Ještě živí Ladě a nezapomenutelný Habib Koité: Hradecký slunovrat roztančil tělo a nakrmil duši

„Už jsou tady!“ Tato slova mi ze sobotního programu Hradeckého slunovratu utkvěla v hlavě. Jakkoliv byl zážitek z obou vystupujících kapel intenzivní, nedokážu zapomenout na nepříjemný pocit, když před začátkem koncertu proběhla kinosálem hláška, že přišla kontrola z hygieny. Samozřejmě, že všichni včetně nás byli u vstupu pořadateli vyzváni k předložení dokladů o bezinfekčnosti, ale i tak mi tato „procedura“ neblaze připomínala praktiky Státní bezpečnosti během totality. Ale pojďme k věci, nechce se mi trávit někoho žlučí.

Petr Uvira a Michael Kubesa z kapely Ladě. (Foto: Aleš Honus)

Opava byla odjakživa městem s pestrou hudební subkulturou a desítkami zajímavých i fádních kapel, ale jedna z nich se všem ostatním v posledním desetiletí zcela vymykala. Ladě se svou drásavě něžnou originální poetikou, se svými běsy a stesky. S chrlením poezie hrdelním hlasem zpěváka Michaela Kubesy, který se tříštil o nebeské harmonie kytarového mága Petra Uviry. S naprosto jedinečnou rytmickou sekcí bubenických es Halšky a Benka a basou Jury Patera, která nikdy nešla cestou stereotypu. V Ladě se potkali nejvýraznější opavští muzikanti, a protože kapela je delší dobu ve fázi hibernace a kromě občasných koncertů netvoří nové nahrávky, bylo velmi radostné vidět a slyšet je spolu.

Michael Kubesa. (Foto: Aleš Honus)

A Ladě si koncert v rámci Hradeckého slunovratu náramně užili a vychutnali. Z pódia letěla do hlediště nejen slova díků, ale i šťastné úsměvy. Kleknu k nim, Mechanický pomeranč, Je to asi tím, Tvář studu, Slitování, Ze Sudet či Ostrava jsou písně, které uslyšíte jednou a budete si je pamatovat navždy. Energie, která čišela z koncertu Ladě, se dala krájet a lidé si ji vychutnávali jako největší delikátnost.

Hudba je ohnisko vztahů, které někdy vyhasnou. Také kapela Ladě se dnes již schází na koncertech pouze ve výjimečných případech. Během sobotního hypnotizujícího koncertu jsem však měl pocit, že se rozhořívá opět něco, co bylo u počátků, něco radostného, objevného a netušeného. Kéž by můj pocit nebyl jen domněnka!

Habib Koité v Opavě. (Foto: Aleš Honus)

Habib Koité v Opavě? Ne, vážně si z vás nestřílím. „Eric Clapton“ malijské hudby skutečně přijel a vystoupil na Hradeckém slunovratu. V kontextu posledních tří let, kdy se státy a národy potácejí od jednoho lockdownu k druhému a svoboda vypadá jako oáza uprostřed pouště, je to neuvěřitelné štěstí. Habib Koité s kapelou Bamada nakonec vystoupil s hodinovým zpožděním, ke kterému ale došlo nikoliv vinou pořadatele, spíše nedopatřením kapelního zvukaře, který si nerozuměl s českou ozvučovací technikou. Naštěstí se podařilo vše zachránit a legendární zpěvák a kytarista Koité ukázal Opavě, v čem spočívá jeho jedinečnost.

Habib Koité. (Foto: Aleš Honus)

Nádherný přírodní hlas, který zrcadlí duši bez příkras. Písně strhující pravidelným rytmem v nesrozumitelném jazyce a přesto blízké srdci! Souhra tak samozřejmá a emoce tak čisté a nezkreslené! Bylo lhostejné, je-li píseň smutná či veselá, protože i zarmoucené pravdy se mohou a někdy prostě musí vytancovat. Rytmus vstoupil jako krev do žil četných návštěvníků Hradeckého slunovratu, kteří si užili koncert Habiba Koité jako za starých dobrých časů.

Z koncertu Habiba Koitého. (Foto: Aleš Honus)

Šestičlenná formace roztančila Hradecký slunovrat, Koité mnohokrát potěšil svým „děchuji mos“, rozezpíval publikum a záplava dobré energie dlouho nebrala konce.

Podstatou kultury je resuscitovat naše duše. A to se Hradeckému slunovratu daří znamenitě.