Opravdu jde o definitivní konec? S Bílým divadlem nikdy nevíte, na čem vlastně jste

LEOPOLD KRISTIN

Co se to tu dneska vlastně děje?

Na jaře jsme vyklidili pronajaté prostory v budově bývalého kulturního domu Dolu Jeremenko, kde jsme měli uskladněné veškeré rekvizity, techniku a kostýmy ze všech našich někdejších inscenací. Něco se rozdalo, rozprodalo kamarádům, a co nikdo nechtěl, šlo do sběrného dvora do odpadu.  A když jsme se toho zbavili, domluvili jsme se, že uspořádáme letos na podzim setkání všech někdejších členů Bílého divadla a oficiálně ukončíme naši divadelní aktivní činnost. Takže když se ptáš, co se tu děje, tak je to jakýsi kar.

Kar? Tím myslíš smuteční vzpomínkovou slavnost? Jak vidím, promítáte si videa z vašich inscenací, z nichž některé měly premiéru ještě před rokem 1989, zahlédl jsem dokonce workshop – tehdy se tomu tak neříkalo, tehdy to bylo soustředění s Václavem Martincem na téma pohybové divadlo a odehrálo se to ve druhé polovině sedmdesátých let.

Ano, i záznam tohoto víkendového, jak říkáš, workshopu, kterého se zúčastnili nejen členové budoucího Bílého divadla, ale i členové jiných ostravských amatérských divadelních souborů, máme v archivu.

Takže dnes už to je skutečně konec Bílého divadla?

Konec? Konec bude, až tady nebudeme.

Ty tedy nevylučuješ, že se znova někde na plakátě nebo na pozvánce objeví název Bílého divadla?

Nevím, jestli to bude Bílé divadlo. Ale možná se sejdeme jen někteří a uděláme nějakou performanci, něco malého, to opravdu nevylučuju. Možná to bude jen nějaká odnož Bílého divadla pod názvem Důchodcovské divadlo (smích).

Mnozí říkají, že bez Jana Číhala, který teď už trvale žije v Bruntále, to nepůjde. Bratři Jičínští třeba něco zkusili sami vymyslet, ale nakonec se do toho vložil Honza se sobě vlastní kreativitou a zase to bylo Bílé divadlo s Janem Číhalem v hlavní roli, tedy takové, jaké veřejnost zná. A opět řekli: Bez Honzy to prostě nejde.

On je prostě takový. Ale tak jak oni bych to úplně neviděl. Oni dva mají také dost kreativity a nápadů, aby se něco mohlo udělat.

JANA SGLUNDOVÁ

Jana Sglundová.

Tak co to tady dneska vlastně je?

Krásné setkání, pro mnohé po několika letech. Dlouho jsme se neviděli. Dobré setkání s partou dobrých přátel.

Jak to všechno cítíš ty sama osobně? Jsi snad mezi přítomnými až na Honzu Číhala nejdéle sloužící členka Bílého divadla, někdejší houslistka Janáčkovy konzervatoře, která dnes jezdí s kamionem, ale to bude možná téma našeho příštího rozhovoru.

Ano, kamion zůstane venku, tady je Bílé divadlo.

Je to definitivní ukončení aktivní činnosti Bílého divadla?

Já myslím, že to ukončení aktivní činnosti už proběhlo podstatně dříve. Pro mě osobně to bylo ve chvíli, kdy jsem Bílé divadlo opustila po mé poslední inscenaci, ve které jsem hrála, a to je spousta let.

Přesto jsi tady jako členka.

Ano, jen bych doplnila slovo bývalá.

Čím pro tebe bylo Bílé divadlo?

Vším, čím pro mě nemohla být filharmonie. V podstatě jsem se mohla seberealizovat. Měla jsem bezprostřední kontakt s divákem. Bylo to něco, co se diametrálně odlišovalo nejen od divadla, které jsem znala, ale i od toho, co jsem dělala.

Jsi vzdělaná hudebnice. Mnozí říkají, že hudební složka Bílého divadla je zvláštní. Jak ty jsi vnímala výsledný tvar Bílého divadla, ve kterém hudba a zpěv hrály občas až hlavní roli?

