Odešel Vladimír Jaromír Horák. V loňské sbírce napsal: Z popele a prachu vzejdou noví básníci

Poslední sbírku nazval Jen chvíli milovat. Lidský život v porovnání se stářím vesmíru (přibližně 13,799 ± 0,021 miliardy let) opravdu trvá jen nepatrnou chvíli. Je to jen zrnko v gigantických kosmických přesýpacích hodinách, přesto je neopakovatelné a jedinečné. Hmotnost tohoto zrnka ovšem neposuzujeme v nějakých „vesmírných miligramech“, neboť váhu pozemského bytí určují lidské skutky. A ty vykonané Vladimírem Jaromírem Horákem už kdysi někdo z brněnského vydavatelství Christiania (nejspíše Jaroslav Erik Frič) označil následující básnickou poklonou: „Hledač krásy a dobra.“

Dobro a krásu hledal po celý život. „Rodem“ byl totiž hipísák, a to z okruhu přerovského undergroundu z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, kolem dnes legendární kapely Stará dobrá ruční práce. Za normalizace prošel mnoha povoláními (řidič kamionu, traktorista, dlaždič, kopáč, zootechnik, krmič či antikvář), aby se po sametové revoluci vrátil k oboru, který vystudoval na olomoucké univerzitě. K etnografii a etnologii (sociální a kulturní antropologii) čili k národopisu.

Dříve než jsem Vláďu poznal jako básníka, dostala se mi do rukou jeho skvělá etnografická monografie Podkovy Ódinova koně. Jedna z prvních publikací, která po roce 1989 popisovala lidové tradice násilně vyhnaných sudetských Němců z Jesenicka. Za komunismu to bylo tabu téma a Horák díky rozhovorům s posledními neodsunutými Němci stvořil zásadní publikaci, na kterou navázali další etnografové.

S milovanou Nicole Hirschler, kterou poznal během studijního pobytu v Německu, založil rodinu a zároveň oba výrazně přispěli k založení katedry sociologie na Ostravské univerzitě. Posléze to ovšem „nedopadlo“, Vláďa odešel z univerzity a rozpadlo se i manželství, své děti ale nikdy nepřestal milovat.

Shodou okolností jsem letos 28. srpna vezl VJH (rád se podepisoval jen těmito iniciálami) na Vysočinu, na undergroundový festival Konec léta v Meziříčku ve Skalákově mlýně. A Vláďa se cestou radoval především z dcery Franzisky, která skvěle tančí, v dobrém pak myslel na všechny členy rozpadlého vztahu. V jeho duši byl smír i něco jako věčný mír.

Jeli jsme spolu nějakých 650 kilometrů a ani nevím, co mě k tomu přimělo, hned na začátku cesty jsem ho požádal o vzpomínky na iniciační roky, když se stal součástí přerovského undergroundu. Napřed se mu do minulosti vkráčet nechtělo, pak z toho ale byla dlouhá zpověď. V paměti mi zůstalo třeba jeho srovnávání přerovského podzemí se slavnou knihou A bude hůř od Jana Pelce, což je románová kronika drsného undergroundu ze severu Čech. „Tady v Přerově to nebylo zdaleka tak divoké, my jsme dokonce tvořili stabilní páry, to byly lásky na celé roky. A žádné drogy, jen pivo,“ vyprávěl. Možná to ve skutečnosti tak růžové nebylo, ale Vláďa prožil i máničkovská léta výhradně v duchu onoho hledání krásy a dobra.

Festival Konec léta, na kterém pokřtil poslední sbírku, založil legendární hybatel brněnské kultury podzemních i nadzemích sfér Jaroslav Erik Frič (1949-2019). A dokud žil, tak na akci dozíral také Ivan Martin Jirous čili Magor, letos pak dělal „inspicienta“ František Stárek čili Čuňas. Eriku Fričovi přitom Vláďa v uváděné knize věnoval text s názvem Dotknout se hvězd. A vlastně nejen jemu, nýbrž všem básníkům. I věčné poezii.

„Usínáš v tichu / a všechno se pomalu mění / v prach a popel / usínáš tak jak jednou usnou všichni / ale z popele / z popele a prachu / vzejde zase život / který probudí múzy ze spánku / přijdou noví básníci / a mezi nimi možná / znovu přijdeš i ty,“ napsal v závěru textu. Sbírku vydalo undergroundové nakladatelství Ears & Wind Records, které odmítá jakékoliv státní granty. Je to samizdat starého ražení.

Od debutu každý autor nakonec dojde až k poslední sbírce. Dřív anebo později. Jiří Wolker k ní došel ve čtyřiadvaceti, Vláďa Horák v jednašedesáti, někdo ještě mnohem později. Jméno Wolker teď nezaznívá zbytečně, oba básníci pocházeli z široširé Hané a oba lze označit za „sociální lyriky“. A také za autory s mimořádnou „emoční vnímavostí“. Oba také milovali poezii periférie, Wolker psal o továrnách na hřebíky, Horák se rád toulal periferiemi Brna, Berlína či Ostravy, kde se inspiroval nejen k básním ale i k výtvarným počinům. Svoje citlivé cykly fotografií opuštěných plakátovací ploch chápal jako vlastní umělecký směr: DeDeArt Photography.

Když jsme cestou z festivalu míjeli Olomouc, Vláďa vzpomněl maminku, která ho opustila letos na jaře. Kvůli covidu s ní nemohl být v těžké chvíli, telefonovali si ale i v den smrti. „Na Hanou bych se rád jednou vrátil,“ přál si uprostřed noci.  A když jsme dlouho po půlnoci spatřili Ostravu, kde Vláda žil v bytě s tisíci svazky knih, omámily nás výpary linoucí se z chemičky i podobně jedovatý zápach z přívozské koksovny. „Ten smrad mi vadí, dodnes jsem si nezvyknul. Ale mám tady v Ostravě nejlepší přátele, takže tu už zůstanu,“ pronesl těsně předtím, než na zastávce Muglinovská vystoupil z vozu.

V minulých dnech zesnul mezi svými milovanými knihami právě v přívozském bytě. A zatímco ostravské tramvaje dál zvoní nočním Ostravou, básník už asi vede nějakou filozofickou disputaci přímo s archandělem Michaelem. Však tuhle možnost sám připustil již před několika lety v básni Muglinovská. I poetové umírají, z popele a prachu jejich veršů ale vzejdou noví autoři. A tak pořád dokola, tentokrát byla na básnické nebe vepsána písmena VJH.

*

Vladimír Jaromír Horák
Muglinovská

Na zastávce nedaleko Přívozu
s květovanou taškou přes rameno
a s černým copem ke kolenům,
tak jako had,
který se právě zakousl do jablka
ze zakázaného stromu… 

bůh se rozzlobil…
… archanděl Michael sahá po meči…
… když tu najednou zazvonila tramvaj         

*

(Poznámka k dotazům ohledně posledního rozloučení. Vzhledem k nejrůznějším a notně komplikovaným okolnostem se  veřejnost může s VJH rozloučit až 27. listopadu ve 14.00 na vrcholu haldy Ema v Ostravě, od 16.00 bude následovat kar v Hudebním bazaru.)