Festival Dream Factory uzavřel své brány s pokorou ke klasice i aktuálnímu existencialismu

Ten, kdo vydržel šestidenní smršť, mi jistě dá za pravdu, že pondělní kulturní únavový syndrom stojí za to. Když pominu ostravskou scénu, která sama o sobě letos produkuje jednu lahůdku za druhou, import přinesl zajímavá životopisná dramata, bergmanovský surrealismus i apel na aktuální společenská témata.

Páteční večer se nesl v duchu „hodím si korunou”, protože to, co pořadatelé připravili pro diváky, byla malá Sophiina volba. Špinarka, Macbeth, nebo Persony? A protože Divadlo Na zábradlí je moje srdcová záležitost, a protože Mikulášek, a protože Bergmann, moje koruna ukázala jasný směr – Dům kultury města Ostravy.

Malý počet návštěvníků již předeslal, že samotná inscenace nebude úplně tradiční, což bych se velmi divila. A tak se v úzkém středovém pruhu zaplnila hrstka jinak prostorného sálu, aby se na tři hodiny ponořila do snového světa bergmannovských postav plných rozporů, běsů a vnitřních pnutí. Na minimalistické scéně se rozvinula koncertní šňůra hereckého talentu a rozmanitosti. V kontrastu ostatních položek na programové listině tento kousek vyčnívá svou osobitostí. Tíživé osudy vykompenzoval čtyřlístek improvizačních šamanů, který uzavřel nabitý páteční večer.

Z inscenace Persony. (Foto: Lukáš Horký)

Na základě atypicky řešeného hlediště mě zajímal názor Tomáše Suchánka, zda se výběr prostoru Domu kultury osvědčil právě v kombinaci s komornějšími inscenacemi. Pragmatická odpověď ředitele festivalu je víc než pochopitelná: „Ano, letos jsme využili prostor DKMO ve větší míře a uvedli tam i inscenace divadel, které běžně na našem festivalu hrávají u Bezručů nebo v Divadle loutek. Byla to pro nás jediná cesta, jak letošní festival uspořádat. Důvody byly dva. O tom, kde budeme hrát, jsme se museli rozhodnout na jaře, tedy v době lockdownu, kdy nebylo jasné, pro kolik diváků bude povoleno hrát, až to vůbec půjde. Kdyby přišlo nařízení omezit kapacitu hlediště opět na 80 procent, případně na půlku sálu, jak se to stalo někdy před rokem, museli bychom hrát dovezené inscenace v komorních sálech třeba pro 50 diváků. To by pro nás opravdu, při nákladech na samotnou inscenaci, přepravu herců, kulis, ubytování, nebylo finančně reálné. Proto padla volba na kulturák, který nabízí dostatečný počet míst i v případě potenciálních omezení. Je naprosto jasné, že divadlům typu Zábradlí sluší komorní prostor více, ale musím uznat, že právě jejich Persony zaznamenaly i v Domě kultury jeden z největších diváckých ohlasů festivalu. A ještě tady byl druhý důvod. Bylo nám jasné, že ve chvíli, kdy bude povoleno znovu hrát, se budou všechna divadla snažit uvádět především svou produkci, nahrazovat svá zrušená představení, takže prostor pro zapůjčení jejich sálu bude minimální.  Vedení DKMO nám termínově i tak vyšlo vstříc a moc jim za to děkujeme.”

Z inscenace Bezruký Frantík. (Foto: Lukáš Horký)

Festival poskytl prostor mnoha inscenacím a plejáda režisérských es se tak mohla ukázat v nejlepším světle. Dva režiséři však dostali rovnou dvojnásobný prostor, a tak se nepochybně ukazuje, že Tomáš Dianiška a Jiří Havelka jsou jedni z aktuálně nejtalentovanějších režisérů, kteří se nebojí jakéhokoliv tématu. Oba spojuje lehkost s jakou jejich inscenace působí, i přesto, že při bližším ohledání zjišťujete do jaké hloubky oba musí proniknout, aby vznikla díla takových kvalit jako jsou Bezruký Frantík nebo Zem Pamätá. Jejich síla tkví především v tom, že nechají hlavní představitele předvádět téměř akrobatické kousky na pokraji fyzických sil: zběsilé tempo Karola Duchoně metamorfovat do běžeckého pásu, ze kterého Tomáš Grega celé dvě hodiny nesejde, nebo Jakuba Albrechta naučit oblékat se bez rukou a být u toho nonšalantně zábavný.

Závěr festivalu patřil především americké klasice, a to inscenaci Smrt obchodního cestujícího. Sedmdesát let stará hra Artura Millera už sice ztrácí na aktuálnosti a její zápletka je na dnešního diváka mírně řečeno rozvleklá. Nicméně přesně tyto texty jsou ukázkou čistého herectví, kde forma vítězí nad obsahem. Vidět herecké bardy Miroslava Donutila, Zuzanu Kronerovou či Jiřího Štrébla a v jejich těsném závěsu i mladou generaci jako Viktora Dvořáka či Martina Donutila se neomrzí a klidné tempo rozpadajícího se snu pomalu předurčuje závěr samotného festivalu. Ten se definitivně uzavřel s příchodem Jana Hájka coby životem znuděného čtyřicátníka Florenta-Clauda, postavou Houellebecqova románu Serotonin. Nicméně stejně tak jako literární předloha, tak i Natálie Deáková společně s Matějem Samcem dokazují, že existencialismus je více než aktuální téma.

Zuzana Kronerová a Miroslav Donutil. (Foto: Lukáš Horký)

O tom, že se na festival snášejí pouze kladné reakce, nás přesvědčil i Tomáš Suchánek: “Je fajn, když někdo dokáže ocenit celoroční práci týmu. Moc si vážíme zpětné vazby jak kolegů z branže, tak běžných diváků, kteří si najdou na stránkách náš e-mail a napíší nám své postřehy. To je chvíle, kdy si uvědomíte, že vaše celoroční práce má smysl. „

A protože se festival dočkal velké návštěvnosti, nechybí Tomáši Suchánkovi ani svérázný humor, a tak při dotazu na příští ročník jsem dostala velmi milou odpověď: “Pár tipů na inscenace i nápady, kam festival posouvat, už máme, ale teď se musíme soustředit ještě na rok letošní, na část festivalu, která zůstává divákům utajena. Říkáme ji dream faktury. Je daleko méně příjemná než samotný festival, zato času zabere podstatně více. Správně vyúčtovat všechny dotace a granty není jednoduché. Ale jakmile to zvládneme, budeme se už věnovat naplno příštímu ročníku.”

A tak přejeme celému tvůrčímu týmu, aby se v průběhu poslední etapy nestala z Dream Factory noční můra a neubyl nikomu entuziasmus, který nám v dalším ročníku opět dovolí společně snít.