Ostravské dny, den druhý až čtvrtý: Festival hudby dneška je předlouhý maraton zážitků a inspirací

Nedělní koncert letošního ročníku bienále Ostravské dny uvedl Petr Kotík jako nikoliv zahajovací, ale jako určité „vyvrcholení řady zahajovacích koncertů“. Je to tak, byl to už čtvrtý festivalový den, respektive večer, a orchestrální program nalákal zatím nejpočetnější množství publika, které zaplnilo hlediště Trojhalí Karolina.

Program byl sestaven ze dvou skladeb někdejších účastníků kurzů, jednoho současného rezidenta, světové premiéry skladatelské legendy Christiana Wolffa a opakovaného uvedení Fragmentu Petra Kotíka. Takto sestavený program přesně odpovídal pro Ostravské dny typickému nehierarchickému uvádění skladeb rezidentů institutu vedle děl velkých postav hudby posledního století.

Hana Kotková během koncertu v Trojhalí. (Foto: M. Popelář)

Nejsem muzikolog, případný rozbor nebo vysloveně kritické zhodnocení tedy nechám povolanějším. Nabídnu jen pár svých poznámek. V roce 2015 vznikl na Ostravských dnech dokument Akcept o nelehké cestě skladby Lucie Vítkové k veřejnému provedení, kde je mimo jiné zachyceno až jisté pohrdání hudebníků z Janáčkovy filharmonie, kteří tehdy měli skladbu přivést na svět. Uplynulo pár let, Vítková je po studiích v Holandsku, Německu a Spojených státech čím dál etablovanější hudebnicí, performerkou a skladatelkou. A její náročnou a velice komplexní skladbu hraje s příkladným nasazením pro Ostravské dny vytvořený Ostrava New Orchestra s hvězdnými sólisty.

Z pondělního koncertu v Trojhalí. (Foto: Martin Popelář)

Vzpomněl jsem si na tyto souvislosti jako na doklad emancipace festivalu od lidí, kteří se v jeho počátcích podíleli na jeho realizaci s jistou nechutí. Jako na doklad velice silné vize a jejího nekompromisního prohlubování.

*

Nyní ke dvěma předchozím programovým dnům, tedy k Dlouhé noci a k Minimaratonu elektronické hudby. Oba programy nabídly dohromady 25 hodin hudby a to ještě není přesné, protože Dlouhá noc skýtala vedle hlavního programu v Divadle Jiřího Myrona také simultánní program v komornější Dvanáctce. Ten spočíval v pásmu krátkých performancí, skladeb, skečů a anekdot inspirovaných nebo přímo replikujících akce aktérů legendární umělecké skupiny Fluxus v dramaturgii Erica Andersena.

Mělo se jednat o tříhodinové pásmo, které se mělo během noci dvakrát opakovat. Z letmých nahlédnutí jsem měl ale štěstí na dvě akce, které byly uvedeny pouze jednou: V první části to byla ta, při níž James Ilgenfritz rozmlátil jediným úderem housle, v druhé části šlo o akci Jehly, kdy si Petr Kotík poté, co si sundal župan, do obličeje a těla napíchal asi dvě desítky jehel (na hodinkách jsem v tu dobu viděl čas 2:40).

Petr Kotík si zapichuje do těla jehly. (Foto: Martin Popelář)

Ale zpět na začátek hlavního pátečního programu. Už vyzvánění zvonkohry na Staré radnici na Masarykově náměstí bylo možné považovat za zahájení úvodního koncertu Dlouhé noci, bylo totiž přesně 17 hodin, a tedy avizovaný začátek koncertu Alvina Currana Era Ora (On Wheels). Jednalo se o přepracovanou skladbu pro dva klavíry na pohybujících se plošinách doplněnou o Hornickou kapelu Stonava a skupinu perkusistů Bum Bum Band.

Daan Vandewalle s hornickou dechovkou. (Foto: Martin Popelář)

Hudební dění doprovázela jednoduchá choreografie pohybu hudebníků po centrální části Masarykova náměstí. V jejím středu byli na rotujících pódiích oba pianisté, sám Alvin Curran a Daan Vandewalle. Po celý čas byly přirozenou součástí provedení zvuky města, hlasy lidí a zurčení fontán.

