Učil jsem fotit Jindřicha Štreita, říká devadesátiletý Gustav Aulehla, vynikající dokumentarista 

Do vašeho ateliéru jsem se poprvé dostal už v devadesátých letech díky krnovskému novináři a fotografovi Tomáši Vocelkovi. A hned jsem byl uhranut vašim viděním pohraničí, tedy někdejších Sudet. Tohle téma doslova světově proslavilo Jindřicha Štreita žijícího na Sovinci, znáte se osobně? 

Naše seznámení inicioval o patnáct let mladší Jindřich Štreit, který mi jednou napsal obdivný dopis s tím, že se mu velmi líbí moje fotky. A že by se ode mě chtěl i něco naučit, celou korespondenci mám pořád schovanou. Proč ne, říkal jsem si tehdy. Jeden čas za normalizace mě tak Jindra navštěvoval i několikrát týdně, stával většinou přesně tam, jak teď stojíte vy, u okna. A prohlížel si proti světlu moje nové negativy. Sám mi o něco později napsal, že jsem ho strašně moc naučil, takže já se teď také nestydím říct, že jsem ho naučil fotografovat.     

Pivo z počátku šedesátek (Foto: Gustav Aulehla)

Co jste ho třeba naučil? 

Štreit se tehdy ještě hledal a myslím, že právě pod mým vlivem se nějak našel. Učil jsem ho například pracovat v terénu, třeba jsme si spolu vyšli na krnovské smetiště, kde se pár lidí hrabalo v odpadu. Nafotil jsem tam jednoho cikána a totéž udělal i Štreit, ale zrovna v tomto případě se projevilo, že nemíní být mým úplně vzorným žákem. Při focení totiž nikdy nic nearanžuji, Jindra ale tehdy našel na smetišti plesnivou sovětskou důstojnickou čepici, sovětští vojáci sídlili tady v krnovských kasárnách. Ten cikán si čepici napřed ani nechtěl nasadit, dokonce se jí úplně štítil, Štreit ho ale po čase nějak přesvědčil, a tak vznikla jedna z jeho slavných fotek. Bohužel, částečně aranžovaná, zatímco já jsem toho cikána vyfotografoval bez té čepice, což byl jaksi pravdivější postup. Teď honem tu fotku nenajdu, ale mám ji. 

Fronta na maso na snímku Gustava Aulehly.

Nejsem fotograf a nechci přemítat nad tím, jak dalece může dokumentarista aranžovat realitu, vždycky to ale někteří fotografové dělali a budou to asi i nadále zkoušet. Dovedu si představit vaši společnou výstavu právě s Jindřichem Štreitem, kde by divák našel oba ty snímky ze smetiště. A na té výstavě by také mohl porovnat, jak vaše práce ovlivnily proslulého dokumentaristu. Nechystáte nějaký společný projekt? 

Nevystavuji moc často, i když zrovna teď mohu čtenáře pozvat do Galerie Engel v Krnově, ta sídlí v bývalém Prioru na náměstí. Mám tam velkou bilanční výstavu, která potrvá do Vánoc. No a s tím Štreitem… Nezlobte se, ale trochu mě zklamal, lidsky, protože můj vliv jaksi zapřel. Mrzí mě to.

Nedávno jsem někde četl, že o vás obdivně řekl, že „jste jakýmsi jeho zrcadlem“. Uznávám ovšem, že úspěch v umění je velmi vrtkavá věc a mnohdy i mimořádné věci zůstávají neobjeveny. Vaše fotografické dílo považuji za famózní a z tohoto pohledu mu byla zatím věnována spíš jen malá pozornost. Mohu si prohlédnout nějaké snímky tady v těch zarámovaných řadách složených na zemi vašeho obýváku? 

