Knihovna v Libhošti nese jméno Zdeňka Vavříka. Je to zúročení mnohaleté práce, říká badatel Petr Horák

Libhošť má zhruba 1700 obyvatel, ale může se pochlubit hned několika významnými osobnostmi, jejichž život je s ní částečně spjatý, vedle Zdeňka Vavříka je to například vrcholový automobilový závodník Jaroslav Pavelka. Pojďme ale k humanitnímu oboru, ví se, jak Vavřík získal lásku ke knihám? Měl v tom zázemí už ve své rodině?

Je to tak, Zdeněk Vavřík se narodil do učitelské rodiny Aloise a Marie Vavříkových, oba na počátku 20. století vyučovali v libhošťské obecné škole. Alois Vavřík byl kulturně a společensky činorodou osobností, v Libhošti například založil a vedl první kulturní spolek – Čtenářský a pěvecký spolek Mojmír. Rodina vlastnila bohatou knihovnu.

Co bylo rozhodující pro pojmenování knihovny jeho jménem? A proč až teď?

Rozhodoval zejména charakter Vavříkovy tvůrčí práce: Byl autorem knih pro děti a mládež, knihovníkem, kulturním organizátorem. Jedná se zřejmě o nejvýznamnějšího libhošťského rodáka. Vavříkova činnost byla do jisté míry známá vždy. Pro vytvoření stálé expozice o jeho životě a díle nebo nazkoušení scénického pásma o jeho práci v oblasti knihovnictví bylo třeba nastudovat mnohé z běžně nedostupných zdrojů. Mně to, samozřejmě s přestávkami, trvalo dvacet let. Vavříkovou osobností jsem se začal zabývat už jako student gymnázia. Badatelská práce se také zúročovala postupně: První z „vavříkovských“ akcí se v Libhošti konala již před patnácti lety, kdy jsme si komponovaným večerem s ukázkami spisovatelovy tvorby připomněli 100. výročí Vavříkova narození. Bylo významné, že již tehdy do rodné obce svého tatínka zavítal jeho syn Pavel. Podařilo se navázat a dále prohlubovat spolupráci s rodinou. Odhalení pamětní desky na Vavříkově rodném domě proběhlo v roce 2008, události se zúčastnili dva jeho další synové. V roce 2014 jsme si pak připomněli 50. výročí úmrtí Zdeňka Vavříka. Již tehdy vznikla myšlenka na přejmenování místní knihovny. Že k tomu došlo až v roce 2021, u příležitosti 115. výročí Vavříkova narození, je dáno souhrou různých okolností.

Na slavnost se sjela univerzitní i knihovnická elita, bylo těžké je přesvědčit, aby zavítali to těchto končin, nebo pro ně bylo jméno Zdeňka Vavříka automaticky lákadlem, aby byli u toho?

Těžké to nebylo. Vavříkovo jméno je v ostravských kulturních kruzích dosud živé. Bylo potěšující se o tom přesvědčit. V případě profesora Jana Malury snad napomohla i skutečnost, že z Libhoště pocházel i známý učitel a popularizátor regionální literatury Ladislav Cvíček, Malurův tchán. Přístup Centra regionálních studií při Filozofické fakultě Ostravské univerzity, kterou na slavnostní akci reprezentovali právě profesor Malura a doktor Polách, byl příkladný. Oba pánové si připravili krásné „vavříkovské“ proslovy, na něž se bude v Libhošti dlouho vzpomínat. Velmi nás potěšila také účast ředitelky Knihovny města Ostravy Miroslavy Sabelové. Ostravská knihovna si letos připomíná 100. výročí existence a období, kdy v ní jako knihovník působil básník Zdeněk Vavřík, patří jistě k zajímavým kapitolám její historie. Posledním z oficiálních hostů se stala Dana Váhalová, poradkyně ministra kultury Lubomíra Zaorálka. I jednání s ministerstvem bylo velmi otevřené a vstřícné.

V knihovně je k vidění i výstava Vavříkových děl, a to jak na infopanelech s vzácnými fotografiemi, tak v podobě archivních exponátů jeho knih. V čem je ale podle vás dnes odkaz Zdeňka Vavříka aktuální?

