Má nová sbírka Borderline Frau se zabývá hranicemi duševními i mezi státy, říká básník Petr Čichoň  

KAŽDÝ ČTVRTÝ DEN A NOC MŮŽEME BÝT SPOLU,
každý čtvrtý den a noc u jednoho stolu,
než si přijde pro nás
Borderline Frau. 

Před ní se mlčí ve světle
jak ve vánici,
kytici z dětí strčila do váz
Borderline Frau. 

Před ní se krčí
přikotven nitěmi Bůh,
už slyším její hlas,
Borderline Frau. 

„KAŽDÝ ČTVRTÝ DEN A NOC MŮŽEME BÝT SPOLU.“ Do 3. října mohou být čtenáři s vaším dílem dokonce každý den a každou noc, čtyřiadvacet hodin denně. Stačí si v archivu Českého rozhlasu najít rozhlasovou úpravu vašeho posledního románu Lanovka nad Landekem, kterou připravilo ostravské studio. V hlavních rolích s hereckými hvězdami Norbertem Lichým a Ladou Bělaškovou a v režii Petera Gábora. Rozhlasová úprava románu ovšem znamená, že se skutečně leccos poopravilo, proměnilo, aby to třeba hercům šlo lépe do úst. Čím tohle šestidílné pokračování vaši Lanovku obohatilo? A je něco, co četba v rádiu románu také vzala?

Rozhlasová úprava románu je vždy určitá zkratka děje, ale mně právě střihy a úsporné formy vyhovují. Tvořit znamená oddělovat, říkával Čapek. Navíc po audioknize, která vyšla letos v nakladatelství Čti mi, je to další možnost si text také poslechnout v jiném nastudování. Jsem spokojen se zpracováním, s režií, se střihem, a hlavně s hereckým obsazením, s Norbertem Lichým v roli hlavního hrdiny Johana Kotta! Snad budou spokojeni i posluchači.

„Každý čtvrtý den a noc u jednoho stolu.“ Výhodou rozhlasové dramatizace je, že si posluchači Lanovku mohou pustit třeba i u večeře, aniž by riskovali poničení knížky kečupem. Kniha je ovšem kniha, zkuste teď posluchače přesvědčit, proč by si měli koupit Lanovku nad Landekem i v knižní podobě. 

Kniha je psaná téměř celá v ostravštině, tedy spíš v soudobé prajštině, to co z prajštiny ještě snad zbylo v oblasti kolem Petřkovic, Ludgeřovic a Koblova. Slang nebo nářečí můžeme občas někde v televizi či rozhlase slyšet, ale v psané podobě se dnes příliš neobjevuje. Byla to pro mě výzva poprat se s tímto přenosem mluvené a slyšené řeči do psaného textu, do formy románu. Řešil jsem to již zmíněnými ostravskými zkratkami, střihy, aby byla kniha krátká a úderná a dala se přečíst třeba i za dva večery.

„Než si přijde pro nás.“ Takový verš mě vždycky vyleká, hned myslím na smrt. V Lanovce nad Landekem jde dokonce o vraždu, navíc s mezinárodním přesahem. Román je docela odvážnou vizí o budoucí podobě polského Slezska, možná dokonce o jeho autonomii v rámci Evropské unie. Pokud kniha někdy vyjde v Polsku, tak podle mě vyvolá skandál. Je tedy nějaká naděje, že bude Lanovka přeložena do polštiny?

Na literatuře mě zajímá především reflexe, nasvícení určitých jevů uměleckým nepolitickým způsobem, v tom je právě beletrie nenahraditelná a z dlouhodobého horizontu obtížně ideologicky zneužitelná. V Polsku kniha možná opravdu vyjde, tak uvidíme. Ale můj příběh je fikce! Jedná se o umělecké pojednání evropské regionální problematiky, o připomínku, že evropská integrace byla ve svých počátcích ideově stavěna právě na regionech. Že to není zdaleka tak snadné, ukazuje historický vývoj.

