Kuk na Kukačku aneb O jednom mocném dojmu z instalace Roberta Bučka před Novou radnicí

Pro instalaci Roberta Bučka vybrali pořadatelé exponované místo před Magistrátem města Ostravy na Prokešově náměstí. Skvělá volba. Právě na doteku s „politickým pupkem“ třistatisícové metropole Moravskoslezského kraje dostává dílo až nečekané množství interpretací. A tvoří tak jednu z nejzajímavějších prací celé letošní Kukačky, navíc jde o silně angažované poselství. 

Instalace Roberta Bučka. (Foto: Ivan Mottýl

Návštěvník je uhranut od oné vteřiny, kdy jeho zrak zmerčí, že před Novou radnicí vyrostla hranice z dřevěných železničních pražců. Kdo bude upálen? I takovou otázku v tu chvíli mohou vygenerovat mozkové hemisféry. Mozek prostě nejde korektně regulovat, tak zkrátka padají i jména mužů postavených na hranici. Bude to primátor Tomáš Macura? Anebo spíš Zdeněk Bakala či František Štorek? Sorry, pánové! Akce prostě vyvolává reakci.

Sochař Štorek zesnul již v roce 1999, ale na Prokešově náměstí zanechal „obludnost“, na kterou Robert Buček reaguje dost tvrdě. Upálit Ikara! Těžko přitom odhadnout, zda žár hranice z pražců, byť pořádně nasátých dehtem, dokáže roztavit bronzovou sochu. Štorkovu plastiku Ikara ale přitom můžeme vnímat i jako sarkastický políček, kterým sochař nastavil zrcadlo ostravskému establishmentu. Jeho chlapák s mohutným přirozením je možná záměrně lascivní, aby se Štorek vysmál „podnikatelskému baroku“ devadesátek. V každém případě je to výmluvné svědectví o zlatých časech privatizačních. A není třeba pochybovat, že leckterý dnešní podnikatel by si Ikara rád umístil na zahradu své vily. Hromadu starých železničních pražců by přitom na pozemku asi nesnesl.

V pozadí Štorkův Ikaros. (Foto: kukacka.org)

Toto není umění. Záleží na úhlu pohledu. Ikaros je řemeslně zvládnutý sochařský kýč, ale je to opravdu i umělecké dílo? Jenže o hranici postavené ze starých železničních pražců to lze říci ještě snadněji: „Toto není umění.“ Sochař Robert Buček dokonce přiznává, že pražce našel při nějaké rekonstrukci trati přesně v takové podobě, v jaké je vystavil před radnicí. Prostě jen přenesl „práci“ dělníků odněkud z Olomoucka, kterou přihlásil na výtvarnou přehlídku Kukačka.

Instalace Roberta Bučka. (Foto: Ivan Mottýl

Bučkovi se zdánlivě jednoduchým tahem podařilo dát šachmat nejen Ikarovi, ale především sugestivně navázat na slavný obraz surrealistického malíře René Magritta z roku 1929 s názvem Zrádnost obrazů (na Magrittově plátně je vyobrazena dýmka a pod ní nápis: „Toto není dýmka.“). Parafráze tohoto sloganu se totiž stala i zadáním letošní Kukačky: „Toto není umění.“ Bučkova socha není umění. Bučkova socha je umění. Veřejnost lze maximálně uklidnit tím, že instalace z Prokešova náměstí zmizí v den ukončení festivalu Kukačka, tedy 7. listopadu.

Pojďme se na ty železniční pražce podívat blíže. Z hlediska enviromentální senzitivity je to třeba stejná trefa do černého jako letošní sbírka ostravského básníka Romana Polácha s názvem Délka života ve volné přírodě, v níž zazní třeba tento verš: „Namísto řeky tady hučí zkurvená auta.“ Kolejová doprava je k přírodě o poznání šetrnější než silniční, takže Robert Buček svým dílem také upozorňuje radní, aby nějak radikálněji zasáhli proti automobily ucpanému centru. 

Instalace Roberta Bučka. (Foto: Ivan Mottýl

Ostravská radnice se ráda chlubí, že cestující v tramvajích si podobně jako v Londýně mohou zakoupit jízdenku přímo ve voze, a to pouhým přiložením kreditní karty. V britské metropoli je ovšem centrum města automobilům znepřístupněno, stejně jako v Berlíně i leckde jinde. Buček tak s pomocí pražcové instalace zoufale volá do oken magistrátu, aby alespoň zastupitelé a třeba i vedoucí referátů používali k cestě do práce namísto aut městskou hromadnou dopravu. Věčně plné parkoviště vyhrazené pro zaměstnance radnice totiž svědčí spíš o opaku.

