Tyhle skladby můžete naživo slyšet asi jen jednou za život aneb Ohlédnutí za nejsilnějšími momenty Ostravských dnů

Sciarrino požaduje v zápisu skladby Studi per l’intonazione del mare stovku saxofonistů a stovku hráčů na flétny. Takového počtu jsme svědky nebyli a nevím, zda takto naplněné provedení vůbec někdy proběhlo. I tak jsme byli svědky velice originální, a navíc od další Sciarrinovy tvorby dosti odlišné skladby, v níž nad dynamicky proměnlivými party fléten a saxofonů vynikl kontratenor Johannese Wienerse.

Z uvedení Sciarrinovy skladby. (Foto: Martin Popelář)

Orchestrální skladby Petra Cíglera a Martina Smolky sklidily také oprávněně velký ohlas. Pokud mám rekapitulovat účast českých autorů, tak podobný úspěch měly opusy skladatelů mladší generace Lucie Vítkové a Františka Chaloupky, ovšem nemůžu nezmínit také vynikající blok ze skladeb Michala Rataje, Jaroslava Šťastného a opět Martina Smolky pro komornější obsazení Brno Contemporary Orchestra ze středečního večera!) .

Jak Cíglerův Koncert pro hornu, tak Smolkova Quand le tympan de l’oreille porte le poids du monde (Když tíhu světa nese ušní bubínek) se vyznačovaly sevřeným tvarem, zřetelnou a srozumitelnou dikcí a relativní přístupností, přál bych jim, aby se brzy dočkaly dalších koncertních uvedení.

Čistého času zněla hudba na festivalu tři a půl dne, a tak pochopitelně vrcholných okamžiků byla celá řada. Nezapomenutelné pro mě určitě zůstane provedení opusu De Profundis Frederika Rzewského v podání Daana Vandewalla. Jeho virtuozita je pověstná, v tomto případě však povýšilo interpretaci skladby jejich mnohaleté přátelství. Pianista totiž nad klavírním partem, který je sám o sobě náročný na výraz, jako další v podstatě samostatný part civilně a velice autenticky převypráví úryvky z dopisu Oscara Wildea, kteréžto vyprávění v některých pasážích přechází do mumlání, žvatlání, smíchu apod., přičemž obě řečené roviny si, co se týče rytmu a výrazu, částečně žijí svým vlastním životem.

Daan Vandewalle . (Foto: Martin Popelář)

Slyšet toto provedení na nahrávce, asi by mě nenapadlo, že interpretem je jediná osoba, případně že vznikla na jeden take. Wildeův dopis vznikl ve vězení a údajně znamenal zásadní obrat v jeho životě. Podobně tato skladba, jejímž tématem je dle mého proměna/metanoia skrze dotek s šílenstvím/Bohem, se natolik vymyká z ostatního klavírního repertoáru, že skutečně může způsobit i u posluchače jakýsi obrat, otevření nového prostoru. Nejen hudební, ale komplexní zážitek!

Zcela zasloužený aplaus vestoje si zasloužilo i několik dalších uvedených skladeb. Byly to například Persephassa Ianise Xenakise a Monadologie XXXIX 2. Redux Bernarda Langa.

Z provedení skladby Ianise Xenakise. (Foto: Martin Popelář)

Uvedení Xenakise bylo označeno za největší šílenost, do jaké se kdy festival pustil. K provedení skladby je zapotřebí šest hráčů, přičemž každý z nich je vybaven arzenálem bicích nástrojů a perkusí. Hráči jsou rozmístění tak, aby mohli obklopit a sevřít publikum přelévajícími se vlnami zvuku ze všech stran. Dirigent Bruno Ferrandis stál uprostřed, ovšem vzhledem k mnohametrové vzdálenosti a efektu dozvuků bylo pro koordinaci hudebníků nezbytné použití sluchátek a digitálního kliku. Obrovská věc, kterou může člověk slyšet naživo pravděpodobně jen jednou v životě. U hráče, jemuž jsem byl nejblíže, zůstaly po koncertě na zemi nadrcené kusy valounů, které byly též v jedné pasáži použity a rozpadly se pod náporem rytmů.

Hana Kotková ve skladbě Bernharda Langa. (Foto: Martin Popelář)

Dalším vrcholem byl výše zmíněný Bernhard Lang. Ten opět nezapřel svou inspiraci dýdžejingem, technem, technikou loopování apod. Skladba z rozsáhlého cyklu Monadologií strhla svým výrazným rytmickým charakterem, freneticky se střídaly rytmy sudé s lichými a charakter skladby připomínal mixtape s hojně využívaným střihem, drobné motivy následovaly jeden za druhým v rychlém sledu a v ostrých konturách. Navíc použitím čtvrttónových varhan docházelo k posunu při vnímání tónů, vznikal dojem jakési rozladěnosti orchestru.

Tato mikrotonální složka byla nazvučená, přičemž bedny byly po stranách se značným odstupem od Ostravské bandy, což podtrhovalo „posunutost“ čtvrttónového partu. Ale to hlavní: provedení stálo na naprosto famózní hře houslistky Hany Kotkové, výchozí materiál pro tento koncert je zpracováním motivů vrcholných houslových koncertů od Bacha po Ligetiho, dává však v určitých částech prostor pro improvizaci, a řekl bych, že jsme byli svědky jak technicky, tak emocionálně naprosto mistrovského výkonu.

Miroslav Beinhauer hraje na šestinotónové harmonium. (Foto: Martin Popelář)

Že se často na festivalu odehrávají mimořádné události i v rámci evropského či světového kontextu doložím aspoň jedním příkladem. Šestinotónové harmonium nechal před téměř sto lety postavit Alois Hába, přitom do loňského roku pro něj existovaly jen dva jím napsané opusy. Z depozitáře Českého muzea hudby byl vynesen na světlo pro předloni uvedenou operu Přijď království tvé, ovšem na pódiu se v celé kráse objevil poprvé ve své historii až 27. srpna 2021. Neuvěřitelné! Jak vtipně podotkl Miroslav Beinhauer, hraje 25 let na klavír, ovšem pouze tři měsíce na harmonium. Na tento nástroj je nutné se nikoliv naučit, ale přeučit, a to vzhledem ke klamavé podobnosti nástrojů a naprosto odlišnému systému klaviatur. Zbývá dodat, že k dosavadním dvěma opusům přibylo letos téměř po sto letech dalších osm skladeb autorů z Evropy a Spojených států. Impuls vzešel právě od organizátorů festivalu.