Profilovaná edice pro debutanty scházela, tak jsme založili Mlat, říká básník a kritik Dominik Bárt

Proč jste ve Větrných mlýnech zvolili pro novou edici název Mlat, to je nabíledni. Ovšem trochu i záhada. Mlat je část stodoly, kde se cepy mlátilo obilí. Je to snad také výzva literárním kritikům, aby debuty z této edice v případě, že se jim nebudou líbit, nemilosrdně rozcupovali?

Mlat zní stejně jako kořen „mlad“, tedy mladý. Dále se mi líbila ta údernost a dynamičnost, které to jednoslabičné slovo má. Je to edice mladých debutantů, první výstup, první linie než se třeba, budou-li autoři dále publikovat, dostanou mezi, jak se říká, „etablované“ autory. První sbírka je taky první vykročení, kdy nemusí být jisto, jak bude pak to druhé vypadat. Je to první opracování „čerstvého obilí“, než bude posláno do Větrných mlýnů. Zároveň nerad užívám to slovo etablovat, rozhodně tím nehovořím za sebe a snad ani za další autory Mlatu, kteří v edici vyjdou. Chceme to dělat tak trochu po svém, respektive prostě to jenom „dělat dobře“.

K té literární kritice: Když se sbírky nebudou líbit, nechť jsou rozcupovány, ale řádným analytickým okem. Myslím si, že pokud je kritik analytický, jeho přístup poctivý a drží se hermeneutiky důvěry, terminologie a adekvátních přístupů, de facto nemůže být kritika negativní, natož pak rozcupováním. K tématu kritiky se, tak trochu hádám, ještě v řeči asi dostaneme…

Jak se původně ostravský básník, který v Brně studuje literaturu a jazykovědu na Masarykově univerzitě, dostane do čela nové edice renomovaného brněnského nakladatelství?

No, řečeno se Seifertem, jsem tak trochu hledal, až jsem byl asi i očekáván. A zároveň je v tom i trochu metafyzika. Ale vážně: S lidmi z Větrných mlýnů jsme se znali od vidění z Měsíce autorského čtení a třeba i skrz Vítrholc, prostě Brno. S Filipem Klegou nebo Kateřinou Koutníkovou jsme už před covidem dělávali čtení a pokračovali jsme v tom i během něj, kdy vznikla pod doménou Švandalové poezie i série čtení natočená právě ve Švandě. Ta metafyzická část tkví v tom, že jsem kolem ledna a února za dlouhých lockdownových večerů přemítal nad literárním provozem, že dnes nejenže nejsou profilované edice a nakladatelství, jako tomu bylo například za první republiky, ale že to už dnes je celkem horkotěžko možné. A pokud ne, jak to tedy lze dělat? Pořád jsem nad tím přemýšlel, říkaje si, že by mě to bavilo zkusit. Poslední, aspoň věkově a stylově, co vím, profilovaná edice byla v devadesátých letech ta v Hostu, kterou vedl Mirek Balaštík.

Paralelně s tím jsem od podzimu dával dokupy svoji sbírku. V únoru už byla z mé strany téměř hotova, tak jsem dlouze dumal, jakého nakladatele oslovit. Nakonec jsem se rozhodl, že bych chtěl oslovit Větrné mlýny, protože s nimi cítím podobné smýšlení a nadšení. Jednoho dne jsem si tedy řekl, že je oslovím, a Pavel Řehořík mi dva dny nato napsal mail, že chce rozjet edici mladých debutantů a chce, abych to takzvaně řídil. Tak jsem s radostí přijal. Na první schůzce ohledně edičního plánu jsem řekl, že to je vtipné, protože jsem je chtěl oslovit naopak já se svou sbírkou. S Pavlem nás hned napadlo, že ji dáme do té edice, leč hned jsem se pozastavil, jestli to není trochu blbé. Ale proč by bylo, český poetický rybníček je tak malý, že když se člověk rozhlédne, dělá to tak spousta editorů, nakladatelů či redaktorů, kteří zároveň básní, že vydávají své básně a knihy tam, kde i jinak pracují. Navíc to beru i tak, že jsem si „odzkoušel“, co vydání sbírky v Mlatu obnáší, abych příště u dalších autorů takříkajíc věděl.

