Magnesia Litera? Něco jako čestný doktorát, říká Daniel Hradecký, jenž vystoupí na Měsíci autorského čtení

Na jednu stranu velmi skromný, na druhou burácivý, hroužící se do svého výkladu, máchající rukama, neposedně žmoulající cigaretu. Daniel Hradecký má mnoho podob. Vesměs převažují ty živelné. Není to žádný učesaný salonní pisálek. Z jeho textů se dere podzemí, to nejhorší, v čem lidský život může zůstat ležet, bez pomoci, bez šance k přežití. A možná právě v tom je toto pro někoho těžké čtení tak lákavé. Kdo se ještě neseznámil, má možnost odložit všechny ty bestsellerové historické slátaniny od všech těch zaměnitelných autorek a vzít si do ruky Literaturu.

Před ostravským autorským čtením jsme Daniela Hradeckého poprosili o krátký rozhovor. A on, kupodivu, odpověděl. Otevírá se jen nerad…

Poprvé jsme se my dva setkali před deseti lety na autorském čtení v Olomouci. Tehdy tě organizátoři „unesli“ z psychiatrické léčebny. Kde jsme tě zastihli nyní?

V Brně. Nepodstatné. Dál.

Před pár měsíci jsi obdržel konečně po dvou básnických nominacích na cenu Magnesia Litera. Ale kupodivu za prózu, ne za poezii, která pro tebe zatím byla signifikantní. Je něco, co tě na tom ocenění potěšilo?

Myslím, že každému člověku, pokud není opravdu hodně, hodně „jinej“, udělá radost, když se od druhých lidí dostaví pochvala za dobře vykonanou práci. Potěšilo, potěšilo, takže, jak se zdá, nebudu až zas takové monstrum. Kniha, která cenu získala, je prozatímním vyvrcholením téměř přesně třicetiletého hledání, zkoumání, bloudění, katastrof, někdy až bezohledného usilování, a tedy Litera? Něco jako čestný doktorát řekněme.

Je to pár let zpět, kdy jsme se bavili o tom, že bys udělal největší radost své mamince, kdybys konkrétně v Magnesii Liteře uspěl. Svou prózu jsi dával číst Jáchymu Topolovi, který ji ocenil. Potřebuješ mít v zádech jistotu toho, že tvou práci někdo vynese na světlo?

Nijak zvlášť. Jáchym četl moji prózu, aniž jsem mu ji nutil. To jsme ještě nebyli vůbec ve spojení… Jistě, mám pár „předprvních“ čtenářů, na nichž čerstvé věci testuju. Všechno jsou to staří přátelé a nikdo z nich není spisovatel.

Je vlastně ve světě rozumné soutěžit v něčem tak efemérním, jako je básnění?

Nad tím se mi nechce hloubat. Tak to zkrátka je. Soutěživost je lidem vlastní. Nevím, jestli je soutěžení rozumné, ale rozhodně je lidské. Se všemi rovněž lidskými důsledky, zklamáním, nadšením, uctíváním vítěze, opovrhováním vítězem, závistí, nesouhlasem atd. Co na tom záleží? Hlavní je přece ten nesamozřejmý zázrak, že poezie stále žije, ne přežívá, ale prosperuje, množí se a vyvíjí. A každá knížka básní je takový samorostlý kapesní svět, planetka, na niž zalétá žasnout Exuperyho Malý princ. Ne vždy ovšem užasne nad krásou a dokonalostí, to je snad jasné.

Pocházíš z Litvínova, za pár dní budeš v rámci Měsíce autorského čtení vystupovat v Ostravě. Přijdou ti ta dvě města v něčem podobná?

O jisté podobnosti či spřízněnosti mezi severozápadními Čechami a severovýchodní Moravou toho již bylo napovídáno a napsáno tolik, že je mi protivné se k tomu chorovodu připojit. Jako rodák řeknu jen tolik: tam i tady máme onen problematický poklad uhelných ložisek, tam i tady je krajina a vůbec všechno obráceně naruby a tudíž odhaleno, tam i tady tedy žijí uhelní lidé, houževnatí a nedůvěřiví lidé, kteří nemají v oblibě krásné sliby a vůbec kecy. Chci říct, kéž by takoví byli.

