Nahrávka Dvořákova kompletního klavírního díla v podání Iva Kahánka je počin hodný superlativ

Antonín Dvořák je sice světově nejproslulejším českým skladatelem, ale jeho hudba neměla vždy na růžích ustláno. Dvořákova duchovní díla byla komunistickými cenzory vnímána jako relikt minulosti, klavírním skladbám byla vytýkána neklavírní sazba. Proti předsudkům a vyloženým omylům se nedá příliš bránit. Je ale možné dokázat, že to není pravda.

Ivo Kahánek Dvořákovo klavírní dílo nahrál od března do června letošního roku. Je udivující, s jakou rychlostí celý projekt vzniknul, srovnáme-li jej s natáčecím procesem konkurenčních vydavatelských počinů. Nahrávka je rozprostřena na čtyřech discích, které jsou volnou součástí krabičkového kompletu. V bookletu se nachází erudované průvodní slovo Ondřeje Šupky, významného dvořákovského badatele, v jehož péči je i skvělá komplexní internetová doména antonindvorak.cz. Celková stopáž je asi pět hodin, přičemž album je dostupné jak ve fyzické podobě, tak v různých elektronických formátech.

Dramaturgie Kahánkova kompletu pracovala se dvěma premisami. Tou první byla snaha o chronologickou souvztažnost skladeb, které na každém CD vesměs dokumentují úzkou či nějakou souvislou časovou etapu Dvořákovy tvorby. Druhá spočívá v promyšleném řazení skladeb z hlediska jejich uměleckého přínosu a posluchačské atraktivity. Většina částí kompletu tak váže skladby příležitostné a zasuté s nějakým významnějším klavírním cyklem.

Centrální kompozicí prvního disku je cyklus Siluety: subtilní emocemi nabité klavírní obrázky s kouzelnou dvořákovskou melodikou, které doplňují drobnější kompozice i rozsáhlé Téma s variacemi op. 36. Na druhém albu strhnou pozornost nejprve Valčíky op. 54, výtečné jsou také Eklogy, op. 56 a Klavírní skladby op. 52. Nenechme se mýlit slabším povědomím o těchto úchvatných skladbách, v kterých se skrývá to nejlepší z Dvořákovy geniální rytmicko-melodické invence. Všechny tři cykly vznikly okolo roku 1880, tedy v době, kdy už měl skladatel na svém kontě Moravské dvojzpěvy, Slovanské tance, Stabat Mater či skvělé Symfonické variace.

Možná nejzajímavější je třetí disk, který přináší Dvořákovy elegantní a cituplné Mazurky op. 56 a unikátní rarity Otázka a Lístek do památníku: dvě patrně nejkratší skladby, které skladatel napsal. Vynikající jsou rovněž Dvě perličky z druhé poloviny 80. let, jež dokládají, jak mnohostranná byla Dvořákova invence. Předmětem čtvrtého a závěrečného disku jsou Dvořákovy vrcholné klavírní opusy: Humoresky a Poetické nálady. Obě patří do zlatého fondu klavírních děl doznívajícího romantismu.

Interpretace Iva Kahánka má všechny podstatné znaky Dvořákovy hudby. Ať už jde o taneční inspirace, folklorní zdroje nebo klasicko-romantickou syntézu ve formální struktuře, vždy bezpečně ctí styl a jde do hloubky. Kahánkovo pojetí se vyhýbá spekulaci, šabloně a v každé konkrétní skladbě vytváří prostor pro její osobitost. Nesmírně zajímavá je míra a vyváženost výrazových a přednesových prostředků, které pianista zvolil. Navzdory časté interpretační praxi a představě, že romantické dílo snese tunu agogického balastu, křiklavá tempa a frapantní dynamiku, šel pianista svou vlastní a neprošlapanou cestou. Zvolil takovou dynamiku, jejíž nejvyšší horní stupeň nikdy nepřekročí únosnou mez, ovšem směrem dolů rozvíjí bohaté předivo nejjemnějších vrstev a nuancí.

Vylehčením dynamiky získaly Dvořákovy skladby místy až mozartovskou vzdušnost, která jim velmi sluší. Podobně přemýšlivě a inteligentně pracoval Kahánek s tempy a agogikou. Ve srovnání s  nahrávkami Kvapila, Veselky, Firkušného, Poroshiny a dalších interpretů volí Kahánek střídmá tempa, nikdy není příliš uspěchaný, nikdy přehnaně pomalý. V rámci zvoleného tempa si dovolil jen takové oscilace, které nejdou proti metrickému impulzu. Je v tom velká pokora i velká pravdivost. Velké množství Dvořákových klavírních skladeb čerpá z tanečního idiomu a přehnaná agogika jim nesvědčí. I zde Kahánek zacílil přesně a výstižně, přitom jeho pojetí není o nic míň muzikální.

Kahánkova hra má v sobě jakousi podmanivou umírněnou sílu a koncentraci. V jeho interpretačním projevu je všechno dokonale vyváženo, prosvětleno a odlehčeno. Decentní pedalizace, rubata i espressivo jsou vědomě drženy v určitých mezích, přesto je výsledný dojem nesmírně intenzivní a úchvatný. To je mistrovství, které je výsadou skutečných tvůrčích umělců, jakým byl například Svjatoslav Richter.

Ještě dvě věci jsou na pianistickém názoru Kahánka důležité, ba naprosto klíčové: levitační průzračnost a lehkost techniky a stratifikace hudebních barev. Artikulace jeho mnohotvárných úhozových modulací je skutečně mimořádná. Právě precizovaná hudební barva každé jednotlivé skladby svědčí o tom, že Kahánek s Dvořákem a jeho hudebním vesmírem dokonale souzněl.

Ivo Kahánek ve svých dvaačtyřiceti letech vykonal velmi podstatnou a prospěšnou věc. Přispěl k dalšímu poznání klavírní hudby Antonína Dvořáka a jeho umělecké pojetí je neobyčejně zdařilé a krásné. Konečně po dlouhých desetiletích Dvořáka komplexně a umělecky opravdově zpracoval skutečně znamenitý český pianista. Kahánek tak učinil způsobem osobitým, který se diametrálně odlišuje od dostupných interpretací svým kreativním, meditativním a promyšleným přístupem. Udělal tím také mnoho cenného pro svůj osobní růst. Muselo to být nesmírně náročné, připomeňme, že se jedná o pět hodin hudby, jejíž interpretace není rozhodně samozřejmá a snadná. Jenže Kahánek na Dvořáka vyzrál. Jeho „Toníček“ je, troufám si říci, srozumitelný a přístupný snad každému.

Ivo Kahánek: Antonín Dvořák (Kompletní klavírní dílo). 4xCD. Celkový čas: 5:00:29. Supraphon, 2021.