Kniha je především příběhem dvou starých lidí, bývalého slévače Johana Kotta a Trudy Lassové, třídičky uhlí. Oba bydlí v malých domcích pod Landekem v Petřkovicích a žijí si své obyčejné životy.  Politické pozadí knihy, takzvané velké dějiny, sice také prožívají, ale nechtějí s nimi mít nic společného. Vystačí si se svým osobním životem, se svou starou mluvou a s domky, ve kterých bydlí. Že vyprávěním rovněž popisuji možný dystopický vývoj evropské regionální politiky, to je až sekundární. Rozdíl mezi centrem a periferií, řekněme regiony, se dnes stírá díky globalizaci a také velká centra začínají prožívat krizi identity.

„Borderline Frau.“ To je název vaší nové sbírky, která byla pokřtěna během letošního mezinárodního festivalu Měsíc autorského čtení. Borderline, to je sice výraz pro hraniční poruchu osobnosti, v názvu sbírky ho ale chápu spíš jako symbol pro hranice v širším významu. V knize třeba nacházím přemítání o hraničních podobách lásky („Labutě spálily tě do černa, / má nevěsto nevěrná“) anebo o hraničních způsobech tvorby („Jsem básník a k tomu i mrtvý, / co více si mohu přát?“). Ruku na srdce, pokud není básník alespoň nějak „vyšinutý“, to znamená, že oproti průměrnému vzorku obyvatelstva mnohem častěji překračuje různé hranice, tak ani dobré básně nenapíše. Co všechno je tedy skryto ve slově Borderline?

Název sbírky vznikl, když jsem se setkal s česko-německou psycholožkou Jiřinou Prekopovou. Přijela tehdy do České republiky na nějakou konferenci, zaujal ji můj Slezský román, tak jsem měl tu čest se s ní setkat. Ve svém vysokém věku dorazila až z Německa sama vozem. Překvapila mě její neuvěřitelná kondice a myšlení. Bavili jsme se také o hraničních poruchách nejen jako o diagnóze, ale jako o jistém metafyzickém fenoménu, a ona použila německé pojmenování Borderline Frau. Hned mě to zaujalo! Brzy po schůzce jsem napsal stejnojmennou báseň a začal skládat další básně.

Kniha se zabývá hranicemi duševními, ale také hranicemi mezi státy. Jeden z oddílu sbírky jsem nazval Střed Evropy jako žena, proto jsou některé vybrané básně přeloženy do středoevropských jazyků. Báseň o temné bájné ženě Lilith je v knize přeložena do hebrejštiny, arabštiny a starobabylonštiny, do klínového písma. Právě Lilith představuje ono překračování psychických hranic. V knize jsou básně věnované různým ženám, občas uvedu i jméno, je v ní celý oddíl nazvaný Oma, ale i báseň obsahující známý citát Angely Merkelové.

Nová sbírka Petra Čichoně. (Foto: Radovan Přikryl)

„Před ní se mlčí ve světle.“ Tady cítím, že jsme opět u vašeho životního tématu, u Pruska a Německa. U skutečných státních hranic, u vašich kořenů, o kterých se muselo za komunismu mlčet, a něco málo se člověk dozvěděl jen od rodičů, a to pod příslibem mlčenlivosti. Wehrmacht, SS, válka, zajetí v Sovětském svazu, budování Varšavy za trest, bony, německý pas, to všechno je součást identity autochtonních obyvatel tohoto dějinami těžce zkoušeného regionu. Právě jste zmínil, že sbírka obsahuje celý pruský (prajzacký, prajzský, prajský – tohle slovo nemá jasný pravopis) oddíl s názvem Oma. Proč se pořád vracíte k Hlučínsku, když vlastně třicet let žijete v Brně?

Já píšu Prajska. V Ostravě jsem každou chvíli, i pracovně, a mám na Prajske rodnou chalupu, ve které často pobývám. Někdy je to z Brna blíž než třeba z jednoho konce Ostravy na druhý. Vzdálenosti se stírají, ale vnitřní bariéry a hranice vytvořené silnými, mnohdy temnými ději zůstávají někde hluboko a jsou často zdrojem mé inspirace. Dají se uchopit právě onou uměleckou inspirací a znovu je takto reflektovat a pojmenovat a dát těm temným dávným dějům význam a poezii.

„Jak ve vánici.“ Toť opět „zasněžené Slezsko“, jak ho známe z vaší dvojjazyčné sbírky Pruské balady / Preussische Balladen. Už je to zase ve vzduchu, tento týden byly ohlášeny přízemní mrazíky. Čím to je, že mě vaše poezie uvádí spíš do chmurných a bezútěšných nálad? Čímž neříkám, že ponuré nálady těchto básní také nemohou mít terapeutické účinky.

