Žijeme v době, kdy se počty nakažených hlásí stylem předpovědi počasí, říká opavský rodák Pavel Sobek z kapely Zed Jones

Už na konci tohoto týdne hrajete s kapelou Zed Jones na koncertě v Brance u Opavy. Co od této akce čekáš?

Je super, že se zase hraje. Živá muzika dostala kvůli covidu pořádnou ránu mezi oči. Oceňuji aktivitu každého pořadatele, který se odvážně pouští do plánování přes riziko, že zase přijde další zmatený pokyn shora, který mu do toho hodí vidle. Moc si proto vážím aktivity organizátora Davida Bátora, který dělá v Brance u Opavy akci, na které budeme se Zed Jones hrát. Je to venku, takže doufám, že nebude lít jako z konve a že se lidi přijdou podívat. 

Bude tento koncert pro tebe v něčem jiný či speciální, vzhledem k tomu, že se koná na Opavsku, odkud pocházíš?

Narodil jsem se v Opavě, takže tam mám spoustu přátel a pořád tam párkrát do roka jezdím. Po škole jsem dělal v marketingovém oddělení firmy Brano. Takže to bude vtipný návrat na místo činu. Tedy kousek vedle místa činu.

Co čeká skupinu Zed Jones v nejbližší době?

Začali jsme nahrávat nové písničky, zatím jako demo, a finalizujeme videoklip k písničce Kostlivec ve skříni, která je na naší debutové desce DressCode. Klip dělá výborný mladý grafik a animátor Bedir Akcan z Turecka, který momentálně žije v Praze. Věřím, že ho během podzimu pustíme do světa.

Co opavského ti v Praze chybí a co typicky pražského bys rád přenesl na Opavsko?

Třeba Petřínskou věž na Ptačí vrch? Ne, nic bych nikam asi nepřenášel, každé místo na světě má svoje specifika. V Praze se samozřejmě žije rychleji. Opava mě vždycky hodně bavila a mám s ní spojené skvělé zážitky. Třeba když jsme pomáhali dávat dohromady rockový klub Jam. Banda lidí kolem muziky tam tenkrát jezdila s kolečky a kutala krumpáči. A pak tam všichni hráli. Bylo to fajn. Teď jsem už ale doma v Roztokách u Prahy, což je mimochodem Středočeský kraj. Ale do centra Prahy je to blíž než třeba z Černého Mostu.

Pohybuješ se také v reklamním průmyslu, přičemž jsi spolupracoval i s Českou filharmonií. Můžeš prozradit více?

Pro Českou filharmonii jsem dělal spolu s kolegy a režisérkou Alicí Nellis televizní a online spot, ve kterém jsme chtěli trochu odlehčit vážnost klasické hudby. Hudebníci lítali vzduchem, házeli nástroji a tak. Myslím, že to dopadlo dobře. Tenkrát se vracel do filharmonie dirigent Jiří Bělohlávek, který se ve spotu také objevil. On byl obrovská osobnost a přitom dokázal být skvěle nad věcí.

Dále můžeme zmínit třeba tvou spolupráci s Amnesty International…

Pro Amnesty International jsem dělal řadu kampaní. Například jsme už v roce 2012 poukazovali na Lukašenka jako na diktátora. Zajímavé na tom bylo, že Amnesty International pak tu kampaň stáhli, mezitím už ale žila online svým životem. Dostala se například do časopisu Lürzer’s Archive, kde se publikují nejlepší světové reklamy. A když jsem byl o pět let později v Rize jako porotce mezinárodního reklamního festivalu, přišla za mnou porotkyně z Běloruska s tím, že ji tam zná spousta lidí.

Reklamní svět pracuje s emocemi a podvědomím. Tedy s prvky, jejichž role se hlavně v médiích, konkrétně ve zpravodajství, za posledních osmnáct měsíců zmnohonásobila. Což samozřejmě neznamená, že se s nimi nepracovalo ani předtím… Překvapuje tě více, jak média současnou situaci využívají či zneužívají, nebo to, jak čtenáři, diváci, posluchači na tyto zprávy reagují? Anebo tě to nepřekvapuje? Případně máš pocit, že je to takhle v pořádku a média informují o událostech stále stejným stylem?

