Výstava diplomantů v ostravské galerii Dolu Michal nepřinesla výraznější formy ani obsahy

Galerie Dolu Michal bohužel trpí syndromem vernisážového prostoru, a je to škoda. Mimo zahajovací akt totiž funguje vůči návštěvníkovi dosti problematicky. Začíná to u propagačních aktivit galerie, které vlastně fungují jen na sociálních sítích. Na webových stránkách Národní kulturní památky Důl Michal, v jejíchž útrobách galerie sídlí, se o aktuálním výstavním dění nedozvíme vůbec nic, maximálně nám stránka nabídne kontaktní údaje, a ani odkaz na samostatnou internetovou adresu galerie neposkytne potenciálnímu návštěvníkovi jakýkoliv bližší a konkretizovaný vhled do výstavního programu, anotaci výstavy nebo dokonce třeba kurátorský text.

Pokud tohle platí jako obecný fakt, pro letošní výstavu diplomantů, kterou jsem navštívil, to platí dvojnásob. Do galerie jsem se naštěstí dostal. Sympatický pan vrátný mi vše odemkl a pak odešel. Náhle jsem se ocitl sám uprostřed ticha a tahle imprese je zároveň nepěknou metaforou celé výstavy.

Instalace letošních diplomantů je rozprostřena ve velké hale cechovny a v navazujících místnostech. Dojem z instalace při vstupu do výstavy je absolutně vlažný. To ticho samotného prostoru jakoby se propsalo do bezzubé, neinvenční instalace. Dominantním hmotovým prvkem je prolamovaný „paraván“ sádrokartonových panelů, který tvoří podklad k velkoformátové projekci Adama Serdahelyho s názvem Esencia vzdialenosti jako nemerateľný aspekt komunikácie.

Adam Serdahely: Esencia vzdialenosti jako nemerateľný aspekt komunikácie (část instalace)

V komplexní instalaci, která sestává ze tří televizorů a jedné velkoformátové projekce s videozáznamem lidí produkujících se světelným zdrojem v ruce jakousi komunikační aktivitu, fungovaly pouze dvě obrazovky. Třetí byla v režimu menu nastavení. Nevím, jestli záměrně, každopádně autonomní tovární nastavení grafického rozhraní tohoto monitoru působilo dosti nevábně, což paradoxně nejvíce přitahovalo mou pozornost. Co ale bylo horší, projekce ve světelných podmínkách nedělního dopoledne nebyla vůbec vidět a instalace se tak stala karikaturou sama sebe, kdy galerijní podmínky vzbudily u mě jako u diváka v tomto případě radikálně zřejmý aspekt nekomunikace. Původní téma, s nímž autor pracuje, mi přišlo obsahově zajímavé, ale ani skrze vysvětlivku, ani skrze samotnou instalaci jsem výzkumný záměr nepochopil.

Tím problém s technikou nekončil. Na druhé straně paneláže, kde měly být prezentovány autorské knihy, a to opět přes obrazovky, fungovaly jen dvě z pěti. Předně, již z principu mi přijde absurdní prezentovat médium knihy skrze video. Kniha je dokladem konzervativního odmítnutí digitální vizuality ve prospěch rukodělnosti, původních či experimentálních materiálů, provedení vazby, měřítka atd. Autorská kniha by měla být dle mého vnímána naživo. Mimochodem vadila mi i rychlost otáčení stránek v záznamu, kterému jsem se na jednom z mála fungujících videí musel přizpůsobit. Textový obsah knihy ani nebylo možné zachytit. Jak tedy můžu jako čtenář/divák posoudit, jak se obsah potkává s formou? I kdybych měl tu trpělivost a například bych si tlačítkem pause zastavoval obraz, bohužel, jak již bylo řečeno, tři z pěti videoprezentací autorských knih nefungovaly. Jednu jsem si svépomocí zprovoznil sám, na zbytek jsem rezignoval…