Podobně tomu bylo u skladby Jamese Tenneyho Having Never Written a Note for Percussion v podání Chrise Nappiho. Též ji uvedlo vyzvánění zvonů Katedrály Božského Spasitele. Skladba tohoto amerického konceptualisty je postavena na jednoduchém efektu práce s dynamikou (od nejtišších zvuků k maximální hlasitosti a zpět). Byla uvedena její patnáctiminutová verze (v autorském zápisu je uvedeno hrát „velmi dlouho“) a dynamickou silou ji přehrálo úvodní vyzvánění zvonů.

Chris Nappi před katedrálou. (Foto: Martin Popelář)

Ze schodiště katedrály jsme se poté přesunuli dovnitř. Hodinová vokálně instrumentální skladba Et Lux Wolganga Rihma patřila k několika málo kusům uvedených děl, která si lze představit i na festivalu klasičtějšího typu, třeba i hudby duchovní. Umístění skladby do katedrály tuto skutečnost příhodně podtrhlo.

Z provedení skladby Et lux Wolganga Rihma. (Foto: M. Popelář)

Následoval přesun do foyer Divadla Jiřího Myrona. Hned úvodní skladba této části večera, Ligettiho Trio for Violin, Horn and Piano, byla velkým zážitkem. Kvality kompozice umocnilo mistrovské provedení Olivie de Prato, Joe Bettse a Alexandra Starého.

V další části večera byly pod titulem Všechno začalo před dvaceti lety uvedeny skladby čtyř skladatelů, kteří stáli přímo u zrodu programu prvního ročníku festivalu: Alvina Luciera, Christiana Wolffa, Earla Browna a Petra Kotíka.

Vystoupila také houslistka Hana Kotková. (Foto: M. Popelář)

Z následujícího programu kratších skladeb musím vypíchnout dramaturgickou raritu, premiéru Skladby pro smyčcový orchestr v čtvrttónech Karla Ančerla z roku 1929, kterou napsal jako student rok před absolutoriem pod velkým vlivem Aloise Háby a jež byla teprve nedávno nalezena v pozůstalosti. Později se už Ančerl takovým avantgardním výbojům nevěnoval.

Velkou satisfakcí bylo dále vystoupení Františka Výrostka se smyčcovým kvartetem BraCk Players. Především Real and Unreal Irreversibilities Jamese Ilgenfritze a Crushed Coal to Dust Pauline Kim patřily dle mého názoru k vrcholným číslům programu.

Z programu Dlouhá noc. (Foto: Martin Popelář)

Vypíchnu také Tramp Sonate or Looking for Context Milan Knížáka, uvedenou v šest hodin ráno v podání vynikajícího Miroslava Beinhauera. Knížákova skladba připomínala přepsaný záznam plunderfonického mixtapu, obsahovala řadu citátů a kratičkých střípků parafrází hudby populární či městského folklóru (chcete-li odrhovaček), objevila se i kratičká citace z Mozartovy Piano sonaty No. 16 C major, ovšem autor jakoby notaci přepsal z poškozeného vinylu, neboť ji následovala opakující se fráze evokující právě zaseknutou gramodesku.

A hned následoval další fantastický kus, Compression Jasona Eckardta v parádní až zuřivé interpretaci trombonisty Williama Langa (ten na sebe strhával pozornost i zhruba 9 hodin předtím během provedení Kotíkovy skladby Tuba mirum)

Nelze si představit silnější kontrast než mezi dvěma na závěr uvedenými skladbami. Nejdříve Monadologie XXXVI Chopin 12 Etudes Bernharda Langa ve fyzicky náročném a virtuózním podání Daana Vandevalla. Noty se zde valily, jako by byly chrleny zběsilým strojem. Strojovost hudby převládala, lyrických momentů bylo pomálu, ale byly krásné. Hudba byla inspirovaná technikami současné elektronické hudby, loopováním, granulováním, efektováním.

Z uvedení skladby Why Patterns? Mortona Feldmana. (Foto: M. Popelář)

A po ní na úplný závěr Why Patterns? Mortona Feldmana, hudba poskytující posluchači dostatek prostoru pro ponor do každého jednotlivého zvuku. Kompozici zahráli Ivo Kahánek, Petr Kotík a Chris Nappi. Jedná se o tři samostatně a velmi zvolna plynoucí hlasy klavíru, marimby a příčné flétny, které se zdánlivě neměnně, a přece pokaždé jinak do sebe zaklesávají a vytvářejí nové barevné souzvuky. Účinek obou skladeb byl drtivý, byť ona drtivost přicházela vždy z jiného konce.

