Šéf Hradeckého slunovratu Václav Müller: Je dobré dělat věci, které dávají smysl i někomu jinému

Jsem rád, že se potkáváme ve stylovém interiéru Červeného zámku…

Já taky. Nejen, že je nádherný, ale člověku je tady vlastně vždycky dobře.

Čeká nás další ročník jednoho z nejlepších kulturních festivalů České republiky, který se letos poprvé odehraje ve třech dnech…

Máš pravdu, vidíš, to mi ani nedošlo. On už měl být třídenní už loni, kdyby nebyla ta situace, která byla. Ve skutečnosti půjde o čtyři dny, protože festival bude zakončený nedělní mší v opavském kostele svatých Janů, na jehož opravě a znovuoživení se podílíme.

Mám si to vyložit tak, že se festival neustále zvětšuje a rozrůstá?

(smích)… Doufám, že si to vykládáš špatně, ono se to však prostě někdy jinak v podstatě nedá. S tím kostelem je to spíš tak, že jsme se o něj začali (spolu)starat. Snažíme se o jeho obnovu a byla by škoda, aby se do něj lidi nepřišli v rámci festivalu taky podívat. Mši celebruje skvělý vojenský kaplan Kamil Vícha, který byl na misích v Kosovu, Afghánistánu i Mali a to bude závěrečná tečka, jak se patří.

Co tě k péči o kostel vlastně přimělo? Není přece jen běžné, že se lidé jen tak začnou starat o církevní památku…

Telefonát Dalibora Halátka, který říkal: „Vašku, nechceš se jít podívat ke sv. Janům?“ No jasně, že jsem chtěl, roky kolem toho chrámu chodím. Mám rád Dny evropského dědictví, když se otevírají památky, ale tento kostel otevřen nebýval a ani jinak se mi do něj roky nepoštěstilo podívat. Tak jsme tam šli.  Jsou tam velké praskliny v klenbě, kostel je opravdu v nedobrém stavu. Řekli jsme si, že pro něj zkusíme něco udělat a trochu ho oