Kapela Øsoltø má debutové album a hlásí: Ideální to asi nikdy nebude, ale vždycky to může být lepší

Za jakých okolností vznikla kapela Øsoltø, kterou tvoří tři členové bývalé skupiny Boosta Grande?

Libor Horák: Tak nějak jsme po poměrně dlouhém přešlapování na místě dospěli k tomu, že místo, kde přešlapujeme, asi není tím pravým místem, kde bychom přešlapovat měli a chtěli. Zní to trochu šroubovaně, ale jednoduše jsme vyčerpali potenciál, který se nám v té sestavě nabízel. Oslovili jsme Kuma, tedy Kamila Stoklasu, a společně jsme začali zjišťovat, že nám hraje trochu jiný formát muziky a přístupu. Hele, Kum je živel, pro mne osobně prototyp zpěváka. Nechává se oslovovat motivy a hudbou a při čem se mu zježí chlupy, tomu se věnuje. Je to naprosto přirozená osobnost bez nějakých omáček a masek.

Vnímáte to stejně?

Kamil Stoklasa: Za mne Øsoltø vzniklo v první vlně hudební propasti, kterou způsobil bubák covid-19. Přestože jsem v té době už dlouho hrál v zábavové kapele Fastfoot a krátkou dobu v ostravské skupině Hot Wassermann, kde zpívám autorské písně legendárního muzikanta Banyho, tak mi po rozpadu kapely Psychonaut krutě chybělo osobní vyjádření a vlastní invence. A po roce a půl a pár napsaných písních si myslím, že zase nacházím to, v čem se cítím.

Jan Kohoutek: S Boosta Grande jsme se dostali do slepé uličky, tak jsme ji koncem roku 2019 rozpustili. Oslovili jsme Kamila Stoklasu, který po rozpadu Psychonautů byl taky „volný“, a tak to začalo. Chtěli jsme ale dělat hudbu trochu jinak, proto nový název.

V čem tedy vidíte hlavní rozdíly mezi Boosta Grande a Øsoltø? Kromě toho, že oproti Boosta Grande zpívá v Øsoltø zmíněný Kum…

Libor Horák: Asi že to děláme jinak. Nestaví se jenom na hudebním nápadu. Děláme muziku na náladě, na pocitu, který vyvolává to nevyřčené ve vzduchu visící „cosi“. Hodně z toho donesl Kamil. Každá změna, která si „sedne“ s sebou přinese obohacení a změnu nazírání.

Jan Kohoutek: Není to jen ve změně zpěváka, byť ona změna nám pomohla otevřít oči a nové skladby jsou více o pocitech a náladách.

Ve vašich skladbách, které jsou zveřejněny na bandzonu, se objevují prvky rocku, alternativy, funky, blues, big-beatu atd. K jakému výsledku se prostřednictvím těchto elementů snažíte dopracovat?

Kamil Stoklasa: K elementárně dobrému. (smích)

Libor Horák: Nevím, jak na tohle odpovědět. Všechno to jsou styly a škatulky, které posloucháme, a proto logicky nás musí ovlivňovat. Takže výsledek je tohle. Je to asi způsob uchopení hudby jako prostředku k vyjádření. A kam se to snažíme dopracovat? No asi k tomu co děláme, k hraní a vystupování. Na dělání děr do světa už asi nikdo z nás nevěří. Zbylo nám asi to nejdůležitější a to je muzika samotná.

Jan Kohoutek:  Nad tím nějak nepřemýšlíme, je ale dobré, že se to pořád někam posouvá.

Opavská kapela Øsoltø. (Foto: archiv)

Vaše skladby jdou často proti proudu v tom smyslu, že se v nich střídá určitá ladnost, nebo řekněme i hitovost, a zároveň v dobrém slova smyslu hudební marnost, viz třeba píseň Slzy. Je to záměr, že prostě nechcete do vašich songů pustit jakousi prvoplánovou přívětivost, o kterou se mnohé kapely snaží především?

Jan Kohoutek: Hlavně o „nic“ se zásadně nesnažíme. (smích)

Libor Horák: Na každé rozkvetlé louce musí být minimálně jeden kravinec, sice nevoní a nevypadá moc vábně, ale pro louku je důležitější než někdo, kdo se opájí její vůní a krásou. Není to úmysl, jak jsem říkal, děláme to tak, jak nám to zní. Neznám moc lidí, co umí programově napsat skladbu. Ona každá písnička má svůj vlastní život a moc si do něho nenechá kecat.