Já si myslím, že hudba je to, co posluchač vnímá jako hudbu. Můj syn třeba není nijak hudebně nadaný, ale velice rád zpívá. A já mu v tom nebráním. Protože on je skutečně nadšený zpěvák a má z toho viditelný prožitek, viditelnou radost. To je důležité! Nedávno jsem si stáhla jednu nahrávku Šeherezády Rimského-Korsakova. Hraje to nějaký orchestr, který není nijak moc dobrý. Nemá ani moc dobrého dirigenta, dovedu si představit lepšího. Ale i když neintonují přesně, ten prožitek z nahrávky koncertu je natolik mocný, že vyvolává pocity, které já od poslechu Šeherezády očekávám. Je to prostě víc, než kdyby to bylo úplně dokonalé.

Bavíme se o Bílém divadle. Mluvíš o něčem podobném, jako byly tvé pocity z produkce Bílého Divadla?

Ano. Přesně tak. Je to hodně podobné.

PETR JIČÍNSKÝ

Petr Jičínský.

Je dnešní večer ukončením činnosti Bílého divadla?

Konec aktivní činnosti nastal před dvěma lety. Kdy jsme zjistili, že už jsme staří, staří, staří. Dneska tady probíhá takové řekněme rozloučení s kamarády, přáteli a všemi, co to divadlo společně pod hlavičkou Bílé dělali.

Takže vylučuješ nějaké další znovuzrození?

My jsme už před těmi dvěma lety řekli, že zrušíme ty naše velké věci a necháme si jen těch několik menších kusů, naše malé hry. Jenže do toho vletěl covid. Takže jsme nemohli nic dělat, a teď zjišťujeme, že už se nám nechce znovu začínat. Myslíme si, že správné rozhodnutí je v nejlepším odejít.

Kdyby se ti mladší, a třeba v čele se synem Honzy Jakubem Číhalem rozhodli, že něco nového jako Bílé divadlo předvedou divákům, šel bys do toho?

Asi bych do toho šel, kdyby to nebyla velká a trvalá záležitost na několik let. Je třeba si uvědomit, že některé inscenace jsme drželi na repertoáru i déle než deset a možná i více let. To už pro mě není.

LUDĚK JIČÍNSKÝ

Luděk Jičínský.

Co se to tu dnes děje?

Tenhle večer vznikl v souvislosti s tím, že jsme vyklidili a zlikvidovali náš divadelní sklad se vším, co patřilo k našim inscenacím. Jenom něco má Honza Číhal u sebe na zahradě v Bruntálu. De facto jsme se zbavili všech rekvizit. Protože stárneme, někteří z nás už jsou hodně staří, tak řekl bych, že je to jedno z našich posledních setkání. Neříkám poslední. Divadlo skočilo, a každý má spoustu jiných aktivit. Jestli je to pro někoho pohřeb Bílého divadla, já to tak určitě nevidím. Je to vytvořená příležitost k setkání.

Jako sraz maturantů po třiceti letech a další bude po čtyřiceti …

Tak to si fakt už nemyslím.

A divadelní produkce, repríza nebo nová premiéra už na obzoru není a nebude?

Myslel jsem si, že třeba dnes večer tady jen tak pro sebe a naše přátele něco vytvoříme a průběh večera to ukáže.

Tak to už jsem s Bílým divadlem v restauračních prostorách klubů na Stodolní jednou zažil …

Ano, mám na mysli přesně něco podobného. Všechno je otevřené.

JAKUB ČÍHAL

Jakub Číhal.

Před necelým rokem jsem mluvil s tvým otcem, zakladatelem a doposud jediným principálem Bílého divadla, ve kterém jsi odehrál řadu rolí. Čím pro tebe bylo Bílé divadlo?

Byl to možnost dělat něco, co mě moc bavilo, dělat něco, díky čemu jsem se podíval za hranice do jiných zemí a zažil věci, které bych jinak nezažil.

Nedávno mi tvůj táta říkal, že spolu připravujete nějakou performanci pro prostory parku pod bruntálským zámkem, nedaleko místa, kde teď tví rodiče žijí. Uskutečnilo se to?