Videoprezentace autorské knihy Mariána Čižnára Yeti

Hned vedle paneláže s neviditelnou videoprojekcí a nefungujícími obrazovkami je instalace Ondřeje Uhereka s názvem Za obzorem. Na dřevěné konstrukci jsou zavěšena tři plátna bez napínacího rámu. Vizualita obrazů působí až insitně a infantilně. Korunu tomu dodává popiska: „Obrazy se zabývají možností přemýšlet nad vlastní budoucností pomocí barev a metafory“. Těžko říct, jakou budoucnost si autor maluje, každopádně já jsem byl na rozpacích z hromady na sobě ležících pláten před zmíněnou dřevěnou konstrukcí. Bylo snad na mně, abych si plátna rozprostřel a pokusil se složit si imaginaci umělcovy budoucnosti sám? Nevím, nezkoušel jsem to, a tak mi nezbylo než pozorovat amorfní hromádku pomalovaných pláten.

Ondřej Uherek: Za obzorem (Foto: Jaroslav Michna)

Podobný instalační problém nastal u diplomové práce Elisabeth Anny Strnky s názvem Domov daleko od domova. Ta ve své grafické eseji mapuje život rodičů v době normalizace a po převratu. Vizuálně zdařilou práci dokládající, snad spíše nevědomky, umělecký trend tzv. archivního obratu kazí opět její nepromyšlená prezentace, která znemožňuje vnímat příběh jako celek. Ponechat na divákovi, aby se na výstavě prohraboval hromádkou grafických listů mi přijde jako laxnost v přístupu k instalaci. Každý student Fakulty umění by se měl soustředit nejen na práci samotnou, ale právě i na formu prezentace. Zmíněná práce má ještě tu nevýhodu, a to už je zase špatná vizitka kurátorky výstavy Kataríny Klusové, že je umístěna na chodbě před vstupem do hlavního sálu cechovny a působí jako stolek s propagačními materiály k výstavě (ty jsem paradoxně nikde nenašel).

Elizabeth Ann Strnka: Domov daleko od domova (Foto: Jaroslav Michna)

Světlejším místem výstavy je práce ruské umělkyně Marie Aksininy, která se s prezentací poprala asi nejlépe. V sedmi textilních kolážích jsou vepsány ikonografické znaky rodné země a pohádkové motivy. Měřítko, forma rukodělné práce i instalace jsou něčím silné a působivé. Intimnější prostor pak utváří Tomáš Klinovský, který ve své práci zkoumá tkáně lidského těla a jejich tvarovou strukturu. Jako návštěvníci galerie se v rámci jeho díla můžeme pokusit z drobných kostiček à la puzzle poskládat tvar třeba červené krvinky.

Maria Aksinina: Svět ruských pohádek (Foto: Jaroslav Michna)

Ve druhé části výstavy, tedy v komornějších prostorách navazujících na cechovnu, se také zázrak nekoná. Z dvojice Vlastimil Nenadál a Kristína Pechová, která obsadila jednu samostatnou místnost, se mi jeví zajímavější malba Nenadálova. V sérii nazvané Herba vacui pracuje s myšlenkou smyšleného rostlinného druhu požírajícího své vlastní prostředí. Tady ke mně promluvil filozofický přesah a tajuplná spekulace, která je propsaná i do zajímavé výstavby obrazové informace.

Poslední dvě místnosti obsadily studentky, které diváka vtahují do scénického prostředí. Zdařilá mi přišla instalace Zuzany Sivkové vytěžující vizualitu algoritmických metamorfóz tvarů. Práce definovaná videoprojekcí na plexiskla je poklidně dynamická a celou dobu stimulovala mou pozornost.

Zuzana Sivková: Elementy algoritmu

Z článku je zřejmé, že výstava letošních diplomantů ničím zvláštním nenaplnila má očekávání, a pokud budu upřímný, zažíval jsem u ní spíše pocity vlažné nudy. Nevýraznost prací byla znásobena nevýraznou instalací. Při prohlídce výstavy jsem stále hledal něco, čeho by se mé oči a mysl mohly chytit, ale nepodařilo se. K celkovému špatnému dojmu z výstavy pak přispěla i v úvodu zmíněná nefunkčnost techniky a absence kurátorského textu. Možná by se mohli vedoucí jednotlivých ateliérů trochu více zaměřit na podněcování studentů k preciznější sebeprezentaci a k hledání adekvátních forem instalace v galerijním prostoru.