Svědectví dalšího básníka k tvorbě Ondřeje Hložka jako příspěvek do diskuze o hranici mezi inspirací a opisováním

Zveřejnění níže uvedeného textu nám nedělá radost, ovšem činíme tak po důkladné diskuzi uvnitř redakce a na základě jednomyslné shody. Netroufáme si zpochybňovat kvalitu a původnost dalšího Hložkova díla, protože se domníváme, že takové hodnocení je především posláním literární vědy.

Jsme si vědomi složitosti určení, zda v případě nejen Hložkovy tvorby jde s ohledem na podobnost či dokonce shodu textu o inspiraci vědomou, podvědomou, ba dokonce, jak sám Ondřej Hložek v jeho případě říká, o metafyzickou sbíhavost.  Jsme ale toho názoru, že text Roberta Vlka nesmí skončit v redakčním koši, protože je závažným příspěvkem k obecnější diskuzi o hranici mezi inspirací a opisováním.

Celé téma považujeme z naší strany za uzavřené s přáním, abychom se podobnými případy nemuseli ani my v Ostravanu, ani literární věda v budoucnosti zabývat.

Nyní ale již dáváme prostor Robertu Vlkovi a předkládáme obsah jeho e-mailu.

*

Robert Vlk: Slovo k plagiátorství

„Svět zůstává stále týž,“ řekl Goethe, „stavy se opakují, jeden národ žije, miluje a cítí jako druhý: proč by tedy neměl jeden básník psát jako druhý? Situace se v životě sobě podobají: proč by se neměly sobě podobat situace v básních?  (J.W.Goethe, úterý 18. ledna 1825)

Goethovy úvahy mi vytanuly na mysli, když jsem se začetl se zájmem do probíhající kauzy o údajném vykrádání básnické sbírky Petra Hrušky básníkem Ondřejem Hložkem. A nejen to. Také jedna osobní vzpomínka.

Zhruba před patnácti lety jsem poprvé publikoval své verše v časopise Tvar. Nejprve v Továrně na absolutno, což byla rubrika pro začínající básníky, poté také v některých dalších číslech. Když jsem pak jednoho rána při snídani zalistoval na zmíněnou rubriku, upoutala mě krátká báseň s povědomým názvem Odjezd. Hned po přečtení prvních veršů, jsem nabyl jistoty, že ji znám. Když jsem dočetl, uvědomil jsem si, že ji nejen znám, ale že jsem ji i napsal! Nebo alespoň velmi, velmi podobnou. Jako autor této básně byl však uveden Ondřej Hložek.

Po krátkém zmatení mysli jsem našel svou báseň. Níže čtenáři obě dílka začínajících básníků přikládám:

Robert Vlk: Odjezd

Vlak odjel. Krákorají vrány.
Tvůj úsměv zůstal za tratí.
Už všechny hry jsou odehrány.
A nevrátí se.

Ticho na kolejích, ticho v dáli.
A tiché listí ve tvém hlase
padá na hrob těch, co hráli.
Když smrt s životem rozešla se.

Smích prázdného hlediště.
Tvůj úsměv – navždy-za-tratí.
Vlak odjel a pro příště…
nevrátí se…nevrátí.
(Tvar, 9.3.2007, č. 5.)

Ondřej Hložek: Odjezd

Kolejiště rozpraskané. Krákoravý leden.
Tvé rety stojí na trati.
Všechna srdce obehnána.
A nevrátí se… ne

Je ticho v dáli.
Ticho na půl cesty.
Smích vyhasl v
kamnech hrudi.

Klečíme vedle sebe.
Já a dřevěné stavení.
Jako nevidoucí zvěst,
tak prázdně ranění.
(Tvar, 4.10. 2007, č. 16)

Dnes mi s nadhledem připadá, že poeticky zdařilejší je Odjezd číslo 2 a nedivím se, že byl v daném čísle jeho autor vyhlášen hvězdou rubriky Továrny na absolutno.  Ale o to tu nejde. Mé pocity byly chaotické. Inu vžijte se do mladého básníka, který je nadšený, že mu v literárním časopise otiskli některé z jeho básní. Cítí se, že konečně patří mezi všechna ta jména, která s úctou a obdivem čte. A pak zjistí, že jedna z jeho básní byla dokonce parafrázována!  Ještě nevydal sbírku a už ovlivňuje literární dění…

Nicméně brzy převládla skepse. Že by tehdy neznámý začínající básník parafrázoval jiného začínajícího básníka, aniž by uvedl odkaz? Došlo mi, že se spíše jedná o plagiát. Základní rysy plagiátu jsou dva: autor cíleně použije dílo či část díla jiného autora a vydává je za vlastní. Minimálně druhý rys seděl.

S bušícím srdcem jsem začal ťukat do klávesnice mail tehdejší redaktorce Tvaru Boženě Správcové. Nevyčítal jsem jí, že otiskla podobnou báseň. Jak by si v té záplavě poezie mohla taky všechno pamatovat? Zajímalo mě, co si o tom myslí a co se teď bude dít.

Ondřej Hložek byl vyzván, aby podivuhodnost vysvětlil. Napsal e-mail, který se podobal tomu, jenž poslal do Ostravanu. Důvody jeho obrany mě tenkrát moc nepřesvědčily. Má tehdejší žena, literární pedagožka, tuto kauzu rozebírala s jedním kamarádem. Pikantní na této záležitosti je, že to nebyl nikdo jiný než Petr Hruška. Všem to připadalo podivné, ale nikomu, včetně mě, se to tenkrát nechtělo dál rozmazávat. Vždyť jde jen o poezii. Ondřeji Hložkovi jsem ale neodepsal. Neměl jsem zájem komentovat úvahy ohledně metafyzických blízkostí, ne proto, že bych je snad považoval za nesmysl, ale právě proto, že jim taky věřím.