Ale jistěže…

Sověti v době normalizace. (Foto: Gustav Aulehla)

Sovětští vojáci v krnovských ulicích v čase okupace z let 1968 až 1991. Paráda! Několik snímků jste mi ukazoval už v devadesátých letech, dodnes je mám v paměti. Úžasně výmluvný je i tento snímek, sovětská četa kráčí někdy za normalizace prostředkem ulice a všichni vojáčci se ohlížejí za krnovskými děvčaty, ovšem s ostře nabitými samopaly přes ramena. A vrcholem tehdejší absurdity je nějaké internacionální mírové heslo vlevo na fasádě, na vaší fotce jsou vidět nápisy PAIX a POKÓJ, tedy mír francouzsky a polsky. Nádherná kompozice vystihující dobu vymknutou z kloubů… 

Sovětská kasárna stála tam za rohem, jak dnes najdete supermarket Billa, kasárna jsou zbourána. Vojáci proto často chodili ulicí, v níž bydlím, někdy stačilo vyjít ven a prostě mačkat spoušť. Navíc jsem měl Rusáky hned za stěnou, vedlejší činžovní domek obsadily rodiny sovětských důstojníků, což bylo pro dokumentaristu úplné terno. Časem jsme se seznámili a byl jsem zván i na jejich rodinné oslavy, takže jsem viděl, jak žijí, a všechno jsem to mohl zdokumentovat pro budoucnost, až jednou s těmi svými tanky zase odjedou. Rodiny s malými dětmi měly v bytě jen kovové vojenské postele podložené cihlami, na stěnách koberce, kabáty na skobách.

Jak se vám Rusové jevili lidsky? 

Jako sousedé sice byli féroví, zároveň to ale pořád byli okupanti. Jednou jsem jejich děti svým trabantem dokonce vezl do sovětské školy v Bruntále, v Krnově školu neměli. Na jolku, tedy na vánoční besídku. Tam se hned tak každý český civilista nedostal a oni mě nechali fotit, co jsem chtěl. V jedné třídě jsem našel školáka, který si četl sovětský deník Pravda, všude kolem něho nástěnky, na kterých visely jen naučné plakátky o zbraních. Zbraně, zbraně a zbraně. Co jiného může lépe ilustrovat okupaci.

Sověti v době normalizace. (Foto: Gustav Aulehla)

Musím vám složit poklonu, máte úžasnou paměť, ke každé fotce hned dokážete říct detaily, jak vznikla, kdy vznikla, co se ten den odehrálo. Jaké jsou vaše první zážitky z dětství? 

Narodil jsem se v roce 1931 v Olomouci a pamatuji, že jako úplně malý kluk jsem chodil u nás po ulici s názvem Stará Víska, což bylo hned za hlavním olomouckým nádražím, a pořád jsem říkal: „Já su Gustav Fröhlich, blbec a blbec! Já su Gustav Fröhlich, blbec a blbec…“ 

Vy jste také Gustav, tak se vám to asi líbilo. Omlouvám se, kdo to byl Gustav Fröhlich? 

Ve třicátých letech velmi slavný německý filmový herec. Holky úplně tály, když ho spatřily na plátně. 

Jaké jste měl dětství?

Příběh nejranějšího dětství jsem se dozvěděl až s odstupem. Jsem nemanželským synem služebné Eleonory Greipelové z Vídně, která sloužila v Olomouci, a úředníka Gustava Lamela. Když moje maminka otěhotněla, tak po porodu přišla o zaměstnání i střechu nad hlavou. V olomouckých ulicích zoufale hledala asi tři týdny někoho, kdy by se o dítě postaral, až se děcka ze soucitu ujali manželé Aulehlovi z ulice Stará Víska. Také chudí lidé, ale měli střechu nad hlavou. Ten novorozenec jsem byl já, a od té doby jsem také Aulehla. 

Lahváče do práce, šedesátá léta. (Foto: Gustav Aulehla)

Takže jste dítětem tehdejší velké světové hospodářské krize. No to je teda zážitek dostat se díky vám tak hluboko do historie. 

Moje paměť díky předkům a nejstarším sousedům sahá ještě dále. Pamatuji si, jak mi jako klukovi někdo vyprávěl o příjezdu prvního vlaku do Olomouce, což se odehrálo v roce 1841. Prý se všichni té lokomotivy báli a ženské dokonce křičely, že je to železný čert. 

A ta chudoba třicátých let?

