Rossini v duchovní skladbě? Žádný nonsens, ale parádní start Svatováclavského hudebního festivalu!

Tři věci jsou na Rossinim fascinující. Jeho hudba, smysl pro humor a chuť k jídlu. O všech oblastech se dodnes tradují skvělé historky. Například, když Rossiniho navštívil sebevědomý mladík, který chtěl, aby umělec posoudil jeho hlas. Zvučným barytonem, ale místy falešně přezpíval mladík několik árií a pak se obrátil s tázavým pohledem k Rossinimu: „Rád bych slyšel váš posudek, mistře. Myslím si, že mám celkem slušný hlas a tak mne zajímá, jakému oboru bych se měl s ním věnovat.“ „Jakému oboru?“ opakoval si Rossini a dodal: „S vaším hlasem bych vám, milý pane, doporučoval, abyste se stal vyvolávačem při dražbách!“

Rossini měl famózní kariéru. Bylo mu lehce přes dvacet, když v benátském divadle dávali jeho operu Tancred (jeho už asi desátá opera!) a její sukces byl rozhodující. Ve dvaatřiceti už byl evropskou celebritou s desítkami slavných oper na kontě a Stendhal o něm napsal knížku, kde ho přirovnal dokonce k Napoleonovi. Autor slavného románu Červený a černý s určitou dávkou skepse píše: „V partituře Rossiniho, kde je každá árie nebo duet zpravidla jen skvělým koncertním kouskem, stačí naopak k tomu, abychom měli požitek i nejslabší možný stupeň pozornosti; a okolnost nemálo výhodná, většinou ani není nutno mít to, čemu romantičtí lidé říkají duše.“

Ze zahajovacího koncertu SHF. (Foto: Ivan Korč)

Stendhal nebyl muzikolog a jeho úvaha je poněkud rigidní, současně ale spisovatel měl dost důvtipu, aby rozpoznal, v čem je Rossini nejsilnější. Psát hudbu jako luxusní zážitek bez nánosů duchovní metafyziky bylo jeho doménou. Zajímavé je, že svou poslední operu napsal v roce 1829: bylo mu teprve 37 let a stál na vrcholu svých lidských i uměleckých sil. Možná se vypsal, možná považoval své operní dílo po závěrečném Vilému Tellovi za uzavřené. I takové věci se stávají. Rossini zkrátka přestal na dlouhá desetiletí komponovat, ale o hudbu se intenzivně zajímal i nadále. Stal se členem Bachovy společnosti a studoval duchovní díla Händela, Palestriny, Mozarta, Haydna i Cherubiniho. Tito mistři mu otevřeli zmizelý svět polyfonie. V roce 1862 Rossini slyšel Lisztovu mši v kostele svatého Eustachia. Provedení na něj udělalo obrovský dojem a podnítilo ho opět k aktivitě. Ve svých 72 letech se doslova vrhnul k psacímu stolu a klavíru a napsal za pouhé 2 měsíce Malou slavnostní mši. Slavnostní? Jistě. Dílo má veškeré rysy standardní missy solemnis. Ale „malou“? Její partitura má okolo 500 stran!

Rossini svůj břitký smysl pro humor neztratil ani v pozdních letech života. Co myslíte, dokázal tento hedonistický hitmaker napsat liturgické dílo s duchovním obsahem? Samozřejmě že ano! Její hudba je sladce opojná, mámivě melodická a grandiózně majestátní. Ani na svůj humor Rossini nezapomněl, když na poslední stránce partitury čteme jeho vzkaz: „Dobrý Bože, hle, skončena je tato ubohá malá mše. Je to opravdu duchovní hudba, kterou jsem napsal. Já jsem byl zrozen pro operu – buffo. Ty to, Pane, dobře víš! Ale troška vědění a troška srdce a všechno je tady. Buď Tobě chvála a neodepři mně nebe!“

Členové Českého filharmonického sboru Brno. (Foto: Ivan Korč)

Pozoruhodná je instrumentace Rossiniho Malé slavnostní mše: v originálu je předepsána sólům, malému sboru, dvěma klavírům (!) a harmoniu (v tomto původním obsazení byla Rossiniho mše provedena vloni na Podzimním festivalu duchovní hudby v Olomouci). V Ostravě ovšem dílo zaznělo v úpravě pro sóla, sbor, varhany a symfonický orchestr. A jak si s ním protagonisté koncertu poradili?

Vstupní Kyrie zahájili Český filharmonický sbor Brno a Národní orchestr Polského rozhlasu (NOSPR). S intonační brilancí a zřetelnou souhrou si obě tělesa vedla výborně, čemu prospělo i markantní a přesné vedení dirigenta Fostera. Jeho názorný styl a rezolutní pojetí větších celků bylo efektivní a nijak zvlášť se nedojímalo nad spirituální linkou díla. Foster přesně vytušil opojnou zvukovost díla a jako takovou jí dokonale vytěžil.

