Oparek, Melecki a Wojtyła. Ostravská Inverze hostila polské literární ikony

„Letos jsme se rozhodli rozšířit vody českého rybníčku také o polský literární svět,“ uvedl ostravský básník Vasilios Chaleplis tři významné polské autory střední generace. Za zády mu v tu chvíli seděli spisovatelé Maciej Melecki (1969), Joanna Oparek (1967) a Konrad Wojtyła (1979).

V multikulturní Ostravě šly za Rakousko-Uherska jednotlivé kultury spíš proti sobě, než by si podávaly ruce. „Moravská Ostrava jest nyní jediným městem v zemích koruny české, kde tři národnosti mají své representační budovy. Národní dům, Dom Polski a Deutsches Haus,“ upozornily pražské Národní listy 12. září 1900. Jinými slovy, každá z kultur se tehdy opevnila ve svém hradu.

Asi prvním kulturním periodikem, které se hradby těchto domů pokusilo zbořit alespoň na poli literatury, byl ostravský časopis Poesie, jenž vycházel od roku 1930. A jeden z vůdčích redaktorů listu Jan Strakoš hlasitě podporoval nejen polskou literaturu jako takovou, ale zajímal se především o blízké polské Slezsko. „První číslo časopisu je již připraveno. Zlákali jsem velkého Slezana polského Emila Zegadłowicze, jenž vedle Petra Bezruče přispěl dosud nejvíce k básnické apotheose Slezska,“ popisoval Jan Strakoš vznik časopisu Poesie v almanachu Náš hlas z roku 1935.

Na sbližování české a polské literatury se od konce padesátých let zaměřil i převážně literární ostravský časopis Červený květ, byť se věnoval hlavně menšinovým autorům z Těšínska. Stejný cíl si daly v roce 1994 i ostravské časopisy Landek a Modrý květ, skutečnou „družbu“ se současnou polskou literaturou však až po roce 2001 navázal Jiří Macháček a jeho vydavatelství Protimluv.

Nyní na téměř stoletou snahu o sblížení obou literatur v pohraniční Ostravě navazuje i nejmladší generace zdejších autorů a organizátorů kulturního života. Na festival Inverze pozval polské literáty spolek Provoz, jenž je spojen i s novým vydavatelstvím Bílý Vigvam. „Polská štafeta“ v Ostravě se tak úspěšně předává, byť stále s nevelkým zájmem veřejnosti.

Literaturu z polského Slezska sleduje v moravskoslezské metropoli reálně pár desítek nadšenců. V Ostravě je asi nejznámější Maciej Melecki, jenž také zahajoval inverzní podvečer, který se znalostí věci moderoval skvěle připravený polonista, knihovník a básník Petr Ligocký.

„Vyhrabáváš další příkop, v tom trestném plazení se mezi brázdami,“ recitoval Melecki z letošní sbírky Druzgi. Četl samozřejmě polsky, český překlad Jana Fabera s podobnou dikcí prezentoval herec Komorní scény Aréna Milan Cimerák.

Diváci na Inverzi. (Foto: Ivan Mottýl)

Příkopy se ovšem v klubu Provoz nevyhrabávaly, spíš pomalu zasypávaly. Éra, kdy se bude jezdit z Ostravy rychlotramvají na literární večery do slezského Mikołowa anebo do Katovic je ale daleko. „Slezské vojvodství má přes čtyři miliony obyvatel, to je obrovský čtenářský potenciál,“ nechal se mimo jiné slyšet Melecki, když se ho moderátor zeptal na dnešní apoteózu Slezska.

Někdejší ostravský primátor Petr Kajnar svého času také tajně snil o jedné velké česko-polské megalopoli, která by se táhla od Frýdku-Místku po Gliwice a Bytom. Ke čtyřem milionům Poláků by se přidal i milion obyvatel z části Moravskoslezského kraje. „A Ostrava by se stala pevnou součástí tohoto pětimilionového města, které se už pomalu rodí. Ctím v něm obrovský talent a ohromnou produktivní sílu, možná jednu z nejsilnějších v Evropě,“ zasnil se Kajnar v rozhovoru pro časopis Týden v roce 2008.

Vize česko-polské megalopole ve Slezsku je krásná. Maciej Melecki ale zatím spíš chmurně recituje: „Oloupením o ještě donedávna poletující zbytečky svobodného dosahování / Zpráv z odsekaných šlahounů tuhnoucí bdělosti.“ Hranice se totiž spíš zavírají a ve středoevropském prostoru ubývá i občanských svobod, v Polsku o poznání rychleji než u nás. A to může v básnících rozeznívat až nihilistické tóny, jak předvedla poetka Joanna Oparek: „Ztratila jsem hlavu a / nechala si useknout ruku / a přes to nepohodlí ještě doufám / že useknutá ruka pohozená v lese / stane se potravou brouků že jejich rozmanitost / ozdobí kost prsteníčku.“

Vasilos Chaleplis u vyražených dveří. (Foto: Ivan Mottýl)

Třetího z autorů Konrada Wojtyłu autor tohoto textu neslyšel. Při zamykání společné festivalové toalety, kterou tvoří těsná místnůstka bez okna, totiž zlomil klíč. Chvíli si sice myslel, že počká na zámečníka, nakonec ale vše muselo skončit vyražením dveří, za nenadálou zvukovou kulisu patří účinkujícím omluva. Však historie zná také česko-polské války, kdy zněla i děla, třeba při sedmidenních bojích z roku 1919 o Těšínsko.

Na Wojtyłu tak zůstal jen na krátký čas řeč před klubem Provoz. Spisovatel mimo jiné připravuje pětsetstránkovou monografii o polském prokletém básníku Rafaelu Wojaczkovi, který spáchal sebevraždu právě před padesáti lety, v pouhých pětadvaceti letech. Přesto patří k nejvýraznějším poetům dvacátého století a překlady jeho veršů vydal i ostravský Protimluv.

K hovoru se přidal i ostravský poeta Petr Hruška, který je aktuálně jedním z pěti nominovaných básníků na prestižní literární cenu města Gdaňsk Evropský básník svobody (Europejski Poeta Wolności), přičemž vítězství je spojeno s odměnou 100 tisíc zlotých (asi 575 tisíc korun).

Konrad Wojtyla a Petr Hruška před klubem Provoz. (Foto: Ivan Mottýl)

Do Polska je tak z klubu Provoz, který stojí na nábřeží Ostravice, vlastně mnohem blíže, než bylo řečeno výše. Slezská Ostrava za řekou Ostravicí navíc nesla až do roku 1919 jméno Polská Ostrava. Z prostého důvodu, do roku 1327 byla tato část města skutečnou součástí polského středověkého státu. Proti přejmenování Polské Ostravy na Slezskou v roce 1919 přitom ostře protestovali jak Petr Bezruč, tak o něco později polský básník Paweł Kubisz. „Polska Ostrawa sczezła w Ostrawie,“ napsal. Polská Ostrava splynula s Ostravou, zahynula v ní…

Inverze ale trvá, ostravský literární festival pokračuje až do soboty.

*

Ostravský literární festival Inverze, 30. srpna – 4. září 2021. Klub Provoz a další místa v ostravském centru.