Diplomacie je hra o záchraně Paříže i odpovědnosti za svět vytvořený generacemi před námi

V hlavních rolích a v podstatě v téměř celou hru trvajícím dialogu vystupují Tomáš Jirman v roli Raoula Nordlinga, generálního konzula Švédska v Paříži, a František Strnad v roli Dietricha von Choltitze, armádního generála a vojenského velitele německých okupačních vojsk Velké Paříže. V epizodních rolích pak Robert Finta hraje Wernera Ebernacha, ženijního důstojníka, který má za úkol podminovat Paříž, a Vít Roleček vojenského sluhu Helmuta Mayera.

Diplomacie pojednává o nejvážnějším okamžiku v historii Paříže, o chvíli, ve které měla být na rozkaz Hitlera v roce 1944 úplně smetena z povrchu zemského. Rozkaz vyhodit podminované město do povětří dostal jako osobní úkol přímo od führera právě generál Choltitz. K tomu, aby světová metropole nakonec zůstala zachována budoucím generacím a v podstatě celému světu jako jedno z nejkrásnějších měst na planetě Zemi, měl podle autora hry Gelyho německého generála přesvědčit právě švédský generální konzul.

František Strnad v inscenaci Diplomacie. (Foto: Martin Kusyn)

K jednání mezi Choltitzem a Nordlingem v roce 1944 skutečně došlo, ale zdali to bylo tak, jak Gely popsal ve své hře, či zda Paříž zůstala celá z jiných důvodů, o tom vedou historikové dodnes diskuzi. Gelyho dialog však není jen o vzepření se nesmyslnému rozkazu. Je hlavně o lidskosti, o lidském svědomí, o odpovědnosti za podobu světa, ve kterém žijeme my a ve kterém budou (ale také možná už nebudou moci) žít naši potomci.

Gelyho v podstatě komorní hra by se dala odehrát i na zcela malém prostoru. Režisér Vojtěch Štěpánek má však vlastní představu, a tak ve společné režijně-scénografické koncepci s Davidem Bazikou se všechny postavy pohybují nikoliv v předepsaném hotelovém pokoji, ve kterém přespává generál Choltitz a do kterého vede tajná chodba už od doby, kdy do stejného pokoje chodil Napoleon navštěvovat jednu ze svých milenek.

Divák se ocitá spíše před  surrealistickým obrazem, naplněným němými svědky dávné i bližší historie lidské civilizace. Jsou zde připomínky nejen staroegyptské, antické i římské kultury v podobě artefaktů známých z expozic umístěných v Louvru, mezi kterými nad ženijní mapou probíhá vysvětlování, ve které části města vybuchne tolik a tolik trhavin. Právě proto, aby se tak nestalo, tajnou Napoleonovou chodbou se generálovi přichází konzul Nordling.

Vít Roleček a František Strnad. (Foto: Martin Kusyn)

Režisér Štěpánek umně vede herce k dynamickému, k místy ztišenému a místy až k expresívnímu hereckému projevu. Využívá přitom hloubky i šířky jeviště Divadla Antonína Dvořáka. Výsledkem je strhující dialog, v jehož průběhu divák na vlastní kůži cítí obrovskou míru odpovědnosti za osud lidstva a je natolik vtažen do děje, že v okamžicích osudového rozhodnutí má možnost ztotožnit se s oběma hlavními postavami, případně tu důležitější z epizodních postav zcela zavrhnout.

Rolečkův sluha Mayer je postava vskutku epizodní, a nedává prostor k výraznější herecké akci. Robert Finta v roli ženijního důstojníka už má daleko více prostoru k oslovení publika výrazným hereckým projevem. Herec tuto možnost bezezbytku využívá. Zcela přesvědčivě hraje vojáka slepě vykonávajícího rozkazy. Fintův Ebernach se dokonce cítí úkolem zničit Paříž povznesen a s nadšením popisuje svému generálovi, kolika tunami výbušniny umístěnými u každé nohy Eiffelovy věže vyhodí do vzduchu tento symbol Paříže, jak jednotlivé mosty přes Seinu odstřeleny přehradí vodní tok a velká část města bude zaplavena, jaký osud přichystal Vítěznému oblouku atd. Fintův monolog končí oznámením, že stačí jen jeden generálův povel a zkáza započne. „Já jsem úkol splnil, teď už je jen na vás, abyste vy splnil Hitlerův rozkaz. Dovolte mi opustit město,“ končí Ebernach svoji řeč a v mysli diváků zůstává jen obraz slepé a bezduché vojenské poslušnosti bez jakéhokoliv projevu lidskosti.

Robert Finta jako Ebernach. (Foto: Martin Kusyn)

Ebernach odchází a na scénu vstupuje švédský konzul Nordling. Tomáš Jirman dostal od režiséra Štěpánka roli, která se zcela jistě stane jednou z největších a nezapomenutelných, které na jevištích Národního divadla moravskoslezského po dobu celé své dlouhé herecké kariéry odehrál. Jeho Nordling je mužem, který musí s nasazením vlastního života a hnán jen vlastní lidskostí jít dát všanc všechno pro záchranu Paříže před Hitlerovým šílenstvím. Proto přichází přesvědčit generála Choltitze, aby město nezničil. Jirman je naprosto věrohodný, velice přesvědčivý a jeho výkon nemá slabin.

Tomáš Jirman. (Foto: Martin Kusyn)

František Strnad má velice těžký úkol: musí vytvořit herecký oblouk od zpočátku rozhodnutého vojáka v nejvyšší hodnosti odhodlaného splnit Hitlerův rozkaz a smést Paříž z povrchu zemského až po generála, ve kterém se probudí člověk schopný rozkaz odmítnout v uvědomění si hodnoty krásy světa jako památníku a pomníku civilizace. Strnadovi se tento úkol naplnit daří i s minimálními nedostatky v mluveném projevu v jeho křičených fázích. V nich by však přece jen prospělo dát si větší pozor na artikulaci v zájmu srozumitelnosti každého slova,  ne jenom se odevzdat odehrání emocí.

Diplomacie je velice důstojným zahájením divadelní sezóny. Upozorňuje na jednu z nejdůležitějších rolí divadla: bojovat nejen o záchranu světa, jak ho známe, ale snažit se o ještě lepší svět.