Sám jsem vás poznal jako sotva dvacetiletého v roce 2018. Před zahajovací Sajtnou (večerem básníků) v rámci Měsíce autorského čtení ve Staré Aréně jste mě oslovil s tím, že máte v tašce nějaké své básně, zda je můžete zarecitovat. Souhlasil jsem a nelitoval. Jak fyzickým vzezřením (klobouk, šála, rozevlátý havelok), tak zároveň i silnou poetikou jste pro mě byl jistým druhem zjevení. „Takto se rodí básník,“ říkal jsem si. Sám bych ovšem ve dvaceti tu drzost neměl, abych řekl pořadatelům nějaké tradiční literární akce, že také něco přečtu. Jak je v dnešní mladé básnické generaci důležitá schopnost „umět se prodat“ či „umět se prosadit“?

Abych byl upřímný, neměl jsem tehdy řádné ponětí, co je MAČ. Byl jsem tam prostě na pivu s Filipem a dalšími přáteli, kteří tam četli, a vám někdo v programu vypadl. No, a ono „umět se prodat“ je celkem ošemetná věc, protože v tom českém básnickém provozu nás mnoho není, takže mezi nějakou přirozenou zainteresovaností a upřímným srdečným nadšením na straně první a nepatřičnou vlezlostí na straně druhé je dost tenká hranice, sám nad tím neustále přemýšlím. I ta literatura je občas trochu „byznys“, že…

Spíš provoz, anebo jde o nějakou „literární slávu“, ale možná i o peníze. Teď mi jedna básnířka psala, že si představuje honorář za báseň asi 1200 korun.  

Nevím, v jakém kontextu to kdo jak psal, ale to se říct samozřejmě nedá. No a ta „byznys“ stránka literatury: trochu to rozčarovává, ale s tím se musí asi každý vypořádat, nebo se na to vykašlat a ignorovat to. Nevím. Jeden můj přítel a básník pronesl, že čím je starší, tím víc chce být literárnímu provozu stranou, že je z toho už otrávený. Už si nepamatuju, jak moc to byla opilá nadsázka, nicméně podle mě je ta hranice v tom, jak to a sebe člověk bere. Já mám, mluvím-li za sebe, to velké štěstí, že mám kolem sebe literáty, se kterými máme společné smýšlení a děláme to tak nějak vše spolu, protože nás to prostě baví a chceme to dělat. Je to rodina. I ve Větrných mlýnech se po těch pár měsících, musím říci, cítím tak nějak jako doma, že se to prostě, řečeno s Hrabětem, „muselo stát“. Tak trochu duchem underground, ať už třeba i mladý a pozérský, jak říkají Dalibor Maňas a Karel Škrabal!

S kým jste spolupracoval při editování vlastní sbírky a jaké to bylo souznění či nesouznění? Někdy se básník s editorem krvavě hádá o každé slovíčko.

Texty do sbírky Spodoby byly dopsány a počtem uzavřeny na podzim 2020, pak jsem už jen sám se sebou editoval a stavěl. Nevím díky čemu, snad díky studiu na fildě – anebo kdybych měl být trochu ezo a insitní, tak protože jsem Blíženec – dokážu v sobě oddělit sebe-básníka, sebe-editora a sebe-kritika a tak dále a nechat je dělat samostatně svou práci. Takže jsem toho hodně včetně pořadí a obávaného škrtání udělal sám. A pak bylo samozřejmě třeba moudrého zkušenějšího oka, s kterým o tom pohovořím, které odhalí, co jsem přehlédl, na co jsem ještě a už nestačil. Nakonec jsem oslovil Milana Ohniska a on k mé radosti svolil – a bylo to výborné rozhodnutí. Milan je profík a frajer, měli jsme vlastně jen dvě schůzky. A myslím, že jsme si sedli, minimálně s tím textem, žádné hádky!

K vydání jste ale souběžně připravoval i sbírku Františka Hrušky Převážná doba. Jak to „jiskřilo“ nad Františkovými básněmi?