Vím, o čem je řeč, ale ne, zatím se nic takového neuskutečnilo, zabránil v tom covid, ale mluvili jsme o tom a možná ještě někdy …

Takže nevylučuješ další produkci Bílého divadla, ve které budeš hrát po boku tvého otce?

Tak on je pořád při síle a pořád má spoustu nápadů ….

Někdy se stává, že se řemeslo přenáší z otce na syna. Nepřemýšlíš o tom, že bys pokračoval v divadelní produkci pod zděděnou značkou?

Tak dědit něco po otci, to se ještě opravdu nechystám a doufám, že to brzy nebude, ale jinak mám pořád plnou hlavu různých myšlenek a nápadů, co by se dalo a jak by se dalo …

Mluvíš o performancích, inscenacích v duchu poetiky Bílého divadla, jak ji známe? To znamená výtvarné divadlo s menší rolí textu, založené především na pohybu a hudbě?

Ano, přesně. Něco takového mám často v představách.

A s kým bys to dělal. Pozval bys třeba bývalé členy, kteří hráli pod tvým otcem?

Kdyby chtěli, tak určitě.

Také nějaké nové členy?

Tak to ještě nevím, ale mám dceru, kterou divadlo baví už teď, a ještě je docela malá. Už jen kvůli ní bych to udělal, protože se strašně ráda předvádí, a já sám si pamatuju, co to bylo pro mě, když jsem v Bílém divadle začínal.

VALTER KOTTERBA

Čím pro tebe bylo Bílé divadlo?

Něčím, co zásadně proměnilo můj život. Před tím, než jsem uviděl poprvé Bílé divadlo v akci, jsem si ani nepomyslel na to, že bych já někdy vůbec mohl dělat divadlo. A když jsem to uviděl, řekl jsem si: tak tohle chci, to se mi líbí, to bych mohl. A nějak se věci daly dohromady a já se stal členem Bílého divadla.

O co jsi tím přišel a co jsi tím získal?

Přišel jsem o hodně času, možná se to podepsalo i na mém tělesném a duševním zdraví (hlasitý smích), přišel jsem, a asi docela rád, o takový ten všední život, který plyne bez většího vzrušení a bez něčeho krásného, na co se nezapomíná. A co jsem získal? Kamarády, přátele, lidi, se kterými jsem mohl sdílet jak tvorbu, tak radost z jejího výsledku, zážitky, na které se opravdu nezapomíná, prostě pár desítek let skvělého života.

Pro tebe je dnešek dnem, ve kterém končí umělecky aktivní život Bílého divadla?

Tak bych to neřekl. Spíš bych řekl, že konec něčeho může být začátkem něčeho dalšího, možná i trochu jiného.

Kdyby tě třeba Kuba Číhal pozval do nového projektu pod hlavičkou Bílého divadla, šel bys do toho?

Pokud by mi to zdraví dovolilo, určitě ano!

JAN ČÍHAL

Jan Číhal.

Takže dnes tady definitivně končí tvoje Bílé divadlo?

Tak já nevím, však víš, že nikdy nemůžeš nic vyloučit. Ale zdá se, že už opravdu bude těžké něco dát dohromady. Čas běží, někteří, se kterýma jsem divadlo dělal, jsou už úplně někde jinde. My jsme se chtěli hlavně setkat, uvidět se, pokecat. Také nám zbylo něco peněz z minula, tak jsme si řekli, že  dáme pivko, vínko, něco k jídlu, však vidíš, ber si, je toho dost i pro hosty. A jsme tady, přišli skoro všichni, díváme se na záznamy toho, co jsme dělali, a řeknu ti, no jen se podívej (na obrazovce je vidět scéna se smrtkou a její hlavou v bílé plachetce s namalovanýma velkýma černýma očima, která v tanečním pohybu mává kosou kolem sebe), my jsme tedy dělali divadlo, to ještě dnes těžko někdo dokáže.

Před chvílí jsem mluvil s tvým synem, který nevyloučil, že by v tvé práci pokračoval …

No samozřejmě! Proč by nezačal? Proč by nepokračoval? Má šikovnou dceru, naši vnučku, může rozvíjet rodinnou tradici.

Takže tohle tady přece jen nemusí být konec Bílého divadla?

Teď jsi to řekl. Možná je, ale nikdo neví, co bude zítra.