Rafani zaparkují v pěší zóně SUV s běžícím motorem, prozrazuje kurátor festivalu Kukačka Tomáš Knoflíček

Loni se Kukačka odmlčela, důvodem byl covid?

Trochu to poopravím. Od roku 2015 má Kukačka charakter bienále. Tehdy jsme se tak rozhodli především proto, že jsme po pěti ročnících pociťovali, že se v některých věcech začínáme cyklit a že potřebujeme více času, abychom mohli určité věci déle (a snad i lépe) promýšlet. Jinak řečeno, držíme si své pomalé tempo a covid v tom nehraje žádnou roli.

Čas ale běží tak rychle, že jsem na ten bienální charakter úplně zapomněl. Letošní Kukačka má magrittovské téma. Na slavném obraze surrealistického malíře René Magritta z roku 1929 s názvem Zrádnost obrazů je vyobrazena dýmka a pod ní nápis: „Toto není dýmka.“ Vy jste zvolili jako ústřední téma Kukačky slogan „Toto není umění.“ Co to znamená pro návštěvníky, nemají snad „vystavené“ intervence, instalace a infiltrace vnímat nejen jako umění, ale spíš jako „součást života“, jako apel k nějakým změnám či něco podobného? Magritte vysvětloval, že jeho dýmku na obraze nelze nacpat tabákem, tak do obrazu nemůže vepsat, že je to dýmka. Nastolil téma „metakomunikace“, kdy sdělení se nemusí krýt s obsahem. Omlouvám se za smršť slov, letošní téma je „případ“ na vědeckou studii. Takže znova a jednoduše, proč jste zvolili zrovna téma Toto není umění?

Důvodů je přirozeně víc. Pro mě osobně je asi tím nejdůležitějším expozice domnělé zrady, jíž se měl umělec na divákovi dopustit. Nikoli však ve smyslu vizuální iluze, jak to učinil Magritte, nýbrž ve smyslu obecného odcizení. Kukačka měla dle mého soudu od samého začátku potřebu tematizovat současný rozpor mezi potřebou umělců komentovat současný stav věcí a ochotou publika jim naslouchat. Trvalo nám ale deset let, než jsme z toho udělali hlavní téma ročníku. Přirozeně je to tak trochu střelba do vlastních řad, přijde mi ale, že postupy a strategie současného umění, které mohou být principiálně správné – exemplárně třeba důraz na empatii nebo péči – jsou na můj vkus až příliš často zacíleny nikoli ven, nýbrž do nitra umělecké komunity, a lidi mimo ni to logicky moc nezajímá nebo je to dokonce odpuzuje.

S tím souvisí výzva umělcům k účasti na letošní Kukačce, která obsahovala i tuto úvahu: „Kdyby prý šel Marx cestou snů svého mládí a napsal ty nejkrásnější romány na světě, okouzlil by nejspíš svět, ale zřejmě by jím neotřásl. Je tedy třeba napsat Kapitál, a ne Vojnu a mír?“ Máte snad pocit, že osm ročníků dosavadní Kukačky nic zásadního v životě města Ostravy ani nepodnítilo a ani nezměnilo? Že to zatím byla jen Vojna a mír, ale Kapitál se nekonal. Letos tedy máme očekávat i Kapitál?

To asi nedokážu objektivně posoudit, otázkou jste ale poukázal na další důležitou rovinu čtení. Přijde mi, že status „umělecký“ je z hlediska nějaké akceschopnosti spíše kontraproduktivní. Jak říkal Maurice Blanchard, „umění jedná špatně a jedná málo“. Důvod je nasnadě. Ve společnosti stále poměrně silně rezonuje předsudečná představa o tom, co to vlastně umění je. Zkrátka jsou zde určitá očekávání a pokud nemá dojít k opětovnému zklamání, bude nejspíš lepší, když se autor/umělec, který chce něco změnit, této nálepky zbaví. Pochopitelně, že v tomto ale bolestně selháváme, protože i nadále zůstáváme především uměleckým festivalem (smích).

