„Kdo mi zahraje, až já umřu?“ Odešel král ostravského romského folkloru Koloman Mirga (1945-2021)

Bylo to ještě zkraje tisíciletí, zrovna v době konání prvního ročníku festivalu Colours of Ostrava v červenci roku 2002, když jsem v klubu Hudební bazar na první a zároveň i poslední ostravské přehlídce nazvané Setkání s romskou písničkou uslyšel poprvé zpívat a hrát Kolomana Mirgu, skromného cikánského houslistu z Ostravy. Jeho tklivé a smutné tóny a procítěný zpěv mě tehdy zasáhly natolik, že jsem zatoužil opět se s tímto jedinečným lidovým muzikantem původem ze Slovenska setkat a zkusit si jako vášnivý amatérský houslista s ním společně zahrát.

Od té doby uplynulo téměř dvacet let a věci, které člověk bral jako samozřejmé, že Kálman, jak jsme mu všichni říkali, bude pořád zpívat a hrát nejen v Ostravě, ale i ve všech zapadlých koutek našeho kraje smutná halgata a veselé čardáše, jsou už minulostí. Tento proslulý houslista a zpěvák, ale i kamarád, který vyzpíval v tónině a moll píseň Andre karčma gejlom (Do hospody jsem vešel, pivo jsem si koupil, než jsem dopil, po hubě dostal…), což dodneška považuji za mimořádné, už není mezi živými. Minulý týden jsme se s ním všichni, kdo ho znali a měli ho rádi, rozloučili v kostele Krista Krále ve Svinově…

Kálman, od podstaty veselý, ale i urputný horal z Tater, se sám se smrtí potkával víc než často, protože hrával hodně na pohřbech Romů. Jedna z jeho písní byla třeba Adadžive te mušinev temerev. Zpívá se v ní doslova toto: „Dneska musím umřít, / tak mladý musím umřít, / mám čtyři děti, kdo se jich ujme? / Dnes tak mladý umřu, / komu je zanechám?“ Tu písničku nahrál v ostravském studiu Českého rozhlasu v roce 2005 a najdete ji na jeho desce, která se jmenovala Kupce goja neboli česky Kupte goja s odkazem na oblíbené jídlo chudých Romů. Tu píseň považoval takřka za svou, jak to někteří lidoví muzikanti mají, protože ji svérázně obohatil o svůj jedinečný a charakteristický styl. Znalci lidové, přesněji by se mohlo říct etnické hudby, určitě ví, o čem mluvím. Snad to i nejlíp cítili i básníci, vždyť jsou mezi nimi takoví jako Vít Slíva nebo Pavel Petr, kterým Kálman zahrál na jejich čteních ať už v Ostravě nebo i jinde, a kteří si jeho hraní vážili.

Koloman Mirga v Českém rozhlase Ostrava. (Foto: M. Popelář)

Poslední dobou se Kálman, když hrával na pohřbu, ptával svých kolegů muzikantů: „Kdo mi zahraje, až já umřu?“ Na tu otázku mu samozřejmě nikdo neodpověděl, protože je dnes víc než smutné, že mladí Romové starou lidovou muziku nepotřebují ke svému životu a raději poslouchají tzv. rompop, který už je samozřejmě jinde než celý svět starých cikánských písní. Jako třeba v té, která se jmenuje Amaro khere pusendar…, kde se pro dnešní dobu anachronicky třeba zpívá o chudobě a nedostatku, o tom, že „náš dům je ze slámy a hlíny / když tam vcházím / přepadá mne strach / nejsou peníze, ani košile / joj, romale, jsem chudobný / matčino chudobné dítě“. I tuto píseň nazpíval a zahrál Kálman nezapomenutelně na svém CD Kupce goja.

Na jeho pohřeb minulý pátek přišli muzikanti z Ostravy i Opavy, „černí i bílí“, zahrál třeba Jožka Giňa z Opavy nebo na braču, tedy violu, vynikající muzikant Tomáš Filip, mimochodem člen orchestru Národního divadla moravskoslezského… No a nechyběli jeho dlouholetí „kumpáni“ v muzice jako kontrabasista Jano Mirga nebo harmonikář Vasil Karala. Ti všichni měli rádi Kálmana a ať byl, jaký byl, rádi poslouchali jeho housle, jeho nezapomenutelný lidový projev kořeněný svébytným a nenapodobitelným stylem hry i zpěvu.

Koloman Mirga je druhý zprava. (Foto: archiv J. Macháčka)

Kalman se narodil 1. října 1945 a do Ostravy přišel za prací v osmdesátých letech ze slovenské vesničky Rakúsy u Popradu. Jako mnozí Romové hledal ve městě oceli práci, která by ho uživila. Stal se tehdy jeřábníkem, dostal byt, ale jako muzikant samozřejmě po večerech pořád hrával, tamhle ve vinárně, na zábavě, občas také na pohřbu. A tak se stalo, že jako jeden z mála posledních romských primášů-houslistů na Ostravsku převzal taktovku a stal se v Ostravě a širším okolí žádaným muzikantem na cikánských svatbách i pohřbech.

Pamatuji se, jak jsme společně s doktorandkou Londýnské univerzity Melissou Elliot, členkou klezmerové kapely She Koyokh, dnes kapely patřící ke světové špičce world music, chodívali za Kálmanem domů v Porubě, kde nás vždy obřadně uvedl do své kuchyně, aby nám povyprávěl o sobě, rodině a hlavně o hudbě, kterou tak rád hrával… Slyšet jste ho mohli hrát až do hluboké noci na všech možných místech kraje, jako byla třeba Široká Niva kdesi v Jeseníkách, v různých městečkách Oderských vrchů, v Třinci, Bohumíně, Havířově nebo třeba i v Přerově, Prostějově a taky na Slovensku v zapadlé vesničce Vysoká, zkrátka všude tam, kde najdete malou nebo velkou romskou komunitu.

Během těch dvaceti let, co jsme se znali, jsem spolupracoval s různými romskými hudebníky, ale Kalman byl mezi nimi výjimečný. Necifroval „profesionálně“ jako jiní, ale jeho technika a výraz byly jedinečné a neopakovatelné. Musím říct, že se pokaždé v jeho muzice něco záhadného a tajemného přihodilo, něco, co mě zas a zas táhlo si s ním zahrát. Pozval mě párkrát na cikánské pohřby a všiml jsem si, že se pokaždé živě zajímal o lidi, kterým hrál, bavil se s příbuznými o životě nebožtíka, poslouchal pozorně historky spojené s jeho životem. A tak, ještě před tím, než začal mrtvého vyprovázet z domu ke kostelu, i když ho osobně neznal, věděl, komu hraje, věděl, jaký to byl člověk, který zemřel, zkrátka zahrál pokaždé někomu, koho jako kdyby znal…

Za všechny ty zážitky, které jsem mohl s Kálmanem prožít, jsem samozřejmě vděčný a za to mu taky tam někam nahoru moc děkuji, otevřely mi jiný a pro většinu naší společnosti nepochopitelný svět, který bolí i trápí, ale který je přitom stejně bohatý a pestrý jako ten náš.