Bílý pán straší v Ostravě! Opera Jaroslava Křičky v režii Ondřeje Havelky má svěží charisma a komický náboj

Ruku na srdce, kolik znáte českých oper z dvacátých let minulého století, tedy kromě epochálních děl Leoše Janáčka? Česká opera před sto lety rozhodně nebyla jednobarevnou záležitostí, ale vypadala naopak jako velká křižovatka různých módních vlivů a inspirací. Sluší se připomenout, že ve 20. letech vznikly opery Vítězslava Nováka Lucerna a Dědův odkaz. Úspěšní byli také Bratři Karamazovi Otakara Jeremiáše a patrně nejpozoruhodnější pak tvorba Bohuslava Martinů, který v letech 1927–1929 napsal tři operní díla Voják a tanečnice, Slzy nože a Tři přání.

Opera Jaroslava Křičky Bílý pán aneb Těžko se dnes duchům straší z roku 1929 se nachází někde na pomyslném rozhraní mezi hudební avantgardou a tradicionalismem. Z 19. století v sobě nese tradiční českou náklonnost k lidové písni a romantické dikci. Křička však rád sledoval i moderní trendy a zajímal se intenzivně o nové podněty. Nikoli náhodou je jedním z prvních autorů filmové hudby, připomeňme jeho velkolepou hudební fresku Svatý Václav k filmu z němé éry československé kinematografie, kterou napsal spolu s Oskarem Nedbalem. Ve svém skladatelském díle se Křička zdařile potýkal s problematikou vyjádření humoru a nebál se ani inspirace populární hudbou, která po první světové válce pronikla do evropských tančíren a ovlivnila svým neobvyklým výrazem a osobitou rytmikou řadu evropských skladatelů.

Z inscenace Bílý pán. (Foto: Martin Popelář)

Operu Bílý pán aneb Těžko se dnes duchům straší lze vnímat jako meltingpot plný grotesky, parodie, revue, milostného příběhu a satiry tehdejšího politického a společenského života. Pro dnešního diváka je nepochybně zajímavá sociologická sonda do životního stylu a myšlení Američanů v kontrastu k zapouzdřenému uvažování Evropanů. Tyto protiklady jsou v Křičkově opeře znamenitě vystiženy díky reálným zkušenostem libretisty Jana Löwebacha-Budína a výbornému zpracování spisovatele Maxe Broda z roku 1930. Z původní povídky Oscara Wildea Strašidlo cantervillské tak vznikla živá groteska, jež se vyznačuje perlivým humorem, stylovým mixem, ale i přiznávkami na českou národní notu a progresivní „smetanovskou“ linii.

Děj opery je situován do realitní kanceláře a na zámek v Satalicích. O tohle pěkné letní sídlo má zájem bývalý ministr, který se v ostravské inscenaci jmenuje příznačně Bureš… Má to však jeden háček – na zámku údajně straší. Nakonec sídlo koupí americký vyslanec Mr. Hollywood se svou rodinou, který je konfrontován s typickým osazenstvem zámku.

Z inscenace Bílý pán. (Foto: Martin Popelář)

Nejvíc legrace plyne z odlišností české a americké mentality. Ta je v Křičkově opeře vylíčena humornou karikaturou maloměstských nešvarů, ale i parodií amerického životního stylu. Kromě toho, že se neustále řeší „duch“ prastrýce současného hraběte Jiřího ze Satalic, má Křičkova opera i další vtipné dějové linie. Až tragikomicky vyznívá milostné vzplanutí mladého hraběte  k dceři Hollywooda Elinor, která jeho milostné návrhy odmítá s půvabně infantilní ležérností. Naopak bezprostřední a oboustranná vášeň brzy vypukne mezi americkým černošským sluhou Bobem a komornou Andulkou. Samotné strašidlo „Bílý pán“ se zjeví až v druhé polovině ostravské inscenace, jejíž tempo je doslova strhující. Nechybí zde působivé scénické efekty, atraktivní filmové prvky a rozuzlení, které je – jak bývá v groteskách zvykem – šťastné.

Režisér inscenace Ondřej Havelka se nebál Bílého pána zredukovat ve prospěch konzistentní narace. Nezdráhal se také místy naivní a archaický text libreta upravit či aktualizovat jména postav. Největší přínos režie je v dokonale vypracovaných hereckých úlohách. Havelka zde perfektně zúročil své zkušenosti a znamenitě odstínil typologii jednotlivých postav: vychutnal si úlisnou a zištnou povahu reprezentantů českého politického života, nezapomněl ovšem ani na vystižení lehkomyslné a senzacechtivé rodiny Hollywoodů, která chce satalického ducha věnovat americkému národnímu muzeu. Zděšení přízraku, když zjistí, že se ho lidé už nebojí, nemá prostě chybu.

Denisa Bílá a Václav Čížek. (Foto: Martin Popelář)

Dialogy ducha s Hollywoodem, jeho manželkou, služebnickou dvojicí Boba a Andulky a Elinor patří k nejpovedenějším situačním scénkám české opery 20. století. Havelka ve své režii uplatnil také své jedinečné taneční zkušenosti. Křičkova opera čerpá mimo jiné i z dobových tanců a kupletů a režisér si dal evidentně s aktéry inscenace hodně záležet na tom, aby jejich pohyb korespondoval s taneční stylizací.