S Frantou jsme si taky sedli, doslova. Byl pro mě, když jsem začal přemýšlet nad edičním plánem, jednou z prvních voleb, protože píše skvěle. Vtipnou shodou okolností: když jsem mu zavolal a nabídl vydání v Mlatu, měl asi tři dny před podepsáním smlouvy u jiného nakladatele v jiné edici. Cením si, že šel do Mlatu. První schůzka byla celonoční šichtou, kdy jsme se vcelku na výběru básní shodli. Osobně mám z toho velmi dobrý pocit; byla tam nějaká křehká místa, jistě, ale vše nakonec uzrálo.

Spodoby a Převážná doba. Je v podobnosti obou názvů nějaký záměr? Souvisí obě knihy nějak více než jen tím, že vycházejí v jedné edici?

Ano. Rozhodl jsem se, dokud to bude možné, vydávat svazky edice „ve dvojičkách“. Tuto první dvojici pojí stejný rok narození, stejné místo narození, tedy Ostrava. A poté i vycestování z Ostravy: František studuje v Haagu, já už žiji v Brně. Toto vše se ve sbírkách odráží a pojí je, ale je toho mnohem více, sbírku pojí i dílčí motivy, témata, ba dokonce je v obou takový implicitní narativní oblouk nebo řekněme taková myšlenková osa či cesta. Ostatně hodláme tyto provázanosti zdůraznit a poodkrýt během křtů a časopiseckých publikací, například na Nedělní chvilce poezie.cz chystáme pro to speciální profil.

Oba jste nejen básníky, ale i muzikanty. Vy jste skvělý bubeník, František kytarista, který navíc dělá noise a elektronické hluky. Skoro každý druhý mladý básník na něco hraje, to v mé generaci nebylo úplně zvykem. Zjednodušuje vám hudba nějak i to psaní? Třeba ty texty mají i melodie, o který se ale čtenář vaší prvotiny Spodoby nikdy nedozví.

Vztah hudby a poezie je tématem na dlouhou diskusi, ale vlastně ve Spodobách je o tom dokonce jedna báseň. Sám ještě neznám odpověď, ale pořád mi to hlavou vrtá. Uvažuji, že bych se tím zabýval v magisterce anebo snad i dizertačce. Chtěl bych zabrousit do versologie a aplikovat na ni současnou moderní fonologii, protože tuzemské pojetí a vyučování versologie, meter a rytmů se zastavilo v minulém století u teorie verše Josefa Hrabáka. Jo, vyšla sice roku 2013 skvělá publikace Roberta Ibrahima a kolektivu, která si klade za cíl českou versologii revidovat, ale pořád to není docela ono, pořád se tam míhají ty samé staré jamby, které nejsou de facto v češtině realizovatelné, a vedlejší přízvuky, které současná fonologie dementuje a klasifikuje jako zcela fakultativní, tj. náhodné, ba neexistující. A pořád se vracíme k antické klasifikaci, jejíž jazyky jsou konstituovány na úplně jiných principech než současná čeština i další evropské jazyky.

Pokračujte, jako dítě Hrabákovy poetiky to rád vyslechnu.

Teď čtu novou Teorii lyriky od Jonathanna Cullera a líbí se mi jeho podněty k revizi, která vychází z pojetí D. Attridge, který metrum a rytmus v poezii vykládá v podstatě hudbou. Totiž že lidský mozek vnímá nejen hudbu, ale vše kolem v příbězích (viz Literární mysl od M. Turnera), v repeticích. Lidské vnímání potřebuje začátek a konec, aby se mělo o co opřít, nelze prostě „jen tak být“ a vnímat. Je třeba někde něco začít a někde to ukončit, zpracovat a poté tak činit zase dále s jiným fenoménem.

