Zdařilá humoreska Rychlé šípy v Těšínském divadle okouzlí roztomilou naivitou

Těšínské divadlo nasadily Foglarovy Rychlé šípy hlavně pro takový typ diváka, který se chce přijít pobavit, odpočinout a nečeká žádnou náročnou dramatizaci. Režisér Robert Bellan do Těšínského divadla přichází se svým vlastním remakem a navazuje tak na svůj deset let trvající úspěch ve Slováckém divadle, kde se hra dočkala velké obliby.

A není se čemu divit. Představení nabízí laskavý humor a zápletky velmi vzdálené od dnešních přebujelých akčňáků. Bellan nabízí únosně sentimentální výlet do dětství 40. let minulého století, kde největší úspěch bylo mít soukromou klubovnu a překročit vlastní stín strachu z podivných zvuků.

Robert Bellan chytře těží z dřívějšího úspěchu své inscenace a používá stejné prostředky k dosažení přijetí i v Českém Těšíně. Kostýmy, které má na svědomí Šárka Bellanová, odkazují na původní předlohu a pomáhají docílit pocitu, že všechny postavy právě pro tento večer vyskočily z komiksových stránek. Samozřejmě, že k dokonalosti vzhledu všech chlapců pomáhá také líčení a úprava vlasů, což všem dodává tu správnou autentičnost. Pravou rukou režie, tedy dramaturgyní, je v tomto případě Alice Olmová, a to je pro mne vždy záruka dotaženosti celé inscenace.

Z inscenace Rychlé šípy. (Foto: Karin Dziadková)

Velký podíl na dobrém vyznění díla má hudební složka, kterou dostal na starost Jura Pepřený. Směsice známých skladeb odkazujících na jiné filmové žánry doplňuje aktuální situace a scéna, jejíž autorkou je také Šárka Bellanová, má pár rekvizit, které se za pochodu mění a vytvářejí tak pokaždé jiný prostor.

Celá inscenace by si však nevystačila se samotným tématem. Příběh není nikterak natřískaný zvraty, ani vás neoslní závěrečným dechberoucím finále. Zde cílí režisér především na formu a žánr. A to funguje především v kombinaci s vynikajícími hereckými výkony.

Nejvýraznější postavou je především Mirek Dušín v podání Ondřeje Frydrycha. Tento na první pohled charakterní hrdina ukazuje i lidskou stránku své povahy a jeho sympatie tím vzrůstají, protože správňáci jsou podezřelí a začne s nimi být nuda. Ondřej Frydrych místy připomíná sklepáckého Davida Vávru, místy sklouzává k Mr. Beanovi, ale celkově je jeho předem jasná postava důvěryhodná.

Z inscenace Rychlé šípy. (Foto: Karin Dziadková)

Z temné strany bych vyzdvihla především Zdeňka Klusáka. Ten se proměňoval v průběhu inscenace hned v několik postav (sympatický Vinnetou, Černý jezdec, Velké Bidlo), ale právě postava Velkého Bidla byla až kouzelně věrná předloze. Přehnaná mimika, dlouhé komiksové kroky a až nepřirozený pohyb, to vše dochucuje celou inscenaci. V případě Zdeňka Klusáka jsou výrazové prostředky excelentní.

Velkou výhrou inscenace je ale souhra všech herců. Jejich vzájemná choreografie nikomu neubírá a naopak všechny staví na stejný stupínek jednolitosti.

Z inscenace Rychlé šípy. (Foto: Karin Dziadková)

Každá postava přináší do party něco jiného. Třeba fantazií nabitý snový svět Rychlonožky, jemuž propůjčil Kryštof Malec svůj vtip, nebojácnost a také malou dávku prospěchářského sebevědomí, které je pěkným protipólem naivního Červenáčka, jehož ztvárnil Jiří Krupica. Právě jeho rozčarování z kolektivního zájmu o sbírání jízdenek hezky zrcadlí prozření z všeobecné kolektivizace čehokoli.

A v neposlední řadě proti sobě stojící postavy Jarky Metelky a Jindry Hojera. Denis Kuboň coby emočně nestabilní, lehce neurotický otloukánek, se do své postavy položil s velkou vervou. Tomáš Hába jako Jindra Hojer předvádí zase věčně usměvavého, nadšeného a optimismem prozářeného mladíka, jehož pozitivní pohled na vše je až nakažlivý.

Z inscenace Rychlé šípy. (Foto: Karin Dziadková)

Aby to Rychlé šípy neměly jednoduché, stojí proti nim Černí jezdci, Bratrstvo kočičí pracky nebo výrostci, kteří je chtějí obelstít. Zdeňka Klusáka doplňují Tomáš W. Przybyla a Petr Sutorý. Oba své postavy charakterově vystihli a ukázali tak, že v partě je vždy jeden, který to odmaká a je tak trochu nemotora, a druhý, který má pod čepicí, zná lsti a je takzvaný kápo.

Vedlejších postav, které doplňují děj, je celkem požehnaně. Domovník, Old Shattethand, Statkář či Zavadilka, to jsou postavy, které do sebe nasál s přehledem Zdeněk Hrabal a propůjčil každé z nich osobitý charakter. I v tak miniaturních rolích Zdeněk Hrabal dokazuje, že v žánrově vyostřené inscenaci se vše musí dotáhnout do puntíku, protože by každý povolený šroubek byl o to víc vidět.

A jako poupě v trní rozkvétá na pár chvil i jediné děvče mezi chlapci. Eliška Adamovská  propůjčila svůj půvab více než pěti postavám, a přesto, že na jevišti stráví jen pár chvil, její přeměny jsou velmi roztomilé a mají své kouzlo.

Z inscenace Rychlé šípy. (Foto: Karin Dziadková)

Doba je podivná, ale to byla vždycky, jen problémy a ti, co o nich rozhodují, mají jiná jména. Rychlé šípy je přesně taková inscenace, která vás vezme do jiného světa, ve kterém na chvíli (přibližně na dvě hodiny) zapomenete na to, co se děje tam venku a necháte se unést barevnými líčidly do světa komiksu, abyste se pobavili nad křečovitým úsměvem Mirka Dušína, dlouhým krokem Velkého Bidla a snovým světem plným indiánů. Nechte se okouzlit světem, který dnešní děti už jen stěží pochopí, a využijte jedinečnou možnost pobavit se čtveráckou naivitou, která je doslova odzbrojující.