*

Spolupořadatelem sobotního Minimaratonu elektronické hudby je opavský spolek Bludný kámen, který pro každý ročník bienále volí kurátora vytvářejícího program. Tentokrát jim byl Ivan Bierhanzl, postava vzešlá z undergroundu (DG 307, PPU), ale také zakladatel prvního českého ansámblu, zaměřeného na současnou hudbu – orchestr Agon. Dramaturgie ve mně vyvolala několik otazníků. Pořadatelé správně uvozují, že definovat elektronickou hudbu je ošemetná věc. „Co je elektronická hudba? Stockhausen, Kraftwerk, Prodigy nebo Brian Eno? Osamocený laptopář sedící sám na podiu s notebookem, ve tváři trpitelský výraz hodný beethovenovské symfonie?“ Proč se ale dočkala právě hudba laptopářů této karikatury, když na trpitelský výraz i bez nich nakonec došlo, není zřejmé.

Z Minimaratonu elektronické hudby. (Foto: M. Popelář)

Program v Domě umění zahájil jesenický výtvarník a vůbec originální tvůrce Petr Válek. Ten v poslední době rozšířil sestavu svého souboru kinetických objektů o elektronická vyluzovadla, kterými jemně a sporadicky načechrává lomozivé dění. S velkým požitkem jsem sledoval, jak v neustále balanci mezi náhodou a organizovaností vytváří skrumáž, která přitahuje i publikum, které by v jiných případech podobnou produkci odmítalo. Opět jen otazníček: proč byl v textu Válek uveden jako autor bizarních „hudebních“ nástrojů? Jen si to představme: Minimaraton elektronické „hudby“.

Uvedení čtvrttónových skladeb Charlese Ivese, Karla Ančerla a Ivana Wyschnegradskiho bylo pro mě také s otazníkem. Skladby nebyly psány pro digitální piana, nejednalo se tedy o elektronické kompozice, a digitální provedení každou z nich ochudilo o určitou míru jedinečnosti a přidalo jim uniformní ráz. Příliš jim dle mého nesedlo. Ale uznávám, že příležitost tuto mikrointervalovou hudbu vůbec naživo slyšet je vzácná a úspěch u publika v nabitém sálu Domu umění byl značný.

Z Minimaratonu elektronické hudby. (Foto: M. Popelář)

To Steve Reich psal pro digitální piáno, zvuk tohoto nástroje je vlastně jedním z typických charakteristických atributů jeho hudby. Jeho skladby jsou populární a Different Trains je svým způsobem hit. Zájem publika byl tady už nad možnosti kapacity Domu umění, FAMA Quartet sklidil za své brilantní provedení velký aplaus. Je vlastně s podivem, proč se v Ostravě hrála tato skladba poprvé. Dokážu si představit její uvedení i mimo Ostravské dny a klidně i v Gongu.

Závěrečný blok sestavený z písní na drásavé texty Pavla Zajíčka byl dokladem přirozeného a citlivého napojení Michala Nejtka a Ivanů Achera a Bierhanzla na jeho poetiku. Zajíčkovy promítané výtvarné koláže a jeho reprodukovaný hlas adekvátně doprovázelo hudební dění na pomezí mezi písní a scénickou hudbou. Vše bylo velice působivé, značná část Zajíčkova charisma se přenesla do publika i v této reprodukované formě, protože však těžiště této produkce pro mě spočívá v textech (a původní tvorba DG 307 byla prosta elektroniky), zůstalo mi otázkou, jestli Minimaraton elektronické hudby byl skutečně ideální platformou pro toto uvedení.

Z Minimaratonu elektronické hudby. (Foto: M. Popelář)

Přes uvedené poznámky považuju Minimaraton za velmi zdařilý festival uprostřed festivalu, neboť přinesl specificky vyprofilovaný pohled na hudbu využívající elektroniku jako prostředek vyjádření.

Sečteno a podtrženo, náročný program (zmiňuji pochopitelně jen část), ve kterém bylo i místo pro odlehčující momenty, přinesl obrovské množství zážitků a inspirace pro nejrůznější druh publika. Festival pokračuje až do 28. srpna a kdo by si nebyl stoprocentně jistý, jestli je adekvátním posluchačem hudby dneška, doporučuju mu navštívit nejpozději páteční koncert od 21 hodin. Je zdarma, tam se může rozhodnout.