V jednom starším rozhovoru pro Ostravan.cz jste mi řekl, že Kukačku vnímáte především jako hru anebo jako jakousi urban-artovou verzi geocachingu. Dnešní svět si ovšem žádá víc, vrcholní čeští politikové se třeba posmívají Zelené dohodě pro Evropu (European Green Deal), možná nás po volbách čeká vláda ANO+SPD+KSČM. Cítím správně, že festival spěje od hry k angažovanosti? I když je pravda, že i v minulých letech měla část děl apelativní charakter.

Festival je především takový, jaký ho činí jeho účastnici, my ale pochopitelně utváříme mantinely a ty se postupem času opravdu stále více svažují směrem k cílené angažovanosti. Ostatně de facto jakékoli gesto ve veřejném prostoru, byť sebemarginálnější, je gestem politickým. V obecné rovině mám ale pocit, že v našem případě je to primárně o tom, jak dosáhnout toho, aby měl váš hlas váhu. A tady se vlastně vracím zpět k otázce statusu umělecké praxe, respektive statusu umělce, jemuž je sice vše dovoleno, není však na něj delegována žádná celospolečenská zodpovědnost a jeho rozhodnutím tak chybí patřičná váha. Ovšem, když už nic jiného, tak nám tím alespoň nastavuje zrcadlo. V dnešní společnosti totiž zní spousta hlasů, je ale jen málo těch, kteří by jim naslouchali.

Divák by měl být se samostatnými výstavními objekty konfrontován až v terénu, dokonce si je musí sám najít. Vždycky však předem prozradíte podrobnosti alespoň o jedné dvou instalacích či intervencích, mohu vás o porušení diskrétnosti opět poprosit?

Nejsem si jist, zdali bych to v tomto stručném rozhovoru dokázal, aniž bych se vyvaroval zkratkovitosti. S ohledem na téma ale můžu slíbit především práce pohybující se v šedé zóně každodennosti anebo díla, v nichž se autor vědomě vzdává svého „rukopisu“, aby tak snáze prokázal „službu“ někomu či něčemu jinému. Zkrátka jednotlivé práce by na diváky neměly působit ostentativně sebestředně, ale měly by být schopné přitáhnout pozornost na věci a fenomény, která si dle našeho přesvědčení pozornost zaslouží. Jejich rozpětí je přitom poměrně široké, od dětské kreativity, jíž obvykle nepřisuzujeme uměleckou kvalitu, přes postindustriální realitu Ostravy, kulturní dědictví, klimatickou krizi a tak dále.

A co lokality, kde se Ostravané s Kukačkou potkají? Prozraďte několik netypických míst.

V tomto nijak nevybočujeme z řady předchozích ročníků. A dokonce se dá říci, že některá místa jsou vyloženě tendenční, v době vrcholící volební kampaně nás tak třeba najdete na billboardech. Čekat nás můžete i na Ostravici-Textilii, byť tentokrát primárně nepůjde o tuto stavbu, nýbrž o připomínku dnes už bohužel neexistujícího Německého domu v sousedství. Obsadíme těžní věž na dole Hlubina, koryto řeky Ostravice, lavičky před radnicí Moravské Ostravy a Přívozu, jednu trafiku v Mariánských Horách, Prokešovo náměstí, Komenského sady a je toho pochopitelně mnohem víc. Nadto, některé projekty nemají pevně určené souřadnice a budou po městě migrovat nebo se stáhly do virtuálního prostoru.

Kukačka má řadu zahraničních hostů, zkuste představit alespoň jednoho vybraného a přiblížit jeho práci.

