Zemřel opavský básník a pedagog Radek Glabazňa, přítel mezi literaturou a strachy z života

Někdy člověk smrt nechce přijmout a pochopit. Zvlášť, když se jedná o mladého, zdravého slušného člověka, který má rodinu a jehož život plynul v pohodě a harmonii. Jisté je, že s Radkem nebylo od určité doby něco v pořádku. Po onemocnění koronavirem ho postihl drsný postcovidový syndrom, o kterém dohromady nikdo nic neví a najdou se samozřejmě i lidé, kteří ho budou podobně jako celou pandemii a relevanci očkování popírat.

Jedno však vím určitě. Kromě Radka znám osobně i další lidi, které syndrom potkal a taktak vyvázli holým životem. Opravdu se nejedná o žádný fake a Radek s tímto problémem statečně bojoval a léčil se. Ještě v osudný den ráno byl u své odborné lékařky, ale něco bylo silnější a večer už nebyl mezi živými. Odešel ze světa dobrovolně…

Za celou redakci vyjádřuji upřímnou soustrast jeho rodině a všem blízkým. Mnoho sil! Odpočívej v pokoji, Radku!

Za básníkem Radkem Glabazňou se ohlížejí jeho literární kolegové a přátelé, které jsme požádali o pár slov.

Jan Kunze (básník, zpěvák a kurátor): S Radkem jsme společně absolvovali první autorská čtení a jako elévové poezie se navzájem podporovali v našem literárním snažení. Vzpomínám na to úplně první, které se jmenovalo Mimo stezku v dnes už neexistující opavské čajovně Bludný kámen na Dolním náměstí. Když mě dnes ta smutná zpráva dostihla, hned jsem si na to vzpomněl a uvědomil si, že to bylo v roce 2001, tedy před dvaceti lety. Společně jsme od té doby vystupovali nespočetněkrát. V Nakladatelství Perplex jsme Radkovi vydali dvě básnické sbírky. Patřil do našeho autorského, a jak už to v nakladatelství máme, i přátelského okruhu. Poslední společné vystoupení jsme měli v Tančírně v Račím údolí před čtyřmi lety, kde četl ze své knihy Reverb. Byl to tenkrát moc příjemný výlet plný poezie a povídaní o životě. Navždy zůstane v našich srdcích.

Kateřina Lesch Veselovská (básnířka):  Když zavřu oči, vidím naše prodloužené stíny na polní cestě za Stříbrným jezerem. Slyším tě recitovat v opavských kavárnách, na náměstí v Ratiboři i v ulicích Southamptonu. Slyším PJ Harvey, na kterou jsi přijel do Prahy s ještě malou Aničkou. Slyším, jak si s ní zpíváme O du aleine cestou přes Karlův most. Jsou bolesti, na které ani poezie nestačí. A jsou momenty samozřejmé radosti, které si nakonec budeme pamatovat věčně. Radek Glabazňa takové momenty žil a sdílel.

Ondřej Hložek (básník a publicista):  S Radkem jsem se poprvé setkal jako student Slezského gymnázia. Byl o pět let starší, ale nikdy nám to nedával znát. Učil nás angličtinu, některé také češtinu. A poprvé jsem se osmělil mu dát přečíst své první nepovedené básně. Doporučil mi, abych vytrval, a seznámil mě s dalšími opavskými autory: Mirkem Černým, Radkem Mikšíčkem a Davidem Bátorem. Obdivoval jsem jeho způsob přednesu, který dokázal zatáhnout do textu. Byl to přítel mezi literaturou a strachy z života. Naposledy jsme se autorsky potkali v roce 2018 ve věži frýdeckého kostela. Od té doby výrazně shodil, zšedl a posmutněl… Ta doba si vzala to nejcennější. Přítele. Nikdy na tebe nezapomenu, milý Radku.

Ivan Motýl (básník a novinář): I na malém prostoru opavsko-ostravského básnického písečku se mohou poetové až nepochopitelně míjet. Nepamatuji si, že bychom spolu s Radkem Glabazňou někdy vedli moudré řeči o poezii, že bychom si přiťukli půllitry, jen jsme o sobě věděli a na ty společné kecy o literatuře stále čekali. Mohlo by se to stát třeba při básnických setkáních U Sádrového Ježka, ale teď už je pozdě, někdy se prostě „věci“ až příliš dlouho odkládají. Je mi to líto, protože bych mu rád pochválil báseň, která mi mluvila z duše. „Kdykoliv mi někdo naznačí, / že mít tři děti je obdivuhodně nesobecké, / protože na sebe už potom člověk / přece vůbec nemůže mít čas, / odpovídám, že přinejmenším u mě se jedná / o ryzí narcisismus,“ přemítal Radek v jednom textu. Vychovával jsem hned čtyři děti a viděl jsem to podobně, skoro všechnu skutečnou práci s dětmi totiž stejně odedřely naše ženy. Svaté ženy. Vlastně nic nevím o Radkových rodinných poměrech, jedno je ale jisté, odchod blízkého pozůstalé nesmírně bolí. Sdílím jejich žal a přidávám chabou útěchu. Minimálně následující Radkův verš (a najednou skoro jakýsi epitaf) tu určitě zůstane na věčnost: „Rotujeme se zemí / a zatím nám / díkybohu / zvoní v uších.“

David Bátor (básník a šéf festivalu Brankafest): Radek byl můj soused v Brance. Nezlobte se, ale dosud tomu nevěřím. Nechápu to. Brečím. Sbohem, Radku. A děkuji Ti za tvé přátelství a za Tvou poezii.

David Bátor: Smutek dne
(Radkovi Glabazňovi in memoriam)

Nemám slova,
slova mlčí
v mlze smrti.
Sedí si tam
a pozorují čas.

Nemám slova,
slova mlčí
v mlze smrti.
Zemřel básník,
jeden z nás.

Nemám slova,
slova mlčí
v mlze smrti.
Smutek dne
udusil můj hlas.

Dan Jedlička (básník a šéf nakladatelství Perplex): Básníkům se někdy stává, že jejich prvnímu skutečnému, rozuměj osobnímu setkání, předchází setkání „virtuální“ na stránkách nějakého almanachu či sborníku. U autorů pocházejících z jednoho města je to sice trochu nezvyklé, ale mé a Radkovy cesty se opravdu protnuly až díky knize Opava City, v níž jsme v roce 2004 společně s dalšími místními autory publikovali své juvenilní básnické pokusy. Naše vědomí o sobě přerostlo v přátelství o několik let později, a nejen díky tomu, že Radek začal vydávat v našem nakladatelství – spojoval nás profesní i čtenářský zájem o anglickou literaturu, v poezii zejména o nadčasové dílo Williama Blakea. Byl to právě Radek, kdo mě upozornil na Blakeův hrob na londýnském hřbitově Bunhill Fields, který jsem od té doby navštívil víckrát než většinu proslulých pamětihodností britského hlavního města. Mimochodem, Radek o tom místě napsal ve své první sbírce krásnou báseň. Za několik dní se opět vydám za básníkem na hřbitov, a Bunhill Fields to bohužel tentokrát nebudou. William Blake tam ale, Radku, bude s námi – to jsem si jistý!

Radek Glabazňa
U hrobu Wiliama Blakea

Dvacet centů sentimentu

na Blakeův hrob

Vykupuju prokletí
špinavých harlot
a ušmudlaných kominíčků

Opodál i kamenný Bunyan
účastně spojil dlaně.

Bath

Z posvátného pramene
co umí do snů leptat díry

pít raději nebudu

Zato si s bílých soch
zbylých císařů
naškrábu něco prachu