Vagina v hlavě kozoroha aneb atraktivní instalace o lásce, vášni i chtíči v PLATO
7.7.2021 09:45 Ivan Mottýl Obraz & Slovo Report
V New Yorku žijící estonská umělkyně Kris Lemsalu Malone se po účasti na posledním 58. bienále současného umění v Benátkách a na výstavách v Berlíně a Vídni představuje i v ostravské městské galerii PLATO. A to pojízdnou instalaci se silným erotickým nábojem.
Detail ochy Kris Lemsalu Malone.
Foto: Ivan Mottýl
Středobodem sochy Kris Lemsalu Malone je zrcadlo, v němž se odráží návštěvník, jenž jako by proniká do samého srdce podivuhodné bytosti, která se právě zabydlela v PLATO. „Já jsem tvá duše, a kdo jsi ty?“ může se vzápětí zeptat a začít s průzkumem instalace.
V každém případě je to bytost smyslná, což naznačují vyzývavě namalované rty na zrcadle, stejně jako jiskrné a zároveň romanticky pomněnkové oči. „Obličej“ ale jen něco naznačuje, samotné tělo prozrazuje mnohem víc. Tohle stvoření, které se díky podvozku může pohybovat kdekoliv po galerii, upoutá především výraznými beraními rohy na keramických hlavách. Jsou to hlavy možná vypůjčené od bájných kozorohů, ale vyprávějí především o dnešním člověku a jeho pozemských rozkoších.
Rohaté hlavy působí jako genderově vyvážený špílec o tom, že mnozí chlapi takzvaně „přemýšlejí koulema“, což některé ženy dokážou hbitě využívat ke kariérními postupu „přes postel“. Obě keramické lebky totiž umělkyně zobrazila v řezu, místo mozků ovšem dutiny lebeční vyplňují jen detailně vymodelované vaginy.
Možná ale vůbec nejde o dotek globálně žhavého tématu spojeného s hnutím #MeToo a třeba umělkyně vyrůstající na březích Baltu chtěla pouze vyjádřit, že touha je prostě věčná. Stejně jako je duše námořníka oddána mořským vlnám. Čtyři nohy, šest rukou, dvě hlavy, člověk se v otázkách lásky někdy hodně zaplete, než zjistí, pro koho nejvíc bije jeho srdce. A vlastně na to často ani nikdy nepřijde a jen přechází z jedné náruče do druhé, takže se hledání nakonec stane i cílem.
Instalace je také znamenitou poctou sexuální svobodě, a to v rámci heterosexuálních vztahů i v celé queer komunitě. Kris Lemsalu Malone vytvořila až romanticky „hipíkovskou“ bytost a zároveň vstupuje na hranu prodejné lásky a pornografie, když nechává rohatými zajíčky olizovat lidské pozadí. Tahle socha přesto pořád vypráví o člověku, o jeho eroticky rozjitřeném nitru, s nímž se potýká, sotva ráno otevře oči. A v nějaká formě ho chtíč nepouští ani ve snu.
Erotický sen, to je vlastně další možný výklad sochy, díla vpravdě surrealistického. Vždyť třeba proslulý ctitel surrealistické obrazotvornosti Jindřich Štýrský si zapisoval sny o hadech a zvláštních hruškách, v nichž had představoval falus a hrušky ženská prsa. A do scény vstupoval i rozpáraný had, který svým tvarem připomínal vaginu. Socha v PLATO přitom nese název Lazy Flower (Líná květina), což je slovní spojení jak ze Štýrského snů. Lenost a zahálčivost jsou přece v těsném kontaktu právě s erotickými sny i „kapalinami“ lásky.
Popisované dílo Kris Lemsalu Malone, které je k městské galerii PLATO k vidění již v těchto dnech, se dočká vernisážového uvedení ve středu 14. července. Zatím se ale návštěvník musí spokojit s textovým výkladem, který dostane na pokladně. A v tom je i určitý kámen úrazu.
Coby pouhý okresní autor referátů o výtvarném umění a regionální veršotepec totiž jazyku vykladačů současného umění ne úplně rozumím. Ale hlavně přemítám nad tím, proč zrovna návštěvník PLATO musí dostat do ruky text, z něhož číší povýšenost zakuklená do odborného jazyka, který se místy blíží až k Havlovu pověstnému „ptydepe“.
Text letáku začíná takto: „Lemsalu Malone vstupuje do říše věcí a objektů, ale spíše než by ji zajímala myšlenka stávání se objektem, jak ji například formulovala Hito Steyerl na příkladu Davida Bowieho, zachycuje transformaci lidí ve stavu stávání se s objektem, stávání se entitou stále otevřenou ke změně, jak tuto situaci popisuje například v Kontrasexuálním manifestu (Countersexual Manifesto, 2018) Paul B. Preciado nebo 30 let před ním Donna Haraway v Manifestu kyborgů (Cyborg Manifesto, 1985).“
Chápu, že do informačního letáku patří i odborný jazyk, ovšem určitě ne hned do úvodu, spíš bych ho uvítal ve formě citací až někde na konci kurátorského výkladu. Je snad cílem srazit na kolena už na pokladně každého návštěvníka, který nečetl Kontrasexuální manifest?
Jistěže, moji ženu – výtvarnou umělkyni – tyto věty okamžitě podnítily, aby si doma vyhledala patřičné prameny. Mě text otrávil, raději bych si v kurátorském výkladu přečetl něco srozumitelnějšího. A mimochodem, ředitel PLATO Marek Pokorný dokáže být i sakra přímočarý a pochopitelný. Kdo se pak přece prokouše úvodem, dozví se nakonec i zasvěcené kunsthistorické poučení o vystavené soše. Ale samozřejmě úplně jiné, než jaké našel v tomto textu.
Výklad uměleckého díla sice patří k největším svobodám návštěvníka galerie, úkolem instituce typu PLATO je ovšem i jistá korekce této svobody. A to vstřícnou osvětou mezi příchozími, kterou si ale představuji trochu jinak, než jak ji uchopila kurátorka výstavy Edith Jeřábková.
Kurátorský výklad nicméně v důsledku nijak neubírá na síle vystavené instalaci. Kdo textu neporozumí, prostě papír odloží a pustí na špacír vlastní imaginaci. Přemýšlet je o určitě čem. Komunismus třeba tělesnost spojoval se společensky nepřípustnými fyziologickými potřebami a sexualita patřila k tabu tématům oné doby. Ale i když od pádu totality uplynulo již třicet let, tohle téma se ještě úplnou součástí společenské diskuse nestalo. A dokud bude na Pražském hradě sedět člověk, který hlásá, že transgender lidé jsou mu odporní, bude nutno s dědičnými předsudky stále srdnatě bojovat.
*
Kris Lemsalu Malone: Lazy Flower. Instalace – socha, do 24. října 2021. Zahájení ve středu 14. července v 18 hodin, společně s uvedením následujících děl: Lenka Klodová: Koženka a jiné imitace, Lily Reynaud-Dewar: Beyond the Land of Minimal Possessions, Taus Makhacheva: Baida.
Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.