Exemplárně mohu zmínit třeba italského, ve Švédsku usazeného umělce Vladyho, jehož projekt spočívá ve vyvěšení vlajky s nápisem: „Nerozumím současnému umění“. Napadlo nás, že bychom těmito vlajkami osadili všechny instituce ve městě, které současné umění prezentují. Vlajka by tak sloužila jako jakýsi subverzivní orientační systém pro návštěvníky. Bohužel ne všechny instituce prokázaly dostatek nadhledu a smyslu pro humor, které jsou pro přijetí takové věci zřejmě nezbytné. Síť galerií, označených touto nálepkou, tak pravděpodobně nebude kompletní, na druhou stranu i z toho bude moci divák případně vyvodit, jak otevřené jednotlivé instituce jsou. Ačkoli nepopírám, že důvody odmítnutí mohou být i jiné než ryze ideové (smích).

A které z domácích umělců, kteří se budu prát s tématem Toto není umění, se z nějakých důvodů zvlášť těšíte?

Těžko říci, snad na Rafany? A to už jen proto, že otestovali nejen samotný práh benevolence municipality, která letos po počátečních neshodách prokázala mimořádnou ochotu o projektech jednat, ale i proto, že vyzkoušeli i naše hranice konformní zóny. V nadsázce říkám, že umění ve veřejném prostoru je jednou z nejméně ekologických činnosti dneška. Rafani to potvrzují, protože na pěší zónu před OC Nová Karolina naplánovali zaparkovat SUV s běžícím motorem. Když už ale umělcům zbývají jen gesta, tak tohle je pro mě docela silné. Sami k tomu ostatně říkají: „Automobil zbytečně spotřebovávající energii je pro nás metaforou spotřeby všeobecně, kdy zbytečná je většina věcí. Něco, co má jet kupředu, stojí na místě, přesto však dokazuje svoji důležitost, ať už je to vynucená potřeba pokroku, nebo demonstrace sociálního statusu.“

Toto není umění. Jak jste sháněli dotace a granty na umělecký festival zrovna s tímto sloganem? Nemátl sponzory či úředníky? Podařilo se dát dohromady potřebnou částku, která se kryje s představou organizátorů o finančním zázemí festivalu?

Na to si nemůžeme dlouhodobě stěžovat a zejména na úrovni ministerstva kultury se těšíme mimořádné podpoře. Snad i trochu nezasloužené, protože v něčem si přinejmenším já sám stále připadám jako amatér, který festival zakládal tak trochu i proto, že si jako člověk přicházející do Ostravy zvenčí potřeboval osahat terén, jemuž tak úplně nerozumí. 

Rozhodně je to zasloužené, Kukačka je vynikající festival. Toto není umění, to je vlastně důsledku geniální heslo pro případné kritiky z řad rýpavých občanů, kteří se pokaždé najdou. Myslím tím hlasy typu: „Tohle má být nějaké umění? A kolik dalo město prachů na takovou kravinu?“ Organizátoři teď mohou s klidným srdcem odkázat na festivalový slogan, o umění tady přece nikdo nemluvil. S nadsázkou se ptám, zda tenhle postup během festivalu využijete…

Ano, připouštím, že je to dobré alibi (smích). V první řadě ale musím říci, že ten slogan není kdovíjak originální. Pod stejnou hlavičkou například operuje festival nových médií a umění v Newcastlu v Novém Jižním Walesu v Austrálii (This Is Not Art) a existuje také stejnojmenná kniha, která se primárně věnuje právě tzv. angažovanému umění. My se ale nesnažíme být za každou cenu originální a nechceme ani nutně přicházet s něčím novým. Tlak na inovace v umění mi až příliš nápadně připomíná tlak, který známe i z jiných společenských odvětví, ať už jde o vzdělávání, či výrobu. Zkrátka, považuji jej jen za jeden z průvodních rysů kapitalistické společnosti. A jestli někdo namítne, že jedině skrze inovace lze docílit pokrok, tak pěkně děkuji. Možná už brzy uvidíme, kam nás slepá víra v pokrok dostane.

*

Festival intervence, infiltrace a instalace Kukačka. Od 6. října do 7. listopadu 2021. Bližší informace: http://www.kukacka.org/