Myslím, že je to hodně velký zmatek. Média kromě těch veřejnoprávních jsou také hnána snahou a nutností vydělávat na reklamě, a titulky a články jsou psány určitým stylem. Navíc se žurnalistika proměnila a online informační kanál si může dnes založit prakticky každý. A pak si klidné ohýbat informace tak, jak se mu to hodí. Cílené vydělávání, tedy monetizaci, dezinformací se trochu snažíme řešit a bojovat s ní ve spolku Nelež, který založilo pár lidí z reklamy, protože už jsme se na to prostě nemohli dívat.

Pocity a emoce jsou koncovými produkty jakýchkoliv minulých prožitků. Víme také, že jsme přitahováni stejným typem emocí, které se běžně opakují v našich životech a s nimiž jsme konfrontováni. Jak tedy nezůstat pasivní, neodstřihnout se od všech informací, a přitom si zachovat nějakou soudnost a objektivitu? Navzdory všemu, co se kolem nás děje a co vidíme kolem nás?

Důležité je kritické myšlení a ověřování informací. A samozřejmé i jejich střízlivé konzumování. Aspoň podle mě. Momentálně žijeme v době, kdy se počty nakažených hlásí stylem předpovědi počasí. Lidi jsou unavení a potřebují si odpočinout. Je to náročné, protože byl hodně dlouho klid a lidi nejsou na nejistoty moc zvyklí. Teď se to na ně valí ze všech stran. Proto jsou tady muzika, knížky, sport… Každý myslím může najít prostor, kdy tyhle věci hodí za hlavu. Jak jsme v nich obstáli, nakonec zhodnotí s nadhledem až historie. Tak to bylo vždycky. Jo a taky nemyslet jen na sebe.

 Aktivní jsi ovšem také v literární oblasti. Můžeš představit své literární aktivity?

Na přelomu roku mi vyšla v mém dvorním vydavatelství No Limits nová sbírka Za nocí. Je to třetí kniha poezie (Pavel Sobek ještě vydal sbírky Princové jsou na koksu a Sbírka milostných dásní – poznámka autora), a protože je poslední, mám k ní samozřejmě nejblíž. Každá ze sbírek je trochu jiná, což mě osobně baví. Křest knihy jsem zatím nestihl, odložili jsme ho právě kvůli situaci. Snad na podzim. Momentálně řeším překlady některých věcí z knihy do hindštiny. Doufám, že se to povede. Jinak chystám na podzim knížku, ve které se objeví povídky lidí z reklamy, kteří jsou zároveň literárně činní. Výtěžek půjde na dobročinné účely. Ale detaily zatím nemůžu prozrazovat.

Jsi činný v mnoha uměleckých sférách vyžadujících kreativitu. Nabízí se tedy otázka, co rozhoduje o tom, že daný podnět, který tě napadne, využiješ pro hudbu, reklamu či literaturu?

Pokud jde o autorské věci, ty se týkají především knih. V kapele Zed Jones mám na starost kytaru, tam píše texty Zdeněk Jonáš, který zpívá. U reklamy je na začátku zadání, se kterým pracuješ, na rozdíl od umění si nemůžeš dovolit příliš uhnout. Osobně mám nejraději s reklamou spojenou filmařinu, tedy natáčení televizních a online spotů. Třeba pro Fio banku s Kubou Kohákem to byla vždycky zábava a dobrodružství.

Co bys chtěl do konce roku ještě stihnout, aby sis řekl, že to byl pro tebe po umělecké stránce vydařený rok?

Snažím se nerozdělovat život na umělecký a neumělecký, mám to jako spojité nádoby. Doufám, že podzim nebude velký opruz a že všechno zvládneme a posuneme se dál. Všechno špatné je pro něco dobré. Baví mě sledovat nové technologie a možnosti a věřím, že jsme všichni na dobré cestě k něčemu lepšímu. I když odříznout to staré často bolí. Taky doufám, že i dál bude kolem spousta skvělé muziky a že třeba konečně příští rok dojede Eric Clapton, na kterého už mám dva roky v šuplíku lístky.