Řekl bych, že v důsledné a celoživotní snaze o naplnění hesla jiného významného knihovníka, spisovatele Jiřího Mahena. Ten na anketní otázku, co ze všeho nejvíce potřebuje česká prvorepubliková kultura, odpověděl lakonicky: 10 000 donkichotů! Vavřík byl bezpochyby jedním z nich. A skutečnost, že si jeho činnost i po letech připomínáme, svědčí o jediném: Vavříkovo knihovnické úsilí bylo možná donkichotsky pošetilé a směšné, ale nikoli marné…

Zdeňka Vavříka připomíná výstava. (Foto: archiv obce)

Vavřík studoval na Matičním gymnáziu v Ostravě, kde jej učil další významný autor Vojtěch Martínek. O jeho osobnosti byl nedávno v Ostravě spuštěn celý informační portál. Inspiroval vás i tento fakt, nebo je to náhoda, že se v současnosti stále více připomínají slavní rodáci?

Je to náhoda, i když jsem samozřejmě vznik „martínkovského“ portálu s velkým zájmem a sympatiemi sledoval. Zhlédl jsem také online přednášky o Martínkově tvorbě a v době lockdownu znovu i televizní seriál Kamenný řád. Doktor Vojtěch Martínek byl pro Vavříka cosi jako zasvětitel do světa poezie a krásné literatury. Nezapomenutelné jsou Vavříkovy vzpomínky na hodiny literatury, které Martínek vedl, nebo pokusy o interpretaci jeho básnické tvorby.

Udržoval Zdeněk Vavřík nějaký kontakt s Libhoští poté, co se z ní odstěhoval a působil v Čechách, zejména v Praze, kde také zemřel? 

Podle vzpomínek Vavříkova syna Pavla svou rodnou obec navštívil. Pravdou ovšem je, že k intenzivnějšímu kontaktu scházely důvody. Vavřík prožil v Libhošti jen první čtyři léta svého života od roku 1906 do roku 1910. Jeho rodiče odsud nepocházeli. A v neposlední řadě v Libhošti tehdy nežil ani nikdo, kdo by básníka a spisovatele pozval k autorskému čtení…

Jaká asi byla v jeho době zdejší knihovna?

O tom není třeba spekulovat. Počátky místní knihovny jsou spjaty s činností Čtenářského a pěveckého spolku Mojmír, založeného roku 1895 otcem Zdeňka Vavříka Aloisem. Dále již na vaši otázku odpovídá v článku „Z historie veřejné knihovny v Libhošti“ člověk z nejpovolanějších, libhošťský osvětový pracovník a čestný občan obce Oldřich Sobek: „Členové Mojmíra začali hrát divadla a z výtěžků zakupovali knihy pro spolkovou knihovnu. Knihovna byla veřejná a byla umístěna v trojdílné velké skříní zdejší školy. Spolek pro svou knihovnu odebíral i pokrokové časopisy, které se patrně hodně četly. Byly to jediné výtisky, které byly v celé obci k dispozici. Knihovna Mojmíra měla v roce 1914 asi 250 svazků. Po vydání zákona o obecních knihovnách byla knihovna převzata obcí. Až do její likvidace po příchodu německých okupantů v říjnu 1938 čítala přes 500 svazků. Okupanti knihovnu prakticky zničili, neví se, kam se knihy dostaly. Po osvobození se našlo jen 32 svazků…“

Přejmenování knihovny. (Foto: archiv obce)

První aktivitou nově pojmenované knihovny bylo autorské čtení laureáta Státní ceny za literaturu, básníka, ale také vědce Petra Hrušky, který byl unešen zdejším trámovým sálem, jenž je vskutku impozantní. Připomínal ale také odkaz Václava Havla. V čem byla pro místní publikum přítomnost Petra Hrušky zásadní?

Hruška je přece klasik! Dokáže zaujmout posluchače a krásnou češtinou vyslovovat důležité myšlenky. Zejména ve svých publicistických textech otevírá aktuální, třeba i kontroverzní společenská témata. Jedním z nich je myslím i odkaz Václava Havla. Využili jsme příležitosti, že se autorský večer Petra Hrušky v Libhošti uskutečnil 5. října, tedy v den Havlových nedožitých pětaosmdesátých narozenin, a na názor se Petra zeptali. Odpověděl mimo jiné četbou sloupku, který mám osobně ve velké oblibě, havlovsky laděným Slovem na obranu slova, které je k přečtení v Hruškově nejnovější knize V závalu. Byl to příjemný večer. Slíbili jsme si, že se napřesrok v Libhošti setkáme znovu…

I malá obec může založit svou existenci na významných rodácích, jejichž význam zásadním způsobem překračuje hranice regionu. Je náročné jejich odkaz udržovat a budovat povědomí o nich i pro dnešní veřejnost?

Náročné to jistě je a bude. Ale i od toho jsme přece my všichni, osvětoví pracovníci a učitelé, tak trochu tady, ne?