Kavárenská výstava Václava Buchtelíka v Sádrovém ježkovi podněcuje k prázdninovým cestám 

Kdo se ještě letos nevydal nikam za poznáním památek a přírody, určitě vyrazí po kávě či několika pivech zkonzumovaných u Sádrového ježka. Až melancholické obrazy neznámých kostelů k takové cestě přímo ponoukají, a stejně zvedají ze židlí i Buchtelíkovy exotické motivy.

Z výstavy Václava Buchtelíka. (Foto: Ivan Mottýl)

Komu se však nikam nechce, tomu vystavená plátna vykouzlí v podniku parádní náhradu. A to až poetistickou náladu, která se nad hosty klene právě díky malířově citlivosti. Jen málokterý výtvarník totiž dokáže pro určitý galerijní prostor vybrat díla tak, aby s místem bytostně souzněla.

Kostely v podvečer, zapadající slunce, lucerny. Tahle melancholie se přímo zhmotňuje v poetistické verše, stačí si třeba otevřít sborník Devětsilu z roku 1922 a číst si v srpnové básni Artuše Černíka: „Ulice mlčí v mlhavé noci, / ulice na klavír hraje, / jde-li jí srpen, jak fiala modrá / pro deště dlouhé zraje.“

Z výstavy Václava Buchtelíka. (Foto: Ivan Mottýl)

Vlastně je to docela dilema, obrazy podněcují k cestám za poznáním, ale host se na malby zároveň nemůže vynadívat a objednává si stále další nápoje a pochutiny. A s postupujícím opojením také pořád více cestuje prstem po mapě. Je tohle kolínská katedrála? Anebo ta v Cáchách? A není to vlastně trojkombinace složená z evangelického chrámu v Českobratrské ulici, z konkatedrály Božského Spasitele a novogotického mariánského kostela v Orlové?

Záleží jen na hostovi, jaké chrámy chce v těch obrazech vidět. Místopis není podstatný, určující je výjimečný malířský rukopis, který zároveň znepokojuje i uklidňuje, tak jako když si čteme třeba Melancholické procházky Ivana Blatného.

Z výstavy Václava Buchtelíka. (Foto: Ivan Mottýl)

Série pláten s exotickou atmosférou, s hadem a dejme tomu i s orchidejemi, která visí nad jednou z knihoven, zase přemlouvá k dobrodružným cestám na druhý konec planety. Anebo je možno rovnou v kavárně sáhnout po dílech Hanzelky a Zikmunda. Případně po Konstantinu Bieblovi: „Na zamrzlém okně se kácí / květ, / list, / strom, / stromy, pralesy – // V mém dechu palmy zmizely, / stádo sloní v něm se ztrácí, / let nočních mur / i lehké kroky / gazelí.“

Z výstavy Václava Buchtelíka. (Foto: Ivan Mottýl)

Náladu výstavy vystihuje i jednou okřídlené spojení „jedna báseň“. Václav Buchtelík verše dříve i sám psal, teď je ovšem maluje rovnou na plátna. A básníci, kteří se v tomto podniku scházejí, teď mohou přemítat, zda v těch malbách najdou i něco ze svých veršů. Já tam toho našel dost, třeba: „Proplout ostravskými kostely / po hlavě, v duši, s karbonem v pěsti / 354 milionů let lásky a nenávisti k uhlí / kecy v kleci i ve zpovědnici.“

Z výstavy Václava Buchtelíka. (Foto: Ivan Mottýl)