Když tikají hodiny, opakuje se pořád dokola ten samý jeden zvuk, ale člověk slyší tik tak – začátek a konec, tedy sudopočetné sekvence, dvou- a čtyřdobé. A tak to berou i Attridge a Culler. Když začne na stadionu během zápasu nebo rozjařený dav na náměstí skandovat jakékoliv heslo či větu, vždy to zcela přirozeně bez rozmýšlení rozčlení do čtyřdobého taktu. A tak to je i v poezii, hudbě, tedy aspoň v naší kulturní sféře. Co nás pak vytrhne, jsou ty anomálie nebo naopak ta čistota, jak to sedí lidově řečeno na prdeli. A pokračuje to hlouběji, Culler a Attridge uvádí, že například ruská poezie a anglická poezie mají rozdílné počítání třídobých rytmů, angličtina je zasazuje jako trioly do dvoudobého taktu, tedy že sedí do taktu o dvou dobách, při opakování se první doby časově překrývají. Ruština naopak ne, tam ten třídobý rytmus trvá déle než dvoudobý. No, teď jsem se nechal mírně unést…

Nevadí, vraťme se zpět k otázce.

Stručně: jazyk a hudba je v základu totéž – zvuk. Ale jazykové sdělení upřednostňuje významy, hudba melodii a harmonii. A já to rád v poezii střídám, respektive propojuji. Tedy zaměřením se ryze na významové sdělení, a jindy upřednostněním zvuku a harmonie.

Jaké máte další plány s edicí Mlat? Mladých básníků je všude po Česku „hafo“, když to řeknu ostravsky. Záměrně používám právě tento výraz, neboť „hafo“ chápeme ve významu „mnoho“ či „strašně moc“. Paradoxně však tohle slovo pochází z německého nářečního „Hanfel“, což znamená „hrstka“ či „trocha“. Dobrých básníků totiž zase až tak moc není.

Mladými básníky jsem obklopen, vyhledávám jejich tvorbu, sleduji je, mám tedy v rukávu dost autorů, kteří si tu sbírku zaslouží. Do té doby chci, jak jsem zmínil, vydávat svazky po tematicky či poetikami sladěných dvojičkách. V edičním plánu již je dvojice Kateřiny Koutníkové a Anny Sedlmajerové, dvojice Tomáše Štilera a Filipa Klegy nebo dvojice Evy Marie Růženy a Martina Dytka. Co je pojí, zatím nebudu rozvádět, někteří snad budou tušit.

Do rukopisů obou knih jsem zatím mohl nahlédnout spíš zprostředkovaně, celkový dojem zatím nemám. Líbí se mi třeba tato vaše báseň ze Spodob: „rozklad pokládán / přímo doprostřed dlaní / prošuntělý výdech / do mezer / které nestihly být zaplněny // hrozná tíha toho města / chápeš / dlouho jsem tu nebyl // dej tomu pár hodin a pár piv / to přejde dominiku / odpověděl petr hruška“. Tento typ psaní o Ostravě mám rád, chápu text jako „hassliebe“, nenávistnou lásku, jinak se dle mého v tomto městě nedá přežívat a ani ho příliš často navštěvovat. Sympatický je i ten odkaz ke generaci Petra Hrušky, byť je trochu jedovatý. Můžete poodhalit pozadí vzniku této básně?

Dost se ztotožňuju s tím ojedinělým německým slovem die Hassliebe, které označuje, nemýlím-li se, něco jako lásku tak vroucí, že puzení milovaný objekt navždy opustit je stejně silné jako to s ním navždy zůstat. Hranice mezi odevzdáním se a opuštěním milovaného je zcela neurčitelná, překrývající se. To je taky jedno z témat Spodob. Spodoba je jazykový proces vzájemného se přizpůsobování hlásek v proudu řeči; jedna hláska se přizpůsobí druhé, anebo s ní zcela splyne. Tyhle spodoby se ale dějí dennodenně ve všech sférách života. Ve sbírce je pak několik takovýchto volných tematických celků, „narativů“ a cest různých druhů spodob. Pozadí básně poodkrývat nebudu, ale můžu říct, že už „to trochu přešlo“ (smích).

