Čtvrtý ročník Cen Jantar opět nenásilně spojil umělce, které jindy na jednom místě nepotkáte

Vlastně třináct, protože u Písně roku byli křišťálovou soškou s jantarovou špičkou obdarováni oba tvůrci hitu Prásknu bičem Štěpán Kozub a Jiří Krhut. A pak že je třináctka nešťastné číslo. Poslední léta jsme vůbec v zajetí čísel. Denní statistiky nás hned ráno informují o přesném počtu nakažených. Asi je pro někoho důležité vědět, že dnes jich je o dvacet méně či více. Jantarové ceny si sice odneslo 13 umělců, ale jak během galavečera vícekrát zaznělo: ocenění patří skutečně všem. Dejme číslům význam tam, kde to má smysl.

Galavečer letos zahájil Tomáš Kočko. (Foto: Petr Hlubek)

Říká se, že Moravskoslezský kraj je líhní talentů. Občas se sám sebe jako rodáka z tohoto regionu ptám, jestli to není jen přání, které bývá otcem myšlenky. Hrdá a proto trochu marná snaha poměřit se s většími uměleckými centry s mnohem starší tradicí? Po včerejším ceremoniálu můžu tuto domněnku vyloučit, protože Ceny Jantar se s ničím nepoměřují. Jdou si svou vlastní cestou, která je založena na podpoře všech umělecky výrazných osobností bez žánrových priorit a osobních vazeb. Svědčí o tom úroveň jednotlivých kategorií, v nichž se sešly tak zásadní počiny, až bylo člověku zpočátku zatěžko rozhodnout se pro jednoho jediného interpreta. Ale to by právě byl největší omyl. Ani v jednom případě totiž cena neputovala do nesprávných rukou. Tím jsem si jist.

Na galavečeru vystoupili i Jiří Krhut a Štěpán Kozub. (Foto: Petr Hlubek)

Dramaturgové večera připravili program, který se ušil přesně na míru a který už nikdy a nikde v této podobě nezazní. Aranžmá Jana Lstibůrka dalo skladbám pokaždé jedinečný přesah. Ansámbl složený ze členů Orchestru operety a muzikálu Národního divadla moravskoslezského pod taktovkou svého šéfa a dirigenta Jakuba Žídka hrál senzačně. Zvuk byl kvalitní i při permanentních změnách nástrojového obsazení. Ze všeho prostě čišela precizní příprava, promyšlenost a zkušenost.

Permoník pod vedením sbormistryně Martiny Juríkové vstoupil do všech písní jako pomyslný magický spojovník. Od úvodní balady Ej, Ondráš Tomáše Kočka až po závěr naplnil večer tím, co dává největší smysl: upřímností a nadějí, že v dětech je budoucnost. Kolikrát se tento národ potácel od jedné historické a politické tragédie k druhé! Snad nám děti nebudou muset nic promíjet, když jim ukážeme, že život stojí za to prožít, když budou vyrůstat na kvalitních a pevných základech.

Kateřina Kněžíková na Cenách Jantar. (Foto: Petr Hlubek)

Program galavečera běžel hladce a plynule bez zádrhelů a nelogických míst. Nádherné bylo vystoupení sopranistek Kateřiny Kněžíkové i Simony Mrázové. Skvěle vyzněla vystoupení kapely Kofe-in, pianistky Nikol Bókové, Štěpána Kozuba, Jiřího Krhuta, Barbory Kanyzové i dalších včetně emotivní závěrečné tečky v podání Jaromíra Nohavici a jeho Dobrých holubů.

Nechci vytvářet abecední seznam, kdo obdržel jantarovou sošku a kdo ne. Nejlepší je stejně pustit si záznam večera, který je trvale k dispozici na YouTube (kompletní seznam vítězů je na webu cenyjantar.cz. Přesto se s dovolením podělím o okamžiky, které mi uvízly v mysli.

Rudolf Bernatík oceněný za celoživotní přínos.

Dojatý mistr klavíru Rudolf Bernatík, bez nějž by vysoké hudební školství na Ostravsku nebylo myslitelné. S bezelstnou upřímností vyprávěl o všem, jen ne sám o sobě. Tou štědrou pokorou byl milovaný pan profesor mohl obdarovat celé město.

