Kapela February na svém druhém nekompromisním albu zdrsněla a více experimentuje

Taky jste museli hledat, co vlastně znamená hyphen war? Někteří asi ve shodě s Wikipedií potvrdí, že jde o pomlčkovou válku, běžně užívané označení pro spor o název Československa, probíhající po listopadu 1989. V pojetí February však nejde o legislativní rámec, ale o aktuálnější význam: Hyphen war pro kapelu představuje komunikační chaos, který produkují mediální korporace. Symbolizuje záměnu skutečných věcí za chladná čísla a všímá si, kolik tragiky se skrývá v odosobněných znacích. Album Hyphen War je do jisté míry úkrokem od zasněné melancholičnosti debutové desky Branching Tracks. Je drsnější, agresivnější a divočejší, víc experimentuje a bere veškeré iluze. Z některých písní doslova prosakuje naštvanost, zběsilost a protestní apel.

Je to dobře slyšet od první písně Blast, jejíž začátek působí jako nechtěná chyba nahrávky, znáte to, když se zasekne cédéčko nebo počítač a začne se opakovat jeden konkrétní zvuk? Vokály jsou ježaté a zní jakoby zdálky, což není příliš komfortní. Co přetrvalo, je rafinovaná struktura, která opět počítá s taktovými změnami a značnými kontrasty.

Oust je vybičovaná do ještě větší agrese a potěší opulentní instrumentální předehrou s výměnami 4/4 a 7/8 taktu. Song má téměř 6 minut a od začátku až do konce si pohrává v dlouhých mezihrách tak trošku hračičkářsky se změnami metra.

Ani třetí Turnover Night // 十三八 neslevuje z nasazeného tempa, byť zde od počátku můžeme slyšet stoptimy a punkový groove. Složitost však i zde narůstá: první část songu je utkána sofistikovanými alternacemi tempa i taktových schémat. Už to začínalo vypadat mírně sebemučivě a posluchačsky nekomfortně, ale February zde naštěstí překvapili nečekaně návykovým refrénem, který v dobrém smyslu slova odkazuje až k legendárním Beatles. A tady začínám věcem přicházet na kloub. Písnička by mohla znít úplně jinak: kluci mají dostatek svébytné melodické invence, jistě by dokázali napsat senzační hit. Ale February nedávají nic zadarmo a sebe už vůbec ne! Oni prostě chtějí tou kapelou, která se nevyhýbá ani hudební špíně, hlukovým stěnám a nesnáší zvukový balast. Propracovat se k jejich hudební estetice tak chce trochu větší nápřah a odvahu.

Opravdu výrazný předěl ohraničuje Scolytinae: pomalá, depresivní balada, s mírně rozmazaným zvukem a bezmála „lynchovskou“ atmosférou. V té se spolu s February propadáte do jakéhosi bezedného smutku s mysteriózním podtextem.

Progresivní postupy jsou všudypřítomné. Exemplárně je uveďme v písni Mission, jejíž úvodní kytarová linka je vystavěna pomocí chytré kombinace prázdných strun a vysokých poloh kytary. Harmonie February jsou v celku čitelné a mírně repetivní. Skutečný hit, který navazuje na přímočarost Branching Tracks, nakonec přece jen přijde v písni Jejune. Hladivé, viskózní tempo, patrný klid a konejšivý i divoký zpěv by se dal poslouchat donekonečna. February však i zde přitlačí na pilu a připomenou své noise-popové kořeny, s nimiž kdysi vyrašili na klubové scéně Ostravy. Bez pozlátka, stále s onou klukovsky umanutou bezprostředností a upřímností. Včetně škrtanců, kopanců ruchů, šumů a kouřových signálů z kytar i cigaret.

Následující Talent / Grain je sladce ospalý ploužák v 6/8 taktu. February zde servírují dreampopovou zamlženost s kapkou neoromantiky. Skirmish se naplno otevírá infernálním výzvám. Její riff je založen na zmenšené kvartě, onom zlověstném intervalu, který býval v dávných křesťanských dobách přezdíván jako „ďábel v hudbě“. A jakoby to February chtěli dát markantně najevo, pohrávají si s ním se zjevnou zlomyslností dobrou polovinu písně. Album končí písní Impairment, kombinačně spletitou tečkou, která naznačuje, že kapela možná ve svém směřování dospěla k určitému zenitu. Dál už cesta nevede.

Vzpomínám si na jeden z prvních koncertů February před pár lety v Ostravě. Už tehdy se zaměřovali na emoce a syrový sound. Feedbacky, destruktivní dynamika a barevné plochy, které působily oslnivě, brutálně a agresivně. Hyphen War je výrazem jejich nespokojenosti se světem médií, který se během posledních desetiletí stal šíleným panoptikem a labyrintem lží či manipulací. February si velmi dobře uvědomují, jak složité je najít v persvazivním přívalu informací pochybné jakosti alespoň zrnko pravdy. Proto je jejich album v kontrastu k pomlčkám nabité permanentním a vulkanickým neklidem. Zdrojem snahy vymanit se z diktátu pohodlnosti a zvůle masmédií.

I kdyby pro nic víc, už díky tomu má jejich deska, byť se s jejím „DIY soundem“ nemůžu bezvýhradně ztotožnit, smysl. Působí dojmem, že tady ještě někdo neztratil rozum a chuť říct svůj názor bez skrupulí.