Ostravská inscenace má krásnou flexibilní scénu Martina Černého, která je řešena prostřednictvím vkusných historizujících prvků. Kostýmy Jany Zbořilové jsou nápadité a s důvtipem vystihují charakter jednotlivých postav. Kostým Ducha hraběte Kazimíra ze Satalic je potměšilý, monotónní šaty Elinor naopak naznačují její rigidní naturel. Významnou součástí ostravské inscenace jsou také trikové efekty, které přispívají k zajímavé dynamice vyprávění. Jejich autorem je Petr Kasnar.

Z inscenace Bílý pán. (Foto: Martin Popelář)

Obsazení prvního novodobého provedení Bílého pána v Ostravě bylo velmi šťastné. Martin Gurbaľ a Jana Horáková Levicová ztvárnili manželé Hollywoodovy jako typickou americkou high society s jejími potřeštěnými manýry. Sopranistka Horáková Levicová si svou roli opravdu vychutnala a potěšila obecenstvo perfektním smíchem. Jejich dcera Elinor v podání Doubravky Součkové potěšila vytříbeným pěveckým projevem, představitelsky se však sopranistka s postavou ještě malinko hledá. Její proměně z odmítavé a nechápavé ženy v zamilovanou dívenku chybí přiléhavější herecké prostředky.

Bratr Elinor Cedrik v podání Anny Nitrové je rozjívená komická figurka, v níž ostravská mezzosopranistka zúročila své výtečné pohybové nadání. Pěvecky ovšem v kontextu ostatních sólových výkonů poněkud zanikala a nebylo jí vždy dobře rozumět. Souladem pěveckých i hereckých prostředků potěšil tenorista Josef Moravec v roli Jiřího, hraběte ze Satelic. Jeho spolehlivý nosný tenor vynikal zřetelností a výrazem, který vždy korespondoval s konkrétní situací. Poslanec a exministr Bureš ztělesněný Václavem Morysem byl výborně vystřižený, jen ta cigareta možná byla trochu zbytečná.

Doubravka Součková a Josef Moravec. (Foto: M. Popelář)

Jednou z nejzdařilejších postav ostravské inscenace je kastelánka, kterou ve čtvrtek ztvárnila mezzosopranistka Dominika Škrabalová. Ta i přes své mládí prokázala vynikající cit pro komický styl a výrazné pěvecké nadání. Její pěvecká čísla patří k nepřehlédnutelným momentům Křičkovy opery. Praktiky agentů realitních kanceláří si výborně osvojil Marek Gurbaľ. Nejvýraznější postavou ostravského nastudování je ovšem americký sluha Bob, na němž se režisér Havelka doslova vyřádil! Ztělesnil ho tenorista Václav Čížek naprosto vynikajícím způsobem. Jeho pohyb a dokonalá imitace obličejové mimiky, gest, perfektní tanec a stylově adekvátní zpěv nemají konkurenci. Čížkovu partnerku sehrála sopranistka Denisa Bílá, které se vedlo rovněž výtečně. Nesmíme zapomenout ani na samotného ducha hraběte Kazimíra ze Satalic, kterého bravurně sehrál Jiří Hájek. Opět výtečný představitelský výkon a krásný hlas s ideální schopností tlumočit emoce.

Jiří Hájek a Doubravka Součková. (Foto: Martin Popelář)

Je zřejmé, že dominantami nové ostravské inscenace opery Bílý pán jsou režie, scéna, kostýmy a sólové výkony. V těch se neztratili ani další účinkující jako Aleš Burda, Filip Kasztura, Petr Urbánek, Aleš Pirnos i Jiří Dvořák. Svou úlohu dobře sehrál také sbor Národního divadla moravskoslezského, který výborně připravil soudobé hudbě oddaný sbormistr Jurij Galatenko. Na paty jim šlape hudební nastudování Davida Švece, který v Křičkově díle nechal bezmála svou duši. Pan dirigent Švec dokonce nahrál celou operu na klavír, což se později ukázalo jako nepostradatelná pomoc během realizace díla. Jeho bezvadná znalost této opery se osvědčila při premiéře spolehlivým a jistým vedením orchestru, zřetelným udáváním nástupů a spolehlivým vystižením koloritu stylově heterogenního díla. Kromě klasického symfonického orchestru musel pan dirigent „ukočírovat“ i klavír, banjo, saxofony a rozšířenou sekci bicích nástrojů.

Ačkoli bylo místy slyšet, že v jistotě sólových vyhrávek a stylové interpretaci swingové a jazzové hudby je co dohánět, bylo první hudební provedení Křičkovy opery jasným signálem obrovského talentu tohoto neprávem opomíjeného autora. Úchvatné byly folklorní prvky, které se kupodivu nijak nebily s taneční hudbou. Precizně koncipované duety a tercety místy evokovaly smetanovskou národní notu, doslova harakiri pak připravil Křička v některých partech sólistům, kteří synchronně zpívali každý svůj vlastní text. Všechna úskalí se naštěstí podařilo překonat a Bílý pán v Ostravě dopadl napoprvé na výbornou.

Doubravka Součková a Josef Moravec. (Foto: M. Popelář)

Přijetí Křičkovy opery bylo nadšené a bouřlivé. Diváci dali najevo své sympatie mohutným potleskem, hlasitými ovacemi a nechyběl ani potlesk vestoje. Ten mne osobně dvojnásobně potěšil, protože vím, jak složité to mnohdy je s pochopením a přijetím hudby, která nepatří ke konzervativním produktům.

Křičkova opera byla v Národním divadle moravskoslezském představena jako životné, neobyčejně svěží a vtipné dílo, které si nový divadelní „život“ skutečně zaslouží. Kéž je zaslouženě dlouhý, alespoň jako tenkrát, během skladatelova života!