Básnířka Miroslava Ábelová na Měsíci autorského čtení: Poezie musí způsobovat husí kůži

Jak na vás působilo publikum v Brně a Ostravě?

České publikum mě vždy přivítalo srdečně, přívětivě, se zájmem, i na Měsíci autorského čtení v Ostravě a Brně jsem se cítila dobře. Vždycky mám pocit, že jsou u vás diváci i pořadatelé čtení hodně vstřícní, někdy i víc než Slovensku. Jak to už občas bývá, doma nikdo není prorokem. Všímám si toho i z druhé strany, na Slovensku mám také pocit, že jsme vstřícnější k zahraničním autorům a autorkám, včetně těch českých. I když já Čechy stále nedokážu brát jako „zahraniční“ autory, protože jsou mi až rodinně blízcí.

Jak hodnotíte výběr slovenských autorů pro letošní MAČ? Přidala byste někoho?

Slovenská literatura má plno skvělých autorů a autorek, věřím, že bylo těžké vybírat. Ani nevím, jestli bych někoho přidala, Měsíc autorského čtení sleduji a vím, že během minulých let mnozí mí kolegové a kolegyně, i ti, kteří se letos nepředstaví, už na festivalu účinkovali. Čili ono se to asi postupně prostřídá všechno.

Kdo ze slovenské, české a světové poezie patří k vašim čtenářským zážitkům?

Ivan Štrpka, Erik Jakub Groch, Jana Bodnárová, Ružena Šípková, Vlado Šimek, Ivona Pekárková, Rudolf Fabry, Miroslav Válek, Ján Ondruš, je to pořádný mix, Milan Kozelka, Marie Iljašenko, Karel Škrabal, Dalibor Maňas, Šimon Leitgeb, Hrabě, Kainar, Louise Glück, Sharon Oldes, Anne Sexton, Sylvia Plath, Jim Harrison, Ferlinghetti, Bukowski, Diane di Prima i leccos jiného. Musí mě to něčím zasáhnout, způsobit husí kůži, donutit mě závidět, že jsem to nenapsala já.

Máte na starosti PR Měsíce autorského čtení v Bratislavě, kam pokračují autoři právě z Ostravy. Co ta práce všechno obnáší?

Primárně zejména komunikaci s novináři, přípravu tiskových zpráv, pozvánek, občas nějakou komunikaci s kolegy spisovateli a kolegyněmi spisovatelkami. Obvyklá práce PR. V této oblasti jsem jako bývalá novinářka doma, baví mě to. MAČ je skvělý projekt a spolu s literaturou jako takovou si zaslouží velkou mediální pozornost. A to je moje práce, dostat dobré projekty k lidem, přes lidi, kteří mají tu výsadu informace šířit. Jelikož zároveň pracuji v rádiu jako moderátorka pořadu o poezii, připravuji i rádiospoty.

Jste součástí moravského uskupení Vítrholc. Jak k této spolupráci došlo?

Nejdříve jsem se seznámila s Karlem Škrabalem, přišel na autorské čtení, které jsem měla spolu s našim milým přítelem Milanem Kozelkou. Potom jsem já přijela na koncert Vítrholcu na festival Sítě, který u nás v Bratislavě organizoval můj kámoš a básník Vlado Šimek. Fascinoval mě ten koncept. Hudba a poezie, spousta lidí na pódiu, super texty, hlučné zvuky, skandování, umělecká svoboda. Já mám ale příšernou paměť, vlastně už ani nevím, jak k tomu celému došlo. Nevím, jestli jsme neměli něco spolu dělat s Vítrholcem právě s Milanem, a on pak onemocněl a zůstalo to na mně. Ale určitě v tom má prsty Karel.

A jak se s kolegy cítíte na pódiu?

Vystoupení s Vítrholcem byla pro mě vždy úžasná. Na chvilku jsem se vždy cítila jako nějaká rocková hvězda, jako nějaký Jim Morrison nebo co. To, co mě asi nejvíce překvapilo, jak dokonale a poctivě je na pódiu všechno propracované: nástupy, rozdělení textů, hudební nástroje… Ono to někomu, kdo do toho nevidí, ani tak nemusí přijít, ale celé je to jeden parádní propracovaný a zároveň nádherně svobodný úlet.

Vaše poezie je hodně sebereflexivní, zároveň ironická a vstupující do témat, která jsou časová. Vnímáte její dočasnost?

K té sebereflexi. Nedávno jsem do svého pořadu Nedělní chvilka poézia FM dělala rozhovor s jedním ze svých oblíbených básníků – Erikem Jakubem Grochem. A v rozhovoru řekl věc, která mi utkvěla v paměti, takto nějak to bylo: Jakkoli se snažíme psát o jiných a o jiném, vždy z toho vyleze cosi jako autorský deník, ve kterém jsou zachyceny všechny naše prožité dny, malé a velké zápasy. S tím se velmi ztotožňuji.

Takže píšete hlavně o sobě…

I já jsem se po debutové sbírce snažila psát o čemsi jiném než právě o sobě. Chvilku jsem experimentovala a hrála si, nakonec jsem se přece jen vrátila k zpracovávání toho, co promlouvá ke mně, co se mi děje. Během experimentování jsem se přiučila právě té ironii, což považuji za velmi cennou složku toho, co píšu. Pokud jde o tu dočasnost, asi nejzřejmější to bylo právě v mé druhé sbírce básní Na!, kde jsem zabředla i do politiky a současných společenských problémů. Pracovala jsem tehdy v domácím zpravodajství, a protože se mi do textů dostává to, čím žiju, byly i básně v ní svým způsobem zpravodajské.

Protože nic není staršího než dnešní noviny, i reálie v básních časem zestárnou. Co s tím? 

Postupně se mi do života dostala jiná, možná o něco nadčasovější témata. Touha po rodině, těhotenství, mateřství, matky budou zoufalé i za sto let, předpokládám. Nyní mi ale zase do textů proniká onen každodenní život se vší krásou i peklem, které přináší. Pomalu přichází stárnutí a moje psaní je momentálně jako takový večírek, kde se pravidelně setkává více osob: Mirka, kterou jsem byla, Mirka, kterou jsem dnes, Mirka, kterou bych chtěla být a nikdy nebudu, Mirka, kterou bych chtěla být a mohu se jí stát. Je fascinující sledovat, jak ten večírek pokaždé dopadne. Zda ranní bolestí hlavy nebo pocitem, že to byl skutečně dobrý mejdan. Stále se hledám, snažím se být k sobě a ke čtenářům stále upřímnější, hledám formy, jak říct to, co chci říct.