I když jsem se tenkrát cítil, že jsem byl vykraden, bylo to pro mě znamení, že píšu básně, které jiné zaujmou. A to bylo pozitivní. A tak jsem situaci neřešil, vlastně na ni zapomněl. Jen jednou, když jsem později v knihkupectví spatřil jeho sbírku Tížiny, která mi připomněla mé dosud nevydané, ale ve Tvaru oznámené Tišiny šachet, jsem si jí pro jistotu prolistoval, zda tam nenajdu třeba něco známého. Nenašel.

Nyní ovšem čtenáři poezie něco našli v jeho nové sbírce. Nebudu zde rozebírat podobnosti básní. To, co mě především přimělo, jako čtenáře poezie, který ji rád píše, abych se vyjádřil, jsou důvody snesené v omluvě Ondřeje Hložka.

Je dobře, že se autor omluvil. Používá výrazy jako metafyzická sbíhavost, synchronicita, hovoří o pestrobarevných střípcích, z něhož se skládá jeho svět, jenž je barevnější a zároveň černější než svět nás ostatních. V této souvislosti se odvolává na maniodepresivní poruchu, kterou trpí.

Vysvětluje, že jestliže se dotyčné texty sobě podobají, je to dáno skutečností, že je měl tak zakořeněné, až se staly jeho součástí. Anebo, což uvádí jako další možnost podobnosti básní, jde podle něj o synchronicitu, tedy že se setkaly dva texty, jež nesou podobné znaky.

Zde bych se rád zastavil. Za prvé, komparované texty nenesou jen podobné znaky, jak je poněkud eufemisticky napsáno, ale i podobné, neřkuli stejné výrazy odkazující na tytéž pojmy. Básně jsou si motivem a formou velice blízké. Za druhé, pokud chceme připustit možnost synchronicity, musely by se ty texty objevit zhruba ve stejnou dobu, což ani pro jeden případ neplatí. Texty Petra Hrušky vyšly časově mnohem dříve, kdy už si je mohl přečíst. To se týká i mé básně. Za třetí, samotné druhé tvrzení o zakořeněnosti textů vylučuje to první, neboť pokud máte načteno nějakého básníka tak, že se stal součástí vašeho prožívání skutečnosti, pak přece nemůže jít o synchronicitu či o nějaké jiné metafyzické setkávání.

Jediné vysvětlení tudíž zůstává, že jde o zakořeněnost přečtených básní. Zkrátka básně Petra Hrušky tak dobře zná, že na ně zapomněl. To ovšem musí platit i o mé básni a mě to upřímně těší, že má raná tvorba se stala součástí vyjadřování u jiného začínajícího básníka. Může být pravdou, že to nebyl záměr autora, jak tvrdí ve své omluvě, a tudíž se nejedná o vědomý plagiát. Je však otázkou, zda i nevědomý plagiát, tedy bezděky použití cizího textu, který pak vydává za vlastní, nezůstává stále plagiátem. Ten totiž znehodnocuje úsilí básníka originální verze, a to nemluvím o pocitech autora, jenž si přečte své básně v upravené verzi někým jiným (a někdy i se stejným názvem).

Nic na tom nemění, že ujišťuje, že mu nejde o slávu ani o peníze, zvlášť, když si sbírku vydal sám. Vůbec nepochybuji, že Ondřeji Hložkovi o tyto věci nešlo. Už dávno nejsme v dobách Vergiliových, ani na šlechtických dvorech středověkých trubadúrů, tytam jsou časy romantických a vlasteneckých básníků. Kdo čte dnes poezii? Lidé, kteří ji mají rádi, což jsou z velké části ti, kteří ji sami píší. A co se týče peněz? Jako povoláním pedagog nepatřím mezi ty, kteří prachy přehazují vidlemi, jako básník bych si stěží opatřil i ty vidle. Ne, nejde tu o slávu ani peníze. Jde tu o něco mnohem více: Jde o pošpinění tvůrčí činnosti a kredit umění.

A to právě omluva neřeší. Vydaná sbírka, kterou nelze vzít zpět, se může stát nebezpečným precedentem. Protože pak může kdokoliv přepsat kdekoho a jako důvod uvést kdeco. Otázku, zda jde v tomto případě o záměrný plagiát, nevědomé epigonství, či nějaký typ neškodné metakreace, o níž mluvil Goethe, nechám otevřenou. Ondřej Hložek dělá pro poetické ztvárnění našeho regionu i literární život skutečně hodně. Rád bych věřil jeho zvláštnímu vidění a neobvyklé tvůrčí práci, ale přes všechnu dobrou vůli zde zůstává jakási pachuť. Pachuť, že byla zasáhnuta důvěra v tvůrčí činnost. Aby se to neopakovalo, bylo by vhodné, aby si Ondřej Hložek při psaní, a především před vydáním další sbírky pořádně přečetl nejen básně své, ale především všechny básně svých oblíbených básníků.

*

Odkazy na básně publikované v Tvaru a citované v textu
Tvar č. 5 s básní Odjezd Roberta Vlka – KE STAŽENÍ ZDE
Tvar č. 16 s básní Odjezd Ondřeje Hložka – KE STAŽENÍ ZDE

Odkazy na dřívější příspěvky Ostravanu
Inspirace Petrem Hruškou, nebo plagiátorství? Nová sbírka Ondřeje Hložka vyvolává otazníky ZDE
Ondřej Hložek vysvětluje: Můj svět je složen ze střípků, u kterých někdy nevím, odkud jsem je posbíral ZDE