Studio G uzavřelo atypickou divadelní sezónu svérázným kuchařským kurzem

Josef Kačmarčík se toho rozhodně nebojí. Zpočátku se malinko zdá, že divákům naservíruje pověstný katův šleh, ale on to nakonec vymazlí do česko-německého guláše, který má všechny ingredience v naprosto správném poměru. A tak, jak se přitahují rozdílné chutě, i zde fungují různé protipóly. Dát na jedno jeviště zavedené ostravské herce v kombinaci s mladými adepty, kteří svými podrážkami o jeviště teprve zlehka kloužou, funguje jako kinetická síla v praxi.

Počáteční nervozita by v trvalém stadiu udusila celou inscenaci, ale s příchodem Markéty Matulové jakoby se všichni kurzisté ujistili, že zde nejsou sami a že práce v týmu přináší nejen delikátní menu, ale také správnou energii, která postupně všechny pohltila a celá inscenace dostala maximální grády. Soudržnost a dobře načasované situace dávají představení celistvost připomínající filmovou inscenaci v živém procesu. Kačmarčík se také nebojí zapůjčit si filmové triky, aby okořenil už tak dost sytý děj.

Inscenace O klucích aneb jsem kuchta! je jakousi sondou mezi dnešní mládež. Ačkoli se věnuje těm, co se více či méně dotkli zločinu, pod povrchem bublají zločinům předcházející situace, do kterých se jednotlivci dostávají. Roztříštěné medailonky účastníků kurzu vaření, který má suplovat jakýsi odvykací kurz násilného chování, se postupně ucelují a vykreslují všechny účastníky v poněkud jiném světle. A pokud byste na začátku stáli na straně jednoho, na konci byste si možná rozuměli úplně s někým jiným. Nečekejte však žádnou patetickou romantiku na závěr. Bezvýchodnost osudů zastíní pouze uvědomění si přátelství a sebereflexe.

Z inscenace O klucích aneb jsem kuchta!

Každý z pětice delikventů by si mohl tahat sirku o sympaťáka roku. Žhář, násilník, vražedkyně – zdálo by se, že vstoupit do takové společnosti připomíná jámu lvovou, ale pod rouškou hrubosti se stále skrývají děti, které mají pro své chování vysvětlení. Gabriel Kulíšek předal svému introvertnímu Leandrovi noblesu, díky které vyčnívá mezi ostatními kluky. Jeho pasivní chování malinko děsí, protože se za ním skrývá neprobádané zlo. Jako sopka před výbuchem se jeví Sven Borchat (Jan Vrbacký) v kontrastu s klidným naivním otcem (Petr Houska), který vytahuje esa z rukávu v podání citátů Konfucia. Tato dvojice nejvíce zobrazuje zrcadlení dvou světů, které jsou si nejblíže a zároveň se vzdalují na míle daleko.

Rozevlátý rocker Victor Clusrescu, který svou agresi přetavuje především do laviny sprostých slov, má zastání v Jiřím Fialovi, který mu dodává příměs ironického humoru. Svou cílevědomostí se také malinko odlišuje od ostatních účastníků a s příchodem ženského elementu se jeho projevy malinko mění a mírní. Tím je tajemný Alex, respektive tajemná Alex, kterou ve vší křehkosti se silou karbonu ztělesňuje Ema Brezinová. Herecký typ, jakým se Ema profiluje, mám osobně ráda, téměř civilní, minimalistický a věcný výjev, který sdělí vše, co má a nepotřebuje k tomu velká gesta.

Z inscenace O klucích aneb jsem kuchta!

Protipól k této poklidné říčce je očekávaný burácející vodopád Markéty Matulové. Christine Duvaldierová je úžasná postava, která se napříč celou inscenací parádně proměňuje před očima. Z vystrašené kuchařky se stává vedoucí skupiny s jasným názorem. Stále je to ale žena, která má své skryté strachy, a ti, které měla za okraj společnosti, jí nastaví nepříjemné zrcadlo. Markéta Matulová je skvostem nejen této inscenace, ale celé ostravské scény. Její komediální rozvernost je nevtíravá, umí vyčnívat, ale také kopat za tým a v Gieselmannově inscenaci to bravurně předvedla.

Petra Housku a Markétu Matulovou doplňuje v pomyslném „dospělém“ trojlístku Milan Cimerák. Charles Maria Aschenbach je postava, která balancuje na hranici mezi uhlazenou směšností a trapnou karikaturou. Milan Cimerák si tuto hranici po celou dobu jasně uvědomuje a svého státního zástupce ustává s dechberoucím klidem a jasnou vizí, jak jej ztvárnit.

Z inscenace O klucích aneb jsem kuchta!

Autor použil současný jazyk, mluvu, která není doménou jen zločinců, a v této inscenaci to funguje a má to jasný záměr. Josef Kačmarčík pracuje s překladem Anežky Rusevové, který je mnohdy na úkor diváka až moc “německý”. Troufám si říct, že inscenaci by prospěl dramaturgický zásah, který by představení na místních prknech posunul do českého prostředí. Nicméně pokud chcete odlehčit svým bránicím a nebojíte se podívat realitě do očí, neváhejte a představení si nenechte ujít. Sice toho asi moc neochutnáte, ale jistě se pobavíte díky vydařené inscenaci plné výborných hereckých výkonů.