Osmý ročník čtyřdenního Move Festu přinesl nová setkání, nové perspektivy a nový start

Tématem letošního ročníku byla ekologie a udržitelnost, jež se organicky propojila se symbolem krajiny – nejen té městské, ale rovněž krajiny těla a krajiny pohybu. Festivalové dny se tak nesly v duchu zkoumání neobvyklých spojení a jejich působení na naše smysly.

Move Fest zahájil už ve čtvrtek 30. září na komorní scéně Studia G Lukáš Karásek s představením Obývací pokoj. Diváky vtáhl do světa nábytku, který ožívá a prožívá stejné radosti a strasti jako my lidé. Důmyslná scéna a něžná hravost přenesla mnohé v publiku na chvíli do dětství, kdy skříně byly tajnými skrýšemi a ve skleněné kuličce se odrážel celý svět.

Z představení Obývací pokoj. (Foto: Kamil Hauptman)

V „Géčku“ proběhla také první z festivalových diskuzí, které si letos vzaly na starost redaktorky Tanečních aktualit v rámci již zažitého formátu Dvě deci o tanci. Jelikož letos paralelně s festivalem probíhal mezinárodní workshop kritického psaní Writing about Dance (Alternative Formats), staly se debaty s diváky nejen podstatnou platformou pro setkávání umělců a veřejnosti, ale také pro rozvíjení dialogu s tanečními a divadelními kritiky z Česka i zahraničí.

V pátek ožilo pohybem Hlavní nádraží, a to díky site-specific happeningu Passing/station, jenž je výsledkem spolupráce tanečníků Andreje Štepity a Miriam Budzákové a perkusionisty Hannese Schöggla, kteří ho dříve uvedli například na nádražích ve Vídni nebo v Žilině.

Představení Passing/station na Hlavním nádraží. (Foto: Kamil Hauptman)

Večer pak nabídl neopakovatelný zážitek v podobě představení Vrány (skupina Holektiv a violoncellistka Terezie Kovalová), umístěného v interiéru Ostravice-Textilie, kam se běžně diváci nemají možnost podívat. Vrány vyprávějí o archetypech, o mýtech, o všem, co nás spojuje a čím jako lidé procházíme. Podmanivá hudba Terezie Kovalové rozezněla každé zákoutí pochmurně krásné Ostravice a dívky-vrány tancem na zemi i ve vzduchu převyprávěly koloběh života ženy, který je ale neoddělitelně spojený se životem muže.

Terezie Kovalová. (Foto: Kamil Hauptman)

Festivalová dramaturgie nás každým dnem posunovala o kousek výše, a to doslova. Sobotní site-specific projekt Stromy Veroniky Ghisi se totiž uhnízdil na stromech a pod stromy v Komenského sadech a zatímco performeři poletovali a houpali se vysoko ve větvích za doprovodu klarinetu, mohli jsme se na chvíli zastavit zamyslet nad tím, jak sami o přírodu pečujeme a zda jednou park plný vzrostlých stromů nebude jenom vzpomínkou.

Z venkovního představení Stromy. (Foto: Kamil Hauptman)

Téma respektu ke krajině a péče o přírodu, která nám dává život, dále rozvinulo večerní představení Treatment of Remembering uskupení PocketArt. V industriálním prostředí Trojhalí se trojice tanečnic probouzela ze slastného nevědomí, do kterého je tak snadné upadnout a nevidět, jak se příroda kolem nás pomalu, ale jistě ztratí pod nánosy naší „civilizované“ společnosti.

Z představení Treatment of Remembering. (Foto: Kamil Hauptman)

Závěr festivalu nabídl také něco pro dětské diváky. Pouliční divadelně pohybová kreace Johny & Jenny si vzala za rekvizitu tak banální věc, jako je „toitoika“, která ovšem skrývá netušené možnosti.

Z představení Johny & Jenny. (Foto: Kamil Hauptman)

Nedělním vrcholem se pak stal audio-walk Elišky Brtnické (Cirkus Mlejn), který nás provedl surovým prostředím jedné z ostravských oceláren. Z nenápadně působícího projektu se nakonec vyklubal jeden z nejsilnějších momentů celého festivalu – kombinace modré oblohy, chladných zdí továren, charismatu Elišky Brtnické a její odvahy se vyšplhat na střechy kovových konstrukcí a prozkoumat místa, kam se mnozí z nás zřejmě nikdy nedostanou, byla naprosto uhrančivá. Těžko si pro tento zážitek představit lepší konstelaci. 

Cirkus Mlejn. (Foto: Kamil Hauptman)

Ačkoli se letos poprvé Move Fest musel obejít bez svého obvyklého zázemí, myslím, že došlo na rčení „Všechno zlé je k něčemu dobré“. Z nelehké situace dokázal udělat výhodu a ještě víc se semknout s místem, kde vznikl a rozvíjel se. A krom jiného nás inspiroval k tomu, abychom i my hledali a objevovali nové úhly pohledu; abychom se podívali na místa, která míjíme denně bez povšimnutí, jinýma očima. A právě hledání nových perspektiv, cest a řešení se stále jeví jako jedna z nejzásadnějších věcí, ať už se to týká pohybu, krajiny, nebo života každého z nás.