Poezie je od nepaměti spíš temná, zvlášť ta baladická. Třeba Erbenova Kytice, Máchův Máj, a mohli bychom pokračovat. Veselých básní je skutečně málo a objevují se spíš v lidové poezii. Baví mě teď ovšem skládat básně očima mé románové postavy Johana Kotta, tyto básně jsou psány samozřejmě v nářečí a řekněme, že jsou snad i trochu úsměvné. 

„Kytici z dětí strčila do váz.“ Oklikou jsme teď narazili na vázaný verš, který i v nové sbírce poměrně často používáte. Většina básníků dnes píše volné verše, možná se ztrácí i schopnost rýmovat, držet nějaký rytmus, a přitom ještě dát básni pořádný obsah, to všechno je docela pracné. Neulehčuje si tedy většina dnešních autorů střední i nejmladší generace celou tu básnickou práci? 

To je otázka na rozsáhlou studii pro nějakého literárního vědce. Zastávám v poezii spíš to staré, tradiční, pokud se v mé sbírce objeví volný verš, je to fragment z nějaké vázané básně. Občas ale nějaké metrické a třeba i rýmované básně vycházejí, je to jen pár autorů. Kromě starších, myslím třeba J. H. Krchovského nebo Luďka Markse, tak z mladší generace rád uvedu třeba Ondřeje Hanuse. K tradici přistupuji pokud možno nemechanicky. Jde o to zachovat aspoň trochu stará pravidla a uchovat původní žánr. Současná poezie je spíš zhuštěná próza, jak ji už dávno takto definoval Lawrence Ferlinghetti, který v únoru zemřel ve sto dvou letech. Letos získal Magnesii Literu za prózu skvělý epický básník Daniel Hradecký, rozdíl mezi jeho prózami a básněmi je přitom nepatrný, především v rozsahu.

Ale k té lyrice, nemusíme tradici jen slepě následovat. Vázaná poezie, i ta moderněji pojatá, asi není pro všechny. Je dnes možná okrajovou záležitostí, ale jsou v ní stále ukryto něco, co se dá sdělit jen těmito formami. Tradice má tisíce let, moderna daleko méně. Velmi mě ovšem překvapilo pár nejmladších autorů ze slam poetry. I tento žánr se vyvíjí a má dnes různé i literární odnože, mnozí z nich se touto moderní formou vracejí právě k vázanému verši a jde jim to pěkně od ruky. Škoda, že to zůstává jen u slamové formy a texty nevycházejí knižně.

„Borderline Frau.“ Dostáváme se ke druhému slovu z názvu sbírky, k německému výrazu pro ženu. Sbírka opravdu vypráví především o ženách, byť v těch hraničních polohách („Svět je utkán z tenkých strun / a loutna semenem všeho.“). V závěrečném oddíle skoro v nějakém romantickém gestu, třeba jako Heinrich Heine, vzýváte loutnu namísto ženy, proto si vaši knihu dovolím nazvat i jako milostnou. Souhlasíte?

Ano, je to především milostná poezie, jsem hlavně lyrik, jak už jsem naznačil.

Novou sbírku doplňuje i gramodeska. (Foto: Radovan Přikryl)

„Před ní se krčí.“ Jasně, ženy jsou podle mě silnější plémě než my muži. A proto z nich jde někdy i strach („Můj spánek s číslem nula / duhou rtuti ovinula“). Jakou vlastně máte zkušenost se čtenářkami vaší poezie? Rozumí ji jinak než muži?

Tak to vážně nevím, mě spíš čtou nebo poslouchají čtenáři, kteří mají rádi dekadenci, a je jedno, jestli to jsou muži, nebo ženy. Pokud někdo píše poezii vázaně a lyricky, tak se nevyhne jisté formě novoromantismu či neodekadence. Jak jsem již odpověděl, zastávám spíš to staré, ale v tom moderním smyslu: Dopředu vzad. Dekadence je jedním z literárních směrů modernismu, v němž žijeme i dnes. Dekadentní princip většinou vždy provokativně nasvítí nějaký jev, který je považován za úpadkový a podívá se na něj nově. Třeba jak se to podařilo Michelu Houellebecqovi, který aktualizoval v románu Podvolení nejslavnější dekadentní postavu všech dob des Esseintes. Dekadentní hrdinové ovšem nakonec rezignují, zrovna des Esseintes se stal kdysi v románu Naruby katolickým mnichem a novodobý des Esseintes v Houellebecqově románu zase konvertoval k islámu. 

