loňském roce jste vydal muzikálové album Music Man. Co vás přimělo vstoupit do muzikálových vod? 

Music Man byl už druhý vhled do muzikálu. V roce 2017 jsme u Radioservisu vydali album Impossible Dream, které bylo mým splněným snem. Mělo takový ohlas, že jsme se rozhodli dát dohromady ještě pokračování, protože se spousta písniček na první desku nevešla. K muzikálu mám hodně blízko. Původně jsem se mu chtěl věnovat, dokud mě velmi záhy neuchvátila opera. Koncertními projekty si svůj původní záměr aspoň trochu vynahrazuji.

Hodláte se také představit v nějakých muzikálových představeních? V Ostravě máme vyhlášenou muzikálovou scénu! 

Haha! Nikdy neříkej nikdy. Vlastně bych rád, ale plánování v muzikálech je úplně jiné než plánování v opeře a nedovedu si představit, že by se mi povedlo zapojit se do nějaké inscenace. 

Poslechl jsem si videoklip, v němž zpíváte Dvořákovu píseň Slyš, ó Bože, volání mé za doprovodu dechového souboru Alinde Quintet. Proč jste se rozhodl k této spolupráci? 

Kvintet mě s návrhem projektu oslovil prostřednictvím společného přítele. Uplynulý rok se v mém životě nesl v duchu touhy a povinnosti společnosti vracet radost. Proto jsem dlouho neváhal a když jsem viděl, že bychom spolu mohli umělecky dobře fungovat, na spolupráci jsem kývnul. Věřím, že výsledek je kvalitní a bezprostřední. Jediné minus, který jsem si schopen vybavit, je, že jsem si uvědomil, o kolik mladší hudebníci už dneska fungují (úsměv).

Třeba to není minus, ale naopak dobrý signál… Jedním z důvodů, proč si povídáme, je váš listopadový operní galakoncert v rámci Mezinárodního hudebního festivalu Leoše Janáčka. Jaké skladby ostravskému publiku zazpíváte? 

Bude to exkluzivně český repertoár. Nabídka na koncert na festivalu mě moc potěšila. Jsem s ním spojen i jako člen umělecké rady, takže mi jeho prosperita leží na srdci. Že se povedlo zorganizovat večer, který bude dirigovat prezident festivalu Tomáš Netopil, mě vlastně trochu překvapilo. V dnešní nejisté době to zní až příliš idylicky. Doufám, že nás opatření nezarazí a že budeme moci divákům udělat pěkným programem radost. 

Jako špičkový zpěvák musíte udržovat svůj hlas v naprosté kondici. Prozradíte nějaké své rituály, které vám pomáhají?

Můj nejzásadnější rituál je nemít rituály. Když má člověk nároky na přípravu, snadno narazí na limity, které udává život. Ne vždy je čas spát do desíti, celý den cvičit a po obědě si dát siestu. Rád si takový luxus dopřávám, když je to v den vystoupení možné. Když ale škola volá a je třeba oběhnout úřady a věnovat se občanským a rodinným povinnostem, je důležité být schopen najít formu a balanc v relativně krátkém čase. 

V současnosti se opět zpřísňují opatření, počty nakažených stoupají a teplota klesá k bodu mrazu. Nejen venkovní, ale i ta, která měří psychickou kondici společnosti. Vidíte světlo na konci tunelu?

Tuším konec tunelu. Světlo zatím nevidím. Obávám se, že nějaká opatření přijdou a nálada ve společnosti je všelijaká. Upřímně mě mrzí, jak polarizují společnost témata jako očkování, které je podle mého názoru už výrazně více politické než vědecké. Lidstvo už překonalo mnohem horší rány, takže se ze současné situace určitě někdy dostaneme. Otázka je, kdy a jak. Nadějí mě naplňuje, že naše forma je akustická, pročež se bude mnohem obtížněji přesouvat do obývacích pokojů než třeba filmy. Od fanoušků vím, že do divadel a koncertních síní chodí rádi a za přenosy by takové zážitky nevyměnili. Prostě opera naživo je nenahraditelná.  

S tím naprosto souhlasím. Co byste lidem chtěl vzkázat? Hudba přece je také o poslání a o velkých myšlenkách… 

Myslím, že je hromada povolanějších lidí, co by měli sdílet vize. Já bohužel jen interpretuji díla velikánů a na vlastní tvorbu nemám patent (smích). Nicméně jestli bych něco vzkázat měl, bylo by to moje obligátní: buďte na sebe hodní a chovejte se k ostatním tak, jak byste chtěli, aby se oni chovali k vám. Žijeme v pohnuté, turbulentní době a hezčí si ji můžeme udělat jen sami.