Jste i studentem literární vědy, v posledním patnáctém čísle literárního časopisu Tvar jste zveřejnil studii o podobnosti sbírky Petra Hrušky Auta vjíždějí do lodí z roku 2007 a letošní sbírky Ondřeje Hložka Mirčevovy oči. Ke zkoumání této podobnosti literárními vědci mimochodem vyzval právě kulturní deník Ostravan.cz. Ve studii s názvem Hranice původnosti díla a etika v současné české poezii přinášíte důkladný rozbor shod, které Hložkova sbírka vykazuje. A v závěru studie mimo jiné konstatujete: „Každá metafyzika a náhoda má hranici v etice. Neznalost či náhoda v tomto případě neomlouvá a autor by měl nastanuvší situaci čelit i v případě, kdy je shoda textů nevědomá (zvláště nastala-li tato stejná situace vícekrát než jednou), neboť nese odpovědnost jak vůči svému dílu, tak vůči ostatním autorům, a zvláště pak čtenářům a literatuře samotné. Situaci je nutno podchytit, rozebrat a definovat, aby nevznikl precedens, jenž by nyní i v budoucnu mohl zmíněným uškodit.“ Zkuste to teď říct ne jako vědec, ale jako básník. Osobně totiž chápu jakékoliv nepřiznané „opisování“ jako ránu do zad celé poezii.

Nevím, jak to bylo, nicméně tu studii jsem napsal proto, že jsem cítil potřebu – teď to holt bude znít pateticky, ale co už – udělat to pro literaturu s velkým „L“. Když se tahle věc objevila, internet zaplavila myriáda emočních, leč, co jsem byl s to zpozorovat, argumentačně prázdných výkřiků. Málokdo šel po jádru věci, po textech, málokdo věc řešil střízlivě. A docela to právě, a teď se vracíme ke kritice a literární vědě, ukazuje na stav nejen současné české literární kritiky, ale obecně jak je literatura či poezie trochu rigidní a uzavřená. Od této „kauzy“ – a to je další věc, protože nevím, jestli to kauza vůbec je, spíš se z této věci, která se občas holt děje, kauza udělala – uběhlo už více jak měsíc, ale mimo Facebook se objevily, co jsem zaznamenal, pouze dva literárněvědné texty, esej Romana Polácha a jedna studie…

… tedy ta vaše?

Ano, studie začínajícího mladého literáta – není to trochu směšné, „trochu málo, Antone Pavloviči“? Kde je česká kritika? Kde je literární věda? Kde jsou všichni redaktoři, doktoři a „etablovaní z provozu“? Zároveň to říkám s notnou dávkou nadhledu a ironie, protože „když nejde o život, jde o hovno“, takže hlavně klid, ale v pořádku to není; něco na tom je, ne?

Za mě údiv, už několik týdnů.

Já se tento případ snažil jen onou studií dostat na analytickou rovinu. Studie vyšla, nemám dále co říct. Vlastně už se mi protiví o tom diskutovat i v té hospodě, jak se říká.

Jde vůbec dělat oba obory, tedy básnictví a literární vědu? Studií o Hložkovi a také mnohými literárními kritikami ve Tvaru či Hostu dokazujete, že tenhle obor berete se vší vážností. Literatura vás potřebuje taky asi především i jako vědce, neboť opravdových kritiků ubývá. A dávno jsou pryč časy, kdy se literáti doslova obávali, co přinesou recenzní rubriky. Dnes se kritika často zaměňuje s přátelsky napsanými referáty. Zvládnete psát i dělat vědu, anebo se rozhodnete jen pro jeden z oborů?

Literární věda je dnes stále – sic! – i samotnými autory a básníky občas vnímána jako nějaká mimorealitní slovně onanistická zátěž, stačí se podívat na Facebook (snad planě negeneralizuji, ale z poslední doby mám tento dojem nejen já, co slýchám). „Čistokrevné“ kritiky jsem asi nikdy nepsal, vždycky sklouznu k čistě literárněvědným strategiím, třeba i k filozofii a podobně a vím o tom a je to i má intence. Popovídat si o tom „normálně“ můžeme v hospodě. Pokud to není nevyhnutelné, nechci soudit, ale pochopit, kategorizovat, uvést cestu, rozkrýt, zažít a prožít – především poznat. Člověk, snad to zná každý, si to nejvíce v hlavě i srdci ukotví, když to souvisle napíše na papír.