„Přikotven nitěmi Bůh.“ Lze vás považovat za „dítě“ kuběnovské školy, v Brně jste v devadesátkách dostával školení od básníka Jiřího Kuběny a dalších autorů, kteří se hlásili ke katolické tradici české poezie. Váš Bůh v Borderline Frau ale není římským katolíkem, co je to vlastně za Boha?

S Jiřím Kuběnou, ale i se skvělým básníkem a nakladatelem J. E. Fričem, oba pocházeli z Ostravska, jsme vycházeli z učení nekatedrového filozofa a disidenta Josefa Šafaříka, který na teologické otázky nazíral velmi osobitě. Ovlivnila mě především jeho poslední kniha Cestou k poslednímu, kterou jsem kdysi také recenzoval. Byl to takový moravský Mistr Eckehart. Ano, můj Bůh vyznívá temně, je to mé téma, vždyť jedna z mých sbírek se jmenuje Villa diabolica, do ní jsem poprvé vložil cédéčko. 

„Už slyším její hlas.“ Ano, hlas je i podstatnou součástí nové sbírky, k níž je přidána klasická gramofonová deska s devíti básněmi, vinyl. A na desce recitujete za doprovodu loutny. Považujete za důležité, aby dnešní čtenář poznal i hlas básníka? Není to jen nějaký výstřelek virtuální éry?

Naopak, je to dosti tradiční. Ze sbírky mám skutečnou radost už jen proto, co podařilo nejen s vinylem, ale i s překlady. Kniha obsahuje jedenáct překladů básní do různých jazyků, nemohu teď všechny překladatele zmiňovat, ale rád uvedu alespoň jméno docenta Tomáše Novotného z Ostravské univerzity, který přeložil do hebrejštiny ústřední báseň o Lilith. Že se někdy podaří navázat na edici z nakladatelství Československý spisovatel, konkrétně na legendární edici s názvem Klub přátel poezie, jsem napřed nevěřil, ale gramofonové desky se vracejí. A s tím přišla i nabídka od nakladatelství Větrné mlýny, tak jsme se do projektu pustili.

Jsem sběratelem těchto básnických knih vydaných v Klubu přátel poezie, které obsahují gramofonové desky třeba s hlasem Jaroslava Seiferta nebo Vladimíra Holana. A mám radost, že jsem také mohl vložit gramofonovou desku do své básnické sbírky, a to v hudební produkci Martina Kostaše a Jana Průchy. Knihy z edice Klub přátel poezie bývaly také dost výrazně graficky zpracovány, knižní grafik mé knihy Jan Čumlivski v tomto směru na tuto tradici výborně navázal.

„Borderline Frau.“ Co dodat? Možná máte na srdci něco, na co jsem se nezeptal. Anebo něco spontánního, sem s tím…

 Ve sbírce mám verš: „Vše na opratích, / růže, jež zůstala u mě.“  A včera v noci jsem zrovna jednu takovou růži hodil z okna ze svého střešního bytu.

*

Petr Čichoň (nar. 1969), básník a spisovatel. Pochází z Hlučínska a žije v Brně. Pracoval jako redaktor literárních časopisů a nakladatelství Votobia, Host a Vetus Via. Od roku 1998 působí v architektonickém ateliéru. Vydal romány Slezský román (Host, 2011), Lanovka nad Landekem (Host 2020). Za Slezský román byl nominován na Cenu Josefa Škvoreckého. Svou poezii zhudebňuje a deklamuje za doprovodu loutny. Vydal básnické sbírky Chilia (Host, 1995), Villa diabolica (Host, 1998) a Pruské balady / Preussische Balladen (Host/Vltavín 2006) — za tuto sbírku byl navržen na Drážďanskou cenu lyriky. V roce 2021 vydává nakladatelství Větrné mlýny jeho novou sbírku Borderline Frau. Sbírka obsahuje autorem zhudebněné básně na gramofonové desce. Jeho poezie i próza byly přeloženy do angličtiny, němčiny, maďarštiny, ukrajinštiny a polštiny.