Před Dotykem Doroty Barové se jen málokdo schová. Je mimořádně hebký, hřejivý a krásný

Pátek 22. října by vlastně mohl být takovým obyčejným všedním dnem, který ničím nevybočuje z průměru. Mohl být, kdyby v tento den nevydala své album Dotyk Dorota Barová. Obvykle mám ve zvyku trávit s hudbou, o níž hodlám podat nějaké psané svědectví, pár intenzivních dnů. U nahrávky Barové jsem se však zdržel podstatně déle. Nešlo ji totiž opustit, jakoby si pořád něčím netušeným a novým říkala o pozornost.

Svou hudební i myšlenkovou intimitou Dotyk navazuje na předchozí album Iluzja: „Album Dotyk je o setkáních a momentech, krátkých a zdánlivě nepatrných, které ale v konečném důsledku umí vyvolat bouři a velké změny v životě. Je o hledání smíření nejen se sebou samým. Je nejen o lásce. Píseň je o křehkosti a síle dotyku,“ prozradila o albu Dorota Barová, která se před svou sólovou dráhou nejvíc zapsala do povědomí jako jedna polovička úžasného violoncellového dua Tara Fuki, ale také jako členka kapel Vertigo a dalších projektů…

Dotyk je deska, která vás jemně a nenásilně vtáhne do krystalického vesmíru emocionálních vztahů. Barová jako jedna z mála osobností české hudby našla svůj typický a nezaměnitelný styl, který se zakládá na sofistikovaném experimentování v rámci tradičních prostředků. Rafinované struktury písní jsou plné oblačných výšin a dalekých scenérií, přitom se často týkají intimní skutečnosti, prožitku či události. Z tohoto kontrastu plyne zvláštní atmosféra, kterou lze vyjádřit jako „tiché napětí“. Téměř hmatatelně cítíme prvky meditace, naprosté vyrovnanosti, ale i projevy nepokoje a neklidu, které pramení z virtuózní dynamické a výrazové stavby všech písní.

Hudba Doroty Barové nikdy nezní jako prachobyčejná redukce na stereotypní a osvojené postupy, ale působí dojmem cesty otevřené k novým obzorům, aniž by se byť jen na okamžik narušila celistvost. Nelze ji zaškatulkovat, je svobodná a vymyká se pokusům o klasifikaci. Jediné, co se o ní dá poznamenat, je schopnost upoutat působivými instrumentálními linkami a vzrušujícími detaily v pěveckém ztvárnění a konsekventní souhře. Role všech tří muzikantů jsou absolutně rovnocenné a transparentní. Kytarová invence Miroslava Chyšky je fascinující a dokáže překvapit netušenou barevností, rytmizací či působivou melodií. Miloš Klápště okrášlil zvuk nahrávky nejen svou harmonicky invenční basou, ale též prostřednictvím rozličných efektů. Vždy účelně, vytříbeně a senzitivně.

Dorota Barová se svými spoluhráči. (Foto: Helena Kadlčíková)

Dorota Barová je fenomenální zpěvačka. Má něco, co dostalo do vínku jen málo muzikantů. Ví nejen, co chce říct, ale ví i přesně, jak to sdělit. Dokonale cítí deklamační rytmus, aniž by něco přeháněla nebo naopak opomíjela. Nic jí není vzdálenější než přehnaný patos, ale přesto se nebojme hovořit o jejím zpěvu jako o čisté kráse, která bezprostředně oslovuje a dojímá. Její zpěvní linky vyrůstají vždy z rytmu básnického textu, rostou a vlní se bez násilných přeryvů, se sporadicky slýchaným vnitřním klidem a jistotou.

V hudbě a textech Doroty Barové je něha i bolest, smutek i radost. Je to hudba svědčící, konejšivá a obemykající. Hudba, které nasloucháte s pocitem, že se dotýká přímo vás samých. Nemusíte být vůbec fanouškem Doroty Barové, abyste její hudbu pochopili a ocenili. Nemusíte ani tušit, že její koncerty jsou plné elektrizující energie, která vás pohltí.

Dotyk je album velmi zvláštních kvalit. Čekali jste rozbor jednotlivých písní? Lepší bude, když se do nové nahrávky ponoříte a budete hledat. Možná budete překvapeni tím, co uslyšíte. Já slyším obrovský respekt k tajemství, které je na počátku zrodu každé skladby či písně. Pokud dokážete poslouchat hudbu Doroty Barové bez toho, aniž byste pocítili sílu emocí, svědectví a sebemenší dotyk , zřejmě nemáte duši.

Dorota Barová: Dotyk. Vydáno u Animal Music v roce 2021. Celkový čas: 34:34