Bučkovu sochu lze samozřejmě vnímat i méně apelativně. „Je ráno, je ráno, nohama stíráš rosu na kolejích,“ zpíval kdysi Wabi Daněk ve své neoficiální trampské hymně. A kdo jednou poznal chůzi po dřevěných pražcích na romantické železniční trati, třeba na slavném trampském úseku z Jakartovic ve směru na Svobodné Heřmanice v Nízkém Jeseníku, ten propadne okamžitému volání dálek i před Novou radnicí. 

Instalace Roberta Bučka. (Foto: Ivan Mottýl

Tím spíše, že pražce před radnicí stále vydávají specifickou vůni. Přesně takovou, jaká bývala cítit na těch romantických tratích v lůně lesů. Je to vůně dehtu, kterým se pražce napouštějí, aby na trati vydržely nějakých třicet let. Přesněji řečeno jde o karbol, což je fenol s nezaměnitelně nasládlým dehtovým zápachem. Stopy po dehtu jsou patrné i na každém z vystavených pražců na Prokešově náměstí. Pro padesátníky je to jízda až někam k teenagerovským časům, neboť v osmdesátkách byl skoro každý tak trochu i tramp (trampka) anebo alespoň čundrák (čundračka). A občas si zazpíval Oranžový expres od kapely Greenhorns:

„Helou, kam jedeš, tuláku?“
 „Nevím.“
 „Na New York?“
„Nevím.“
„Nebo na Nashville?“
„Nevím, mně stačí, když slyším, jak ty pražce drncaj
dúdá-dúdá-dúdá-dúdá…“

Pro třicátníky a mladší Ostraváky je ale zápach dehtu spíš výzvou, aby se konečně zapojili do aktuálně velmi ochablého boje za lepší ovzduší ve městě. V přívozské koksovně Svoboda se totiž produkuje právě dehet, což je zjednodušeně řečeno druhotný odpad při výrobě koksu. Samotná koksovna přitom leží jen necelé dva kilometry západně od radnice a stále vypouští i rakovinotvorný benzo(a)pyen, který podle nedávných výzkumů Radima Šráma z Akademie věd zkracuje Ostravákům život průměrně až o 700 dnů, tedy ve srovnání se šancí na dožití ve zbytku republiky. Marné je však volání Petra Jančíka, šéf katedry ochrany životního prostředí v průmyslu VŠB-TUO, který upozorňuje, že lokální politikové slíbili tuhle koksovnu uzavřít již v roce 2009. 

Instalace Roberta Bučka. (Foto: Ivan Mottýl

Na Bučkovu sochu lze pohlížet i jako na přírodovědný exponát v dendrologickém parku. Každý z pražců má „svoje roky“, něco lze spočítat i z viditelných letokruhů. Jsou to vesměs staleté buky a duby, jiné dřevo se na pražce příliš nepoužívalo. A zda jde o buk či dub, lze zase poznat podle šroubů a hřebů, které z instalace vylézají. Kruhová hlava značí dub, šestiúhelníková hlava buk a případně čtvercová borovici či modřín. Mezi pražci jsou zachyceny i zbytky rostlin, třeba kakost smrdutý, což je nejtypičtější rostlina mezi kolejnicemi.

Instalace Roberta Bučka. (Foto: Ivan Mottýl

Pohled přes průzory mezi pražci vyvolává i dojem dřevěné palisády. Stačí pak pomyslet na válečné dějiny tohoto kraje a tahle palisáda najednou brání nájezdů Mongolů, kteří do regionu vtrhli v roce 1241. Tehdy Ostrava patřila k raně středověkému polskému státu a byla známa pouze její severní slezská část (o Moravské Ostravě máme první zmínku až z roku 1279). Ale klidně by to mohla být i barikáda z konce II. světové války či ze srpna 1968.

Fantazie jede na plné obrátky. Tahle socha je skvělou rozhlednou, která láká k výstupu. Dětskou stavebnicí i oblíbenou hrou s poněkud přerostlými zápalkami. Je to strážní věž koncentračního tábora i beskydská roubenka či spíše ilegální partyzánský bunkr. Buček na Prokešovo náměstí zkrátka přitáhl kus dějin i varující memento pro příští pokolení. Je to ale i obyčejná nostalgie, neboť dřevěné pražce jsou už dlouho nahrazovány betonovými.

Toto je umění. Toto není umění. V každém případě je to jeden z nejvýraznějších a nejnápaditějších exponátů letošní Kukačky. 

*

Festival intervence, infiltrace a instalace Kukačka. Veřejná prostranství Ostravy, akce probíhá až do 7. listopadu. Více informací a mapa umístění jednotlivých děl na www.kukacka.org