Své texty vnímám spíše jako eseje a literárněvědné reflexe. Proč jsem to začal dělat? Jak je patrně známo, česká literární kritika je ještě pořád tak trochu v krizi. Pokud tedy ale není ideálem něco nemožného, pak by tahle „krize“ mohla být zároveň defaultním přirozeným stavem (teď trochu zkráceně a nadneseně narážím na polemiku ze začátku devadesátek „chaos vs. pořádek v literatuře“). Budu možná trochu za kacíře, ale vidím zde přibližně tři zásadní příčiny, symptomy či důvody:

Za prvé je to proto, že i (sic!) dokonce někteří samotní literáti a autoři čtou literaturu stále v pozitivistických brýlích 19. století; vykládají dílo autorem a autorským záměrem či životem, stále vnímají kritiku a kritika jako nějakou postavičku prostě jen subjektivně soudící, která pokud nemá pět titulů, celý život za sebou nebo stejný vkus jako kritizovaný autor, tak není ke kritice kompetentní. Ba hrstka z nich se na to pořád dokonce dívá omezeným prismatem „co jsi napsal ty, že takto soudíš“, a hned se hrnou kritikovi napsat sáhodlouhou kousavou reakci, protože s internetem a Facebookem je to dnes tak lehké.

No ale za druhé, nač se jim divit, když česká literatura „velké kritiky“ postrádá. Anebo je má, ale neuznává je, neboť je „nás“ tady tak málo, že málokterý kritik není dnes zároveň autorem. Otázka je, jestli tady to „čekání na velkého kritika“ není další přežitek a syndrom z 20. století.

A jako třetí důvod – teď přichází ono kacířství – spatřuji tradici Šaldovy kritiky. Kritika je dodnes i kvůli němu vnímána jako žánr na hranici publicistiky a autorského, tj. uměleckého textu. Přitom naopak kritika má být analytický, literárněvědný text. Slovo kritika má dnes navíc nabalenou negativní konotaci, ale původní význam slova „kritika“ je odborný posudek. A bude-li někdo namítat, že popírám subjektivitu soudu, nikoli, jen musí být vše vyargumentováno. Mně je dvacet tři, neříkám, že to už dělám ideálně. Taky co je to ideálně, jsem pořád jen „bažant“. Ale nějak se začít musí. Chci impuls.

A teď se prosím vraťme k tomu rozhodování mezi kritikou a básnickou tvorbou.

No, jak jsem říkal dříve, já to v sobě dokážu docela dost dobře oddělit, dokážu si říci, kdy jsem básník, kdy kritik, kdy editor atd. Ale vím, na co narážíte, jeví se to mnohým racionálně jako neudržitelná nebo nepřívětivá pozice. Avšak pro mě společný jmenovatel všech tří činností, tedy psaní básní, literárněvědných textů i editování, je vášeň a poznání. Je to pořád literatura a já ji chci pochopit ze všech pozic a úhlů. O vášních a poznání by to snad všechno mělo být.

Ale kdoví, třeba jsem naivní, v bublině, přemýšlím zde příliš otevřeně a „nahlas“ a jednou si řeknu hergot, co to ten synek mlel?! To se děje a bude dít. Ale tak kdy jindy než teď.

Během nouzového stavu jste byl častým účastníkem pondělních srazů básníků u okénka v ostravských Komenského sadech, které nahradily schůzky poetů v Sádrovém ježkovi. Slyšel jsem, že jste teď po ostravském vzoru začal organizovat srazy brněnských básníků na Špilberku, jak se těm setkáním zatím daří?

Ano, řekli jsme si v Brně s kolegy, že nás je tady v Brně celkem dost, a že je ta scéna docela zbytečně roztříštěna. Tak proč se prostě všichni nepoznat a neklábosit? Vždyť je to všechno nakonec stejně jen o těch lidech, že nás to baví, že to děláme, protože chceme. A jistým pozitivním smyslem slova „musíme“.