Marta Roszkopfová, jejíž přísnou tvář jsem viděl poprvé v životě osobně, ale její kostýmní návrhy nás provází řadu let v báječných operních inscenacích Národního divadla moravskoslezského. Žena, která je zvyklá hodně pracovat a málo mluvit.

Marta Roszkopfová oceněná za celoživotní přínos. (Foto: Petr Hlubek)

Lenka Kuhar Daňhelová, která dobře ví, že poezie je tady s námi od věků, jen se může schovávat za různá jména. A jsem rád, že právě literatuře bude od letošního ročníku udělován Moravskoslezským krajem i speciální finanční příspěvek na vydání dalšího díla.

Básnířka Lenka Kuhar Daňhelová přebírá cenu. (Foto: Petr Hlubek)

Jiří Surůvka, jehož obrazy jsem objevil kdysi dávno na výstavě v jižních Čechách a později i v zahraničí, kde jsem byl hrdý jak sviňa na tohoto originálního výtvarníka z Ostravy! Neřízená střela a člověk, který se nenechal nikdy ničím a nikým svázat.

Oceněný výtvarník Jiří Surůvka. (Foto: Petr Hlubek)

Komorní scéna Aréna a Divadlo Mír za to, že ani v těch nejhorších a nejabsurdnějších časech nerezignovali a dělali maximum, aby náš život nebyl bezduché pinožení a živoření v domácím vězení fyzické i duševní samoty

Oceněný klarinetista Karel Dohnal. (Foto: Petr Hlubek)

Trio barokní hudby za připomenutí, že hudba má i paměť. Klarinetový mág Karel Dohnal za skvělou iniciativu a nejlepší možnou péči, s níž otevřel zasuté poklady ostravské hudby minulého století i současnosti. A že je stále co objevovat!

Zleva Jiří Krhut, Štěpán Kozub a Barbara Kanyzová. (Foto:

Jiří Krhut a Štěpán Kozub, protože sentiment a melancholie patří do hudby stejně, jako všechny další emoce a není na tom nic pokleslého.

Oceněná kapela Behind the Door. (Foto: Petr Hlubek)

Kapela Behind the Door, která dokázala, že jazz nepatří pouze na “intelektuální” rozhraní mezi populární a vážnou hudbou, nýbrž že se může stát strhující a srozumitelnou muzikou i pro lidi, co nejsou žánroví fanoušci.

Zpěvačka a herečka Pavla Gajdošíková. (Foto: Petr Hlubek)

Pavla Gajdošíková a Tamala. Výrazná stopa, která má něco, co mohlo vzniknout jen tady a teď! A na závěr Jaromír Nohavica, oceněný za vynikající loňské album i za sílu otevřít svůj život jako leporelo plné lidí a mizejících vzpomínek, které zkoušíme zachytit.

Interpret roku 2020 Jaromír Nohavica. (Foto: Petr Hlubek)

A ještě přidám, protože večer nebyl jen o oceněných umělcích. Zlata Holušová sice žádnou cenu nezískala, ale mohla jich mít za svůj přínos kultuře už několik. A za její proslov o šílených nařízeních ohledně zpěvu bych jí obejmul.

Primátor Frýdku-Místku Petr Korč zase při předávání jedné z cen nezapomněl zmínit geniálního Davida Stypku, který už více než půl roku svítí na tento svět jako „…nad Betlémem hvězda”. O Davidovi brzy ještě uslyšíme, protože jeho světlo neslábne, ale roste a sílí.

Klavíristka Nikol Bóková na Ceách Jantar. (Foto: Petr Hlubek)

Uznání patří i náměstkovi hejtmana Lukáši Curylovi a všem dalším lidem, kteří si dobře uvědomují, že kultura je něco, do čeho se vyplácí investovat, co je třeba si chránit a hýčkat jako společné národní dědictví.

Ceny Jantar byly i letos důkazem, že zázraky se dějí, když se sejdou lidé, kteří umí proměnit sny v realitu. Dokážeme-li se těšit z umění, je náš svět něčím víc než jen konečnou stanicí. Umění má dar překonat čas a prostor, stačí jen dát mu šanci a vymanit svůj život z lhostejnosti a pasivity.