Koncert Collegia 1704 s Václavem Luksem: Hudební svátek, který nezevšední

Zelenkovu hudbu má pan Luks takříkajíc v genofondu, už jen samotný letopočet v názvu jeho orchestru konotuje symbolický nástup Jana Dismase na hudební scénu. Provádění Zelenkových děl patří k jedné z hlavních dramaturgických linií Collegia a jeho hudební konfrontace s Bachem je vždy fascinující a vzrušující.

Bach napsal Magnificat pravděpodobně pro vánoční nešpory roku 1723, chvíli poté, c se stal novým kantorem u Svatého Tomáše v Lipsku. Jedná se o první velkou liturgickou kompozici, kterou tento skladatel vytvořil podle latinského, nikoli německého textu. Stejnou situaci známe v případě jeho pozdější velkolepé Mše h-moll. Text Magnificat zobrazuje sekvenci ze života Panny Marie a navozuje radostnou a vzrušenou atmosféru.

Mám rád chvíli před samotným počátkem skladby, kdy je už orchestr připraven, naladěn a přichází dirigent. Na Václavu Luksovi je sympatické, že zahájení skladby nijak zbytečně neprodlužuje. Krátce se poděkuje, usměje se na interprety a zřetelným pregnantním nasazením zahájí skladbu. Všimněte si někdy, jaké kouzlo a osobitost má hned Luksův počáteční nástup. Najednou se ozve něco čarokrásného a člověk je vtažen do úžasně turbulentního hudebního vesmíru.

Dirigent Václav Luks. (Foto: Ivan Korč)

Úvodní sborové a orchestrální Magnificat se rozeznělo v radostném toku nepřerušovaných šestnáctin s bezmála tanečním a osvěžujícím gustem. Sopránové sólo zazpívala svým temným a nevšedně zabarveným hlasem španělská sopranistka Lucia Caihuela. Krásným kontrastem k ní byl něžný a spíše postříbřený soprán Terezy Zimkové. S živelností a jistou dávkou expresivity ztělesnil svůj part tenorista Tobias Hunger, půvabné výkony představili i další sólisté jako Jarmila Balážová, Benno Schachtner, Kamila Mazalová a Tomáš Šelc. Jedním z nejkrásnějších momentů Magnificat byl duet Et Misericordia, trio Suscepit Israel a nepochybně též fuga Sicut locutus. V té i v jiných úsecích Magnificat doslova triumfoval sbor Collegium Vocale 1704, který zpíval se zaujetím a skvělou vyrovnaností jednotlivých hlasových skupin.

Ze Svatováclavského hudebního festivalu. (Foto: Ivan Korč)

Collegium 1704 pod Luksovým vedením zahrálo Bachovo Magnificat báječně. Ze hry čišela radost, entuziasmus a vitalita. Jednotná synergie se promítla do přesné souhry ve spojení s nefalšovaným muzikantským temperamentem a citem. Všechny aspekty dokázal pan dirigent sloučit do impozantního celku plného překvapivých barevných kombinací, vypointovaných akcentů a dynamických kontrastů. V každém taktu bylo znát jeho perfektní hudební cítění, intelekt a fantazie.

Orchestr Collegium 1704. (Foto: Ivan Korč)

Druhou kompozicí večera byla Zelenkova Missa Dei Filli, která byla zkomponována okolo let 1740-1741. Zajímavé je, že český mistr zhudebnil pouze část mešního ordinaria – jmenovitě Kyrie a Gloria, což vede také k jejímu podtitulu “zkrácená mše”. Obě díla Bacha a Zelenky jsou nesmírně kontrastní. Zatímco Bachova hudba plynula v oslavném modu, Zelenkova Missa Dei Filli zněla jako hudba extatická a pěvecky nesrovnatelně obtížnější. Náročné koloratury v rozsahu více než dvou oktáv a technická exkluzivita dávají této kompozici auru něčeho výjimečného, co není rozhodně možné slýchat jako samozřejmost. Je rovněž jisté, že nastudovat výlučnou Zelenkovu hudbu je dáno jen těm nejzkušenějším a nejlepším interpretům.

Sopranistka Tereza Zimková. (Foto: Ivan Korč)

Jsem přesvědčen, že ve čtvrtek 14. září se v Evangelickém Kristově kostele takové společenství skutečně sešlo a Zelenkova hudba vyzněla ve svém pravém poslání jako oslava Boha, jako “snímání hříchů světa” (jak nastínil pan dirigent Luks) i jako ukázka zcela jedinečného talentu skladatele, který svou hudbou završil, ale i předběhl svou epochu o mnoho generací dopředu. V Zelenkově mši se v sólových partech představili znamenitě všichni sólisté, uznání patří pánům Václavu Čížkovi (tenor) a Tomáši Šelcovi (bas), ale i Tereze Zimkové (soprán) a všem dalším. Zelenkovu skladbu lze skutečně spolu s Václavem Luksem považovat za jeden z nejmysterióznějších milníků barokní epochy.

Dirigent Václav Luks. (Foto: Ivan Korč)

Přijetí Collegií a sólistů obecenstvem bylo vřelé a bouřlivé. Publikum Svatováclavského hudebního festivalu si tento interpretační skvost tradičně nenechalo ujít a koncert byl naprosto vyprodán. Václav Luks má jedinečný dar probudit krásné emoce nejen v účinkujících umělcích, ale i v publiku. Málokdy se na koncertech vidí, jak lidé spolu s dirigentem prožívají jednotlivé árie, instrumentální sóla. Jak se Luksovo aktivní prožívání a citlivé modelování rétorických figur a afektů zrcadlí v nasazení hráčů a zpěváků, ale i aktivním prožitku naslouchajících. Přijetí bylo jednomyslně euforické a obecenstvo děkovalo sáhodlouhým aplausem vestoje.

Koncert Collegia 1704 s Václavem Luksem byl opět jeden z těch, na které nelze zapomenout. Veškerá pozornost soustředěného publika patřila tomuto vzácnému umělci, který nedělá z hudby vědu, ale dokáže v ní sofistikovaně i vášnivě probudit emoce, které se dotýkají všech.