Nejraději mám sychravé podzimní večery, říká Markéta Matulová, která si zahraje hlavní roli v inscenaci Špinarka

Říkáte. Že jdete na koupaliště. Máte raději léto, nebo zimu?

Já jdu sice na koupaliště, ale nejdu se koupat, jdu plavat. Když se ptáte, jestli mám radši léto, nebo zimu, já mám nejradši podzim. Krásné sychravé podzimní večery, kdy si sednu doma a čtu si knížku.

Takže plavkyně? Plavala jste závodně?

Jenom ve škole, když jsem byla hodně malá. Pak už jen rekreačně. Začala jsem se věnovat jiným věcem. Hraní na housle, zpěvu…

K tomu se určitě ještě dostaneme. Není moc lidí, kteří jsou nadšeni z podzimních sychravých zamlžených dní …

Já jsem z Valašska. U nás ve Fryštáku jsou ty mlhy docela časté a jsou krásné.

To znám. Když ranní podzimní mlha zaplaví údolí a já je fotím shora někde v horách, vypadá to jako hladina jezera. Takže podzim, melancholická roční doba…

Ano. Je to krásné.

Jste melancholička?

Nevím, trochu asi ano.

Rozhodně na to nevypadáte. Mluvila jste o houslích, o zpěvu. Vím o vás, že jste byla členkou dětského folklorního souboru Pramének. Jezdili jste na folklorní festival do Strážnice?

Jasně. Několikrát jsme tam byli.

Takže jsem vás zcela jistě viděl poprvé na jevišti tam, a ne v divadle Petra Bezruče!

To je zcela jistě možné.

Odtud tedy ty vaše muzikální a pěvecké vlohy! Říká se, že jsou regiony, kde se děti takzvaně „rodí s huslama“. Prostě talenty.

Ano, a nejméně polovina lidí z našeho kraje ten talent má.

Podívejme! Nebuďtě nafoukaná Valaška! Jsou mnohé další zpěvné kraje …

Já jsem pyšná Valaška, ne nafoukaná! 

Tak to ano. Takže lidová hudba a tanec?

U nás jsme měli i jiné folklorní soubory než jenom Pramének. Fryštáček a Valášek, ale tam se hlavně tancovalo. Mě to ale stejně vždycky více táhlo s houslemi k cimbálu, base a píšťale.

Jela jste někdy v dospělosti s vlastními houslemi do Strážnice? Mám na mysli pověstné festivalové večery v zámeckém parku, kde se muzikanti toulají z místa na místo od jednoho cimbálu ke druhému a nad tím nádherným mumrajem zní písničky odevšad, hráči na jednotlivé nástroje se střídají a zahrát si může každý …

Zazpívat si samotná s cimbálkou, to ano – aj s cizíma.  Ale já sama a housle? Nikdy jsem k tomu nenašla odvahu. Asi se v tomhle směru trochu stydím.

Stydlivá herečka není dobrá herečka. Cudnost, to ano. Stydlivost ne. Existuje nějaký požadavek režiséra, který byste musela odmítnout?

To záleží na tom, jak je celek nastavený. Pro mne třeba nahota na jevišti je nepříjemná. Když bych měla hrát nahá, muselo by to mít svůj důvod v postavě, v textu, v situaci …

Tomu rozumím. Neříkáte kategoricky ne, ale nesmí to být samoúčelná nahota. To je v pořádku.

Já už jsem byla několikrát yvstavena takovým nebo podobným požadavkům. Vždycky jsme s režisérem našli kompromis. Ve Velkém sešitě jsem zase hrála služku, která koupe ve vaničce dva kluky. Tam dochází k některým věcem, které jsou blízko zneužívání, atd. Tohle bylo také o velké diskuzi, aby to pro nás zúčastněné nebylo nekomfortní. První požadavek byl, že bych měla být ve velké kádi úplně nahá s těmi kluky, nakonec to vypadalo úplně jinak.

Velký sešit je zčásti příběhem o dětech, které vyrůstají v nelidské době a ta doba z nich udělá velmi kruté až zvířecí bytosti. Co myslíte, může se něco takové stát jen ve válce, jak je tomu v románové předloze této inscenace, nebo se to může stát i dnes?

Určitě se to může stát kdykoliv. Doba vždy tlačí lidí k nejrůznějším věcem a záleží jen na tom, nakolik ty vnější okolnosti jsou vyváženy jinými.

Mluvíte o výchově?

Spíše o charakteru, o povaze, a asi ano, i o výchově.

Vy jste studovala Vyšší odbornou uměleckou školu ve Zlíně. Kdo byl vaším ročníkovým vedoucím?

Byla to Vanda Kafková. Má svoji platformu Plešatý králíček. Kdysi jsem s ní v jedné její autorské věci i hrála, byl to vlastně záskok, zaskakovala jsem tanečnici. 

K čemu vás Vanda vedla vedle herectví?

V hodinách probíhaly různé debaty. Samozřejmě byla i řeč o divadle jako takovém. Vanda ale byla spíše alternativně založená – dle mého názoru. Právě ona mě často dostávala do pro mne nekomfortních situací. Jako by měla čich pro to, co je člověku ne zrovna příjemné, ale co by měl prožít a poznat. A překonat, aby mohl jít nad to, posunout se dál. My jsme samozřejmě občas brblali, nechtěli jsme, ale nikdy jsem se já osobně v jejich hodinách nezablokovala, tak daleko to nezašlo v žádné studované situaci.

Vrátím se ještě k folkloru. Blíží se nejnovější premiéra Divadla Petra Bezruče. Bude to inscenace hry Tomáše Dianišky Špinarka, ve které hrajete Věru Špinarovou. Dal vám folklorní zpěv něco, co využijete právě v této roli?

Mně to dali rodiče a Bůh. Zpívám od malička. Samozřejmě jsem musela makat, učit a rozvíjet se. Moje paní učitelka hudby Vlasta Kunstová se občas dost nadřela, ale základ musí být v člověku. Tady ve hrudi.  Jinak to nebude z duše a od srdce. Něco z folkloru ve mně určitě je. Folklor je moje láska. To je takové to, že když slyšíte cimbálku, musíte se usmívat a chce se vám i trochu plakat.

Nechtěl jsem se moc ptát na vaši nejnovější roli, ale nedá mi to. Kolik vám bylo let, když jste Věru Špinarovou poprvé zaznamenala?

Tak nějak čtrnáct, patnáct. Poslouchala jsem tehdy všechno možné a musela jsem si jí všimnout, jinak to nešlo.

Která to byla písnička, při které jste si Věry, jak říkáte. všimla?

No přece Jednoho dne se vrátíš.

Jedna z jejích nejslavnějších. Bude tahle písnička v inscenaci?

Ano, je tam.

Kdy bude premiéra?

3. září.

Tak to už všichni moc těšíme.