Kamil Stoklasa: Přesně tak, co je prvoplánové, už bylo tisíckrát napsané. Pakliže jsou v dobrém slova smyslu Slzy marností, tak je to v pořádku. 

Úvodní píseň počinu Osolto slzou se jmenuje Hendrix. V jakém kontextu ji spojujete s americkým kytaristou?

Kamil Stoklasa: No, je to trochu zavádějící, ale vůbec v žádném. Hendrix je v naší komunitě přezdívka jednoho pravděpodobně hluchoněmého týpka, co se objevuje na veřejnosti s naprosto rozladěnou a částečně prostostrunnou kytarou a se svou námořnickou čepicí z hloubi svého srdce preluduje své pseudopísně.

V už zmíněné skladbě Slzy se zpívá „…sbalím si svý ráno, straku do hrsti…“ Jde o odkaz na píseň Pražského výběru s názvem Straka v hrsti, nebo stejnojmenný film Juraje Herze?

Libor Horák: Straka v hrsti coby film je celkem úlet i na Herze. (smích) Prvně jsem to viděl v nějakém filmovém klubu, celkem si z toho pamatuju Borise Rösnera, jak zpívá nějakou adaptaci na skladbu Hrabě X.

A to propojení mezi těmi slovy a kapelou či filmem?

Libor Horák: Slzy jsou pro mne osobně výpovědí o lásce, která je živa z otevřenosti srdcí. Následně o tom souboji, nebo chceš-li válce, ke které dojde, když se ta srdce postupem času začnou zavírat a kamenět. Je to trochu širší pojetí lásky jako té nejzásadnější hybné síly vůbec. Kam se hrabe gravitace. (smích) No a když odcházíš, tak si sbalíš pár věcí. Mne to napadlo v kontextu „sbalím si svý ráno“, že si s sebou vezmeš i ten svůj díl lásky a nenávisti, což je podtitul zmiňovaného filmu. Takže jestli mám odpovědět, jestli je inspirací víc Herz, nebo Pražský výběr, tak to nevím.… Asi to ani není důležité.

Ve skladbě Orlík padne zmínka „o náruči ponížení“. Jak podle vás taková náruč ponížení vypadá?

Libor Horák: No, ono je to celé „po břiše dírou v zemi, do náruče ponížení; před pravdou navždy nazí, naděje odlož ty, kdož vcházíš“. Ber to jako alegorii. Je tam marná touha po stejně marném bohatství a moci. Sžíravá, nedosažitelná a hlavně nesmírně ponižující marnost těch, co po nich tak touží. Ten poslední verš jsem si půjčil od Danteho. Je to nápis vytesaný nad pekelnou branou. Protože tohle je jednoduše osobní peklo.

A k čemu se to vztahuje?

Libor Horák: Je to obraz devadesátek, jejichž stín, který na nás každým dnem dopadá, je asi mnohem větší průser než ta doba samotná. Orlík je symbol. Je to věc, která má pro každého trochu jiný význam. Někomu vytane na mysli přehrada a sudy, někomu náckovská kapela… Je to projekční plátno, na které si každý promítne svůj horor té doby.

Kamil Stoklasa: Orlík je o lidské chamtivosti, za kterou někteří zaplatili svým životem. Asi to určitě šlo i jinak, ale dopadlo to tak, jak to dopadlo. Když je sud tvým osudem…

V závěrečné Haluz blues najdeme v textu i tento úryvek: „…mám silně vyvinutou slabou vůli…“ Pro co máte tedy silně vyvinutou slabou vůli?

Kamil Stoklasa: Frázi „Silně vyvinutá slabá vůle“ jsem zaslechl asi někde v hospodě a přišla mi zajímavá. Plave to ale v celkovém kontextu, že i když máš berle a nemáš asi štěstí, takže máš smůlu, tak máš aspoň tu touhu s tím něco udělat. Jde tam spíš celkově o tu smůlu vlastní… Nebo ze stromů?

Opavská kapela Øsoltø. (Foto: archiv)

Vaše texty nedávají jasné odpovědi, spíše vyvolávají otázky. Na co se tedy nejčastěji ptáte sami sebe? Jaké otázky vás nejčastěji přitahují?

Libor Horák: Myslím si, že otázky jsou důležitější než odpovědi na ně. Samotná formulace otázky znamená, že tě zarazilo cosi, co neznáš. V tom momentě musíš formulovat, co to je. Ta formulace je sama o sobě důležitá, mnohdy důležitější než odpověď. Nebo trochu jinak. Formulací otázky de facto sám sobě odpovídáš na to, co si o daném jevu myslíš. Odpověď pak přichází jako potvrzení, nebo vyvrácení tvého postoje nebo názoru. Nikdo se neptá čistý a nezaujatý nějakým předsudkem. Dá se říct, že stejným způsobem se ptáš v domnění, že tohle zajímá čtenáře Ostravanu. Na základě empirie to může být pravda, ovšem s jistotou to nevíš. (smích) Dá se říct, že plujeme prostorem složeným pouze z otázek. Tak si k tomu zahrajeme…

Může být…

Libor Horák: Všichni snad vědí, že odpověď na otázku života, vesmíru a vůbec je 42. Takže hledám tu správnou otázku, na kterou by tahle odpověď sedla. Zatím teda nic moc. Otázky se postupně zúžily na jediné a to jsem já, respektive moje duše. Nechtěj nic bližšího, nebo budete muset vydat speciální číslo pouze s mými filozofickými postuláty. (smích) Řekl bych, že se pomalu blížím k osvobozujícímu Sokratovu: „Vím, že nic nevím.“

Kamil Stoklasa: Ano, tak to asi cítím. Odpovědi hledejte v otázkách vesmíru, přírody a v sobě. V uzavřené podobě mi to často připadá jako klišé právě proto, že jsme všichni jedineční s různými závěry.

George Bernard Shaw řekl: „V životě nejde o to nalézt sám sebe, jde o to utvářet sám sebe.“ V čem konkrétně vám tedy Øsoltø pomáhá utvářet sebe sama?

Libor Horák: George Bernard Shaw je jeden z mála skutečně oprávněných hudebních kritiků. Sám psal, tvořil a opravdu se zamýšlel nad společností. Je mi celkem líto, že si ho s oblibou berou do huby salónní komunisté a socani všeho druhu. Nalézání sebe je opravdu nesmysl. Sebe mám, a pokud jsem se sobě sám vzdálil a musím se hledat, tak jsem někde něco šeredně podělal.

Přesně tak, ale mnohdy si právě tohle nechceme přiznat. Každopádně pokračuj…

Libor Horák: Kapela je náš vesmír. Vstupují do ní čtyři persony, ale to jsou jenom ty základní zjevné prvky. Z nás všech teprve vzniká něco, co nás všechny vlastně přesahuje. Hudba se děje ve vztazích. Je to výsledek spojení. Takže to, co mi dává kapela, je doslova jedna moje část. Bez ní bych nebyl kompletní. Jde o to, že tam jsme spolu a posloucháme sebe, nebo „to“ v sobě. Vždycky z toho něco vypadne. Když nás to všechny osloví, tak na tom děláme. Skončíme, až se ta písnička rozhodne, že je sama se sebou spokojená.

Což jistě není otázka okamžiku…

Libor Horák: Hele, ty potvory dokáží být někdy pěkně nepříjemné. Probudí tě o půl třetí ráno a nenechají tě spát, dokud je nevyslechneš a nenapíšeš si to nebo to nějak nezaznamenáš. Takže zpátky k původní otázce. Myslím si, že každý z nás investuje do kapely nápady a nějakou část životní síly coby jakousi surovinu a na oplátku dostáváme kus duše… A někdy pivo a párek. (smích)

První krok s debutovou nahrávkou jste udělali. Na co se tedy budete soustředit nyní, abyste se dopracovali do nějaké ideální podoby Øsoltø?

Jan Kohoutek:  Já tedy nevím, jak by měla vypadat ideální podoba, a myslím si, že se za tím ani nijak neženeme. Budeme dělat dál, co nás baví, dál dělat muziku a snad i hrát naživo, což nám asi chybí nejvíc.

Libor Horák: Ideální to asi nebude nikdy, ale myslím si, že jsme spokojeni s tím, jak nám to funguje. Vždycky to může být lepší, ale v danou chvíli se snažíme tak, jak je to jen v té dané chvíli možné. Určitě nějaké hraní. Doufejme, že bude nějaká klubová sezona.

Co vás tedy čeká v nejbližší době?

Kamil Stoklasa: Radostná práce. (smích)

Jan Kohoutek:  Koncert v srpnu Opavě. Bude se otevírat vnitroblok Gottfrei a kluci nás pozvali, ať zahrajeme. Takže koncertní premiéra 21. srpna v Opavě na ulici Krnovská. Je to zajímavé místo, určitě stojí za to tam zabloudit.