Zrovna Staré Vísce za nádražím vládla opravdová chudoba. Chleba, trocha brambor, a když byl svátek, tak k tomu tvarůžky, ty mi ovšem strašně smrděly. Nic jiného jsme v těch malých nuzných staveních ani neznali. Vlastně mi ta chudoba nijak nevadila, až na okamžiky, kdy jsem doprovázel nevlastní maminku pradlenu. Když nesla vyprané prádlo bohatým olomouckým rodinám. To byl pro mě nepředstavitelný luxus, co jsem v těch měšťanských bytech mohl vidět, i když jsem do těch bytů spíš jen nahlížel. 

Volby v šedesátých letech. (Foto: Gustav Aulehla)

Cítil jste to jako nespravedlnost?

Ano, jako strašnou nespravedlnost. I proto jsem po válce chvíli věřil, že to komunismus může napravit. Brzy jsem vystřízlivěl. Když jsem se v roce 1956 přestěhoval z Olomouce do Krnova, kam jsem byl přidělen jako projektant do Okresního stavebního podniku, jednou jsem nějak protestoval a poslali mě dělat projektanta k lesákům.     

Zpátky do třicátých let, přetavovala se v rodině ta velká chudoba i do nějaké nenávisti vůči režimu, tedy proti masarykovskému Československu? 

Byl jsem malý kluk, politiku jsem moc nevnímal, ale pokud šlo o Masaryka, tak ten měl v té naší čtvrti velkou úctu. A když v roce 1937 zemřel, dali jsme doma černou pásku přes jeho portrét. Každý měl doma prezidentův portrét, byl to opravdový „tatíček“, to se tenkrát jen tak neříkalo, tak jsme to opravdu vnímali. Masaryka jsem dokonce jako malý kluk vítal na nádraží v Olomouci, na ten jeho klobouček si moc dobře pamatuji. A do smrti na to setkání nezapomenu.

Masaryk kvůli zhoršujícímu se zdraví od roku 1933 prakticky nikam nevyjížděl. Nechci vám brát iluze, ale byl to určitě Masaryk? 

Zcela určitě, říkala mi to maminka, která mě tenkrát na nádraží držela za ruku. Bylo to myslím v té době, kdy bylo dostavěno nové olomoucké nádraží.        

Nádraží bylo postaveno či spíše přestavěno v letech 1936 až 1938. A v roce 1937 přijel na návštěvu Olomouce prezident Edvard Beneš, neviděl jste spíše Beneše? 

Teď jste mě zmátl, celý život si myslím, že to byl Masaryk. Tak nevím… Já už chci zůstat u toho, že to byl Masaryk. 

Srpen 1968 na snímku Gustava Aulehly. (Foto: Ivan Mottýl)

Vlastně na tom až tak nezáleží. Kdy jste začal fotografovat? 

K šestnáctým narozeninám jsem od babičky dostal fotoaparát značky Lord. Tehdy stál padesát korun, to byla babiččina měsíční renta. Dodnes ji blahořečím.  

A pak se to rozjelo. Tisíce fotek, poezie všedního dne ve fotografii. Ale to už asi není téma pro jeden malý internetový rozhovor, spíš pro objemnou monografii, kterou o vašem díle napíše nějaký teoretik dějin fotografie. Neodolám ale a zeptám se na rozloučenou na vaše fotky řecké komunity z Krnova, moje žena Elli totiž také pochází z rodiny řeckých uprchlíků z občanské války, které Československo přijalo v roce 1948.

Dneska jich v Krnově žije jen hrstka, ale měl jsem mezi zdejšími Řeky spoustu přátel. Když jsem se sem v roce 1956 přistěhoval, řečtina byla slyšet na náměstí i v hospodách, všude. Bylo to pro mě setkání s úplně novou kulturou, řecké ženy tehdy chodily výhradně v černém a zahalené do černých šátků, tohle téma jsem jako fotograf nemohl ignorovat. Fotil jsem Řeky moc rád, vždycky byli nesmírně přátelští a pohostinní, ale tady na severu a pod Jeseníky hrozně trpěli nehostinným klimatem. Věčně jim byla zima, takže jsem jim moc přál, ať se jednou vrátí zase domů do tepla. Po pádu diktatury v Řecku na sklonku sedmdesátých let se také většina Řeků z Krnova vrátila do Řecka. Zůstaly jen ty fotografie…       

Řecká komunita v Krnově. (Foto: Gustav Aulehla)