Český filharmonický sbor Brno opět předvedl svou úžasnou zvukovou dynamiku od senzitivního šepotu až po masivní sborové plénum v plné hlasové síle. Sbormistr Petr Fiala jako vždy pronikl k podstatě díla i k správné interpretaci, která zohlednila kantabilní melodiku i duchovní aspekty kompozice. NOSPR hrál pod Fosterovým vedením snaživě, přesto se několik orchestrálních míst mohlo povést i líp.

Výtečná slovenská sopranistka Simona Šaturová. (Foto: Ivan Korč)

Kdo mě vyloženě nadchnul, byli pěvečtí sólisté! Začněme slovenskou sopranistkou Simonou Šaturovou, jejíž nádherný zpěv přesvědčil svou vroucí lyrickou něhou i dramaticky hlubokou akcentací. O salutaris Hostia v jejím podání bylo jedním z vrcholných zážitků a myslím, že kdyby ji slyšel Rossini, tetelil by se blahem. S jakou jemností a mazlivostí si tato sopranistka vychutnala všechny vysoké tóny! Barevnou krásou, hladkou dynamikou, ale i přirozeným nasazením tónů patřil výkon Simony Šaturové k zlatým hřebům večera.

Výtečně si vedl také slibný německý tenorista Johannes Strauß. Jeho příjemně zabarvený tenor dostal největší příležitost v operně stylizované sekvenci Domine Deus. Zde Strauß ukázal všechny plusy svého talentu: pružná legata, široký rozsah a výraz, který se rozpíná od láskyplné něhy až k dramaticky vyostřenému monologu. Jeho výkon byl skutečně znamenitý.

Zleva tenorista Johannes Strauß a basista Peter Mikuláš. (Foto: Ivan Korč)

Výborný byl také slovenský basista Peter Mikuláš, jehož podmanivý projev nestavěl na zvukové mohutnosti, jako spíše na citovém prolnutí a hloubce výrazu. Quoniam Mikuláš zazpíval s vzorovou deklamací a psychologicky výraznou kresbou. Jakoby vyprávěl nějaké moudré podobenství, nepotřeboval přesvědčit posluchače technikou ani vnějšími gesty. Každý prvek jeho projevu působil dojmem ušlechtilého zpěvu, který harmonicky souzněl s jeho interpretačním názorem.

Na konec si ponechávám mezzosopranistku Markétu Cukrovou, protože být poslední se v našem případě nijak netýká hodnotícího pořadí. Cukrovou jsem na závěr vybral jako příklad naprosto dokonalého zvládnutí všech složek díla. Málokdy má divák na koncertě příležitost vidět výkon takové mistrovské a vzácné jednolitosti. U Cukrové má svůj neodmyslitelný význam už samotné gesto a výraz obličeje. Je nesmírně příjemné vidět, s jakou vitalitou a prožitkem vstupuje do hudebního díla. Přitom je její samotný pěvecký projev absolutně vzdálen patosu.

Přední česká mezzosopranistka Markéta Cukrová. (Foto: Ivan Korč)

Je zřejmé, že v její interpretaci se snoubí intenzivní interpretační zkušenost s poctivým přemýšlením o každé pěvecké úloze. Už její duet Qui tollis se Simonou Šaturovou vynikal hedvábnou dynamikou, která byla spletená jakoby z jednoho pevného vlákna. Závěrečné Agnus dei je hudebním i pěveckým vrcholem mše. Rossini zde napsal něco jako geniální hudební závěť: jeho hudba se usmívá i vážní. A zpěv Cukrové v Miserere nobis zněl magicky jako hlas starozákonní královny.

Rád bych ještě ocenil nadpozemská pianissima Českého filharmonického sboru Brno a brilantní hru varhaníka, jehož jméno jsem v programu nenašel. V Offertoriu podal skvělý výkon, Rossini zde napsal spektakulární hudbu, jíž daleko přesáhl svou dobu.

Byl to opravdu úchvatný začátek Svatováclavského hudebního festivalu, který mě baví právě proto, že přináší nevšední, pozapomenuté, ale zároveň nesmírně silné skladby v provedení těch nejlepších interpretů. A jak jinak se rozloučit s Rossinim než ještě jedním vtipem?

Rossini byl jednou ve společnosti dotázán, zda si už někdy pořádně zaplakal. „Dvakrát“ odpověděl skladatel a potřásl vážně hlavou. „Poprvé, když jsem slyšel hrát Paganiniho a podruhé, když jsem viděl, jak jeden číšník na parníku upustil nadívaného krocana do Comského jezera.“