Mezinárodní hudební festival Leoše Janáčka skončil báječným koncertem Kateřiny Kněžíkové na Hukvaldech

Divnou dobu, v níž nebylo jisté, co bude vyhlášeno, slíbeno či ze dne na den odvoláno, už jsme zkusili. Nevím o nikom, kdo by se do ní za přítomnosti jejích “režisérů” chtěl vracet. Veškeré návraty k normálu jsou těžké, najednou se člověku nějak nechce měnit svůj status quo. O to víc potěší, když se za živou kulturou vrací živí lidé.

Mezinárodní hudební festival Leoše Janáčka měl letos velmi těžkou pozici. Do poslední chvíle netušil, zda se vůbec uskuteční. Potom to jako zázrakem vyšlo a už bylo vše v poklusu, běhu a kalupu. Z festivalového týmu chodily dobré zprávy o tom, že se lidé vracejí a chodí z koncertů nadšení a spokojení.

Přesvědčil jsem se o tom na závěrečném koncertu MHF Leoše Janáčka, který se pochopitelně odehrál na Hukvaldech. Odpoledne se Hradcem nad Moravicí, odkud jsem na Hukvaldy vyrazil, přehnala bouřka a trochu mi zatrnulo, ale podvečer byl jasný a hukvaldské nebe azurové, téměř bez mráčků.

Publikum na Hukvaldech. (Foto: Martin Straka)

Dvořákova hudba patří k životu stejně jako k němu patří nejběžnější lidské činnosti. Je to něco tak přirozeného a samozřejmého, že si ji nelze nezamilovat. Přemýšlím, jak mohl zvládnout tento ryzí hudební génius plavbu přes Atlantik, když mířil do New Yorku a zpátky jako ředitel tamější konzervatoře. Dvořák totiž trpěl agorafobií, strachem z otevřených prostranství, zkusme si představit jeho emoce při pohledu na nedozírné vodní masy. Ke konci života se Dvořákova fobie ještě zhoršila a mistr potřeboval doprovod svých studentů, i když chtěl jen přejít širokou a rušnou ulici.

Je nesmírně zajímavé, že v jeho kompozicích se prostírá naopak velký prostor, plný oblačné perspektivy a panoramatických scenérií. Například takový Karneval je synonymem jásavého veselí a vytrysklých orchestrálních barev, které přímo evokují bujaré společenství někde na volném prostranství nebo rozkvetlé louce. Janáčkova filharmonie pod taktovkou Roberta Jindry jej zahrála dovedně, s příjemně odstíněnými tempy, drajvem a čitelnými sólovými výkony.

Kateřina Kněžíková. (Foto: Martin Straka)

Sopranistka Kateřina Kněžíková má pro strach uděláno. Tři měsíce strávila v staré dobré Anglii, kde účinkovala na prestižním operním festivalu v Janáčkově opeře Káťa Kabanová. Doma je teprve týden, ale místo oddechové pauzy se stala ozdobou závěrečného koncertu festivalu Leoše Janáčka. To je tak, když někdo svou profesí žije a miluje ji. Kateřina Kněžíková je volbou na jistotu. Kouzelné noci, tři písně na čínské texty pro soprán a orchestr Bohuslava Martinů měly na Hukvaldech v jejím podání snové, efemérní kouzlo. Hudba plná impresionistických barev se měnila jako zářivý drahokam a hlas Kněžíkové byl přesně tím dokonale výstižným klenotníkem, který se postaral o kultivovanou výslovnost, nádhernou znělost a sametové výšky.

Z koncertu Kateřiny Kněžíkové. (Foto: Martin Straka)

Nemenším zážitkem byly v podání skvělé sopranistky také Písně pro soprán a orchestr. Napsal je nějaký Henry Duparc, kterého moderátor závěrečného koncertu Jiří Vejvoda překřtil na Jindru z parku. To opravdu sedí. O Duparcovi nevěděli ani slovutní čeští hudební vědci Jaroslav Smolka nebo autor knihy o francouzské moderní hudbě Vladimír Štěpánek. Jméno Duparc v českojazyčné hudební literatuře zkrátka téměř nenajdete.

O to větší potěšení z tohoto objevu díky Kateřině Kněžíkové můžeme zažít. Duparcovy písně se intenzitou výrazu a hudební i textovou silou vyrovnají nejlepším písňovým opusům Gustava Mahlera či Richarda Strausse. S těmi je pojí také hutná orchestrální textura, jinak však kromě wagnerovské vznešenosti oplývají čistými francouzskými barvami. Podání Kněžíkové bylo i zde velkolepé a líbezné v dynamice i celkové výstižnosti.

Dirigent Robert Jindra. (Foto: Martin Straka)

Hector Berlioz a jeho Římský karneval celý festival uzavřel. Byl to energický, šťastný závěr spokojeného festivalu, který naplnil svůj smysl. Přejícná a štědrá služba lidem na trmácivé životní cestě, chvíle odpočinku a poslech něčeho krásného.

Co víc si přát než louku a sytou hukvaldskou zeleň všude okolo, výborně hrající Janáčkovu filharmonii (ta báječná sóla!) a spanilou Kateřinu Kněžíkovou, jejíž nová profilová nahrávka Phidylé je jedním z nejzásadnějších počinů posledních let!

Snad jen, aby to tak zůstalo už napořád.