Svou básnickou sbírku s názvem 64 jsi představoval v dnes již neexistující Galerii Rubrum v ostravském Přívoze. Vybavíš si něco z tehdejší návštěvy?

Jaké štěstí, že si nepamatujeme podstatné věci, jen milé, neškodné detaily. „Vyloučené“ nešpory v mariánském kostele v čele náměstí, kam jsem se uchýlil před vlastní nejistotou. Jasnozřivého Honzu Nemčeka, jak se přibližuje jaksi napříč v nepadnoucím sáčku, na pozadí popelnic. O něco dřív místní invalida, jednonohý Robert, kterého hostím v jakémsi zapadáku lahváčem a jenž mi líčí své nesnáze v zápasu s nepřítelem: Rozumíš, já bych na něj měl fyzicky, ale ne mechanicky!

Na Opavsku jsi četl několikrát, také ve zdech zříceniny hradu Vikštejna. Jeho jméno se nyní objevilo v názvu jedné ze tří kapitol tvé oceněné knihy. Je to náhoda?

Náhoda to samozřejmě není. Tehdy, sotva jsem spatřil archu Vikštejna, řekl jsem si, že musím napsat příběh, pokud možno nesnesitelný, situovaný do časů slávy, tj. úpadku tohoto příšerného, krásného místa. Po letech se povedlo a vysloveně škodlivý text jsem posléze lstivě vsunul do příběhu na úplně jiné téma.

Tvůj styl psaní je něčím strašlivě přitažlivý. Ne bestsellerově, jak to sází Alena Mornštajnová nebo Karin Lednická, ale formou, stylem, který nese důraz na slovo, jeho přesnost, jakousi libozvučnou archaičnost. Někteří tě srovnávají s Vladislavem Vančurou. Co myslíš, že by měl čtenář u tebe hledat a najít?

Nehledejte a naleznete. Já vždycky hledal a přirozeně nalezl leda houby. Jedovaté.

Máš čas a vůbec chuť číst vydané knihy svých českých kolegů?

Nerad odpovídám na otázky po jakosti svého spodního prádla. 

Je nějaké téma, kterého by ses chtěl ve své možné další práci dotknout?

Inu, doufám, věřím, že si téma najde mě. Jakmile to řeknu, schová se to. Vždycky, když jsem si myslel, že vím, co mám psát, byl to, slušně řečeno, omyl.

Musí být podle tebe literatura nápadně angažovaná? Hovořím o nastupujícím trendu tzv. environmentálního žalu, který se stává jakousi trendy skutečností v literárních centrech a navazuje na konceptuální umění a introspektivní psaní. Je možné podle tebe literaturu úkolovat?

Nechť jsou naše skutky angažované co nejméně nápadně, tak budou v důsledku angažované nejvíce. Environmentální žal? Ano, už se vidím, jak se k smrti dojímám nad osudem planety a vlastní churavějící mámě nedojdu ani na nákup… samozřejmě, že lze literaturu úkolovat, jako ji lze umlčovat, znásilňovat, zakazovat, napravovat, převychovávat, umravňovat, vykleštit, domestikovat, ozbrojit, odzbrojit, dát jí za úkol úkolovat čtenáře. Beze mne, prosím.

Na ostravském večeru MAČe se představíš poprvé. Na co se posluchači mohou těšit?

Snad najdu tu odvahu a odzkouším si na jistě náročném ostravském posluchačstvu některé své dosud nečtené kusy. Kde taky jinde, snad ne v ubohé, nešťastné Praze?

Přinesla ti doba posledního roku i přes všechny lockdowny něco pozitivního?

Možná poznání. Tušil jsem dlouhodobě, že je na spadnutí válka, ale neuměl jsem si představit její konkrétní podobu. A vida… Myslím, že nám všem spadne brada, až za pár let procitneme ze strachu o život a zjistíme, k jakým nezvratným přesunům moci, majetku a ducha došlo v době, kdy naše vědomí bylo okupováno pouze jedním, zástupným problémem. A bude to nepříjemné překvápko.