Lidský hlas ve Staré aréně je hrou o bolestech mizející lásky

Dominik Beneš je navzdory nepříliš vysokému věku již zkušený operní režisér.  Studium operní režie dokončil v roce 2012 na pražské DAMU, předtím absolvoval brněnský Ateliér muzikálového herectví. V současnosti působí ve Slezském divadle v Opavě a na Slezské univerzitě a pohostinsky režíruje zejména opery v nejrůznějších divadlech nejen v České republice.

Natálie Janyšková už ve Staré aréně hrála v pohádce Bílá velryba. Vystudovala Slezské gymnázium, poté obory kulturní dramaturgie a audiovizuální tvorba na Slezské univerzitě v Opavě a nyní je na stejné univerzitě studentkou oboru historie. V nynější Staré aréně také ve spolupráci s Martinem Šmídem hraje v komedii V dobrém i ve zlém.

Co se inscenace Lidského hlasu týká, pak velmi dobrá je scénografie Kateřiny Pražákové a Daniela Hrabovského. Černobílá scéna s červeným telefonem dokonale souzní s výchozím textem, vytváří dostatek prostoru pro hereckou kreaci a zároveň je velice efektní a výtvarně velmi výrazná.

Cocteaúv Lidský hlas je mimořádně náročný divadelní text vyžadující herečku vybavenou schopností udržet nejen pozornost diváka, ale i jeho zaujetí v téměř padesát minut trvajícím monologu. Jediným, navíc neživým partnerem, je jí přitom telefonní sluchátko. Hra je náročná i co se režie týká. Vyžaduje detailní režijní vedení herečky i zkušenost v práci s prostorem. V obou zmíněných věcech má inscenace Lidského hlasu ve Staré aréně rezervy.

Natálie Janyšková. (Foto: Stará aréna)

Natálie Janyšková sice prozrazuje nemalý herecký potenciál, nedaří se jí však úplně přesvědčivě odehrát všechny pochody v mysli ženy milencem opuštěné, ale stále ještě partnera milující. Dominik Beneš si ve vytváření atmosféry pomáhá hudební složkou, ve které využívá francouzský mužský a český ženský šanson. V prvním případě však hudební kulisa ubírá na možností souznění s bolestí v duši hlavní postavy, neboť nejen že rozptyluje, ale odvádí od tématu a rádoby tíživou atmosféru částečně uvolňuje. Také ne zcela jasný závěr inscenaci na přesvědčivosti nepřidává.

Lidský hlas dobře zapadá do jedné ze dvou hlavních dramaturgických linií Staré arény, která vedle hudebního divadla a kabaretu chce uvádět i kvalitní činohru. Pokud se Natálie Janyšková více ponoří do vnitřních myšlenkových pochodů své hrdinky a přestane spoléhat jak na svůj ženský půvab, tak na vnější vytváření nálady (při nemalém hereckém talentu to po čase a v něm uváděných reprízách zcela jistě zvládne), a pokud režie dotáhne závěr inscenace ke srozumitelnému jednoznačnému konci a tím i ke konkrétní výpovědi umožňující katarzi, tedy očistný prožitek diváka při vnímání dramatu, bude mít Stará aréna na repertoáru nadprůměrný divadelní počin.