Necítím se jako herec, říká neurolog Tomáš Vodvářka, jenž triumfoval na národní přehlídce s kyjovickým Divadlem Pod zámkem

Pane doktore, jak vůbec došlo k tomu, že jste se objevil na divadelním jevišti?

Je to jednoduché. S mým kolegou, se kterým v té hře vystupuji, jsme kdysi zpívali ve sboru židovské a hebrejské písně. Když ten soubor ukončil svoji činnost, už jsme byli takoví trošku větší kamarádi, jsme si řekli, že máme nějakou energii, kterou bychom rádi do něčeho investovali. Honza, tedy Jan Sieber tehdy řekl: Co kdybychom si zahráli divadlo? Nebo možná nás to napadlo oba současně při nějaké debatě u piva v hospodě. On začal hledat hry, přinesl první, která byla z mého pohledu příliš popisná a didaktická, zdálo se mi to příliš profesorské. Pak donesl ještě jednu a nakonec nabídl Návštěvy u pana Greena.

Když jsem četl ten text, tak asi na desáté straně jsem řekl: tohle budeme hrát. Příběh je zajímavý, nadčasový, ta postava, kterou bych měl hrát, to jsem tak trochu já. Opravdu se cítím občas, jako bych byl panem Greenem, tedy protivným dědkem, co má své zvyky a svá pravidla, hrozně nerad je mění, svým způsobem je dodržuje, a najednou k němu do bytu vnikne mladý kluk a udělá z jeho života něco úplně jiného, než tomu bylo doposud. A to je na té hře to úžasné.

Po jevišti ale chodí postava, která vypadá na první pohled jako vy, je ovšem mnohem starší než vy a svým projevem, pohybem, řečí a vůbec vším, co k ní patří, to prostě vy nejste. Nehrajete sám sebe. Prostě jste vytvořil hereckou postavu, navíc ohodnocenou na národní přehlídce cenou poroty za herecký výkon. Jakými prostředky, případně s čí pomocí jste k takovému výsledku dospěl?

Když jsme začali, tak asi po pátém přečtení jsme si uvědomili, že potřebujeme režiséra. Zatím jsme nikoho takového neměli. Oslovili jsme moji známou, paní Zdeňku Kulovou, která je herečkou, má nebo měla tehdy svůj divadelní soubor v Hlučíně, a ona byla ochotná, v první fázi nás učila ty základní věci, jako je pohyb na jevišti, jak pracovat s hlasem, jak gestikulovat, a podobně. 

Je zajímavé, že po nějakém čase zjistila, že je toho na ni moc a přizvala k režii ještě svoji kolegyni, kamarádku Silvii Grygarovou, která má také svůj soubor, Divadlo Pod zámkem v Kyjovicích. Pod touto hlavičkou také Návštěvy u pana Greena hrajeme. Silvie s námi začala nejen rozebírat jednotlivé scény, ale pracovat už s jevištním prostorem. Trvalo to dost dlouho. Zpočátku jsme byli takoví toporní, stavěli jsme se často zády k hledišti, což je většinou chyba, dělali jsme spoustu zbytečných pohybů. A ona nás začala tak trochu osekávat. Vedla nás k postavám. K tomu, aby bylo jasné, jaké ty postavy jsou z hlediska svých povah a charakterů. Teprve pak jsme se dostali ke skutečné jevištní práci. Myslím si, že tohle nám velice prospělo. Bez nich obou by to prostě nešlo. Potřebovali jsme někoho, kdo vůči nám bude kritický. Kdo nás naučí to divadelní řemeslo, o kterém nic nevíme. A bez toho bychom tuhle hru prostě nemohli zahrát. Navzdory tomu, že chodím rád do divadla. Docela často. Je ale něco úplně jiného se dívat, nebo hrát. Měli jsme velice dobré režisérky.

Navážu na vaše slova: Na co chodíte rád do divadla?

Na dobré hry.

Co je to podle vás dobrá hra?

Já nemám rád prvoplánový humor. Líbí se mi komedie, které ale mají ducha. Líbí se mi hry, které něco řeší. Kdy se na jevišti odehrává něco, co mi určitě cosi přinese. Dost často se řídím podle autora. Pokud autora neznám, tak si o hře něco přečtu. A také si vybírám divadla. Mám velice rád Komorní scénu Arénu. A také Divadlo Mír.

A to je zajímavé! Komorní scéna Aréna je z hlediska celostátního špičkové divadlo známé vlastní promyšlenou dramaturgií směřující k angažovanému divadlu, s důrazem na velmi kvalitní hereckou práci. Divadlo Mír je známo tím, že preferuje především zábavné tituly, občas ale bez ohledu na jejich textovou kvalitu. Ano, herecká práce je i tam převážně velmi kvalitní, ale často samoúčelná. Hlavní je probudit smích v hledišti.

Tak v Míru jsem byl asi dvakrát, z toho jednou na Boha masakru. Možná jsem to trochu přehnal. Do Arény jsme chodili častěji. Na výkony pana Georgieva, pana Čuby, paní Sasínové-Polarczyk a dalších. Hráli také Ionesca, prostě jsou skvělí.

V tom se určitě shodneme. Ale je zde jedna otázka: Vím, že jste s vaším kolegou chtěli zkusit divadlo, ale ne že byste chtěli začít trvale divadlo dělat, byť neprofesionálně. Jak je to dnes? Máte licenci ještě na dvě provedení pana Greena, z toho jednou byste ho měli hrát příští rok na vrcholné celostátní přehlídce Jiráskův Hronov. Co bude dál?

Já vám řeknu vlastní zkušenost. Ano, chtěli jsme si zkusit divadlo, ale tak, aby se nám nepřejedlo. Před několika dny v rámci ostravského Templfestu jsme pana Greena hráli tři dny po sobě ve Studiu G tady v Ostravě. Byl to můj nápad, a vůbec jsme netušili, co nám to přinese. První den fajn, podruhé to bylo moc příjemné, ale třetího dne jsme toho měli dost. Začali jsme v pondělí a ve středu jsme byli moc rádi, že končíme. Už se dostavil pocit, že představení běží jakýmsi samospádem, a já si tu hru potřebuji užít. Ve čtvrtek bychom už opravdu nemohli. Přiznám se ale, že v této chvíli nejsem úplně rozhodnut všechno mé ochutnávání divadla z pohledu herce ukončit. Co se Návštěv u pana Greena týká, máme i problém se sejít, naše Anežka, která v představení hraje na akordeon, je velmi časově zaneprázdněna. 

Něco vám řeknu: Viděli vás v Géčku i studenti konzervatoře a někteří se mě ptali: „Kdo je to ten pan doktor Vodvářka? Kolik je mu let? Nechce přejít natrvalo k divadlu? Vždyť je úžasný…“ Kdyby vám někdo nabídl hru, která by se vám zalíbila, vylučujete možnost, že byste si ji chtěl zahrát?

Mluvíte jako moje žena. Ta se ptá: „Co budeš dělat, až skončíš s medicínou?“ Já nevím. Já se necítím jako herec. Těší mě názor studentů, mladí lidé vidí všechno jinak. Já mám svou práci, která mě živí, kterou mám rád, myslím si, že jako neurolog už konečně něco o tom oboru vím. To všechno jsou důležité otázky. Nerad plánuji na moc delší dobu dopředu. Na otázku, jestli bych do toho znova šel, musím odpovědět tak, že pokud by byl dobrý titul s dobrou rolí, musel bych se s tím celkem důkladně seznámit, všechno posoudit, ale nevylučuji nic, pokud bych se s rolí jednoznačně mohl identifikovat. Abych do toho mohl dát kus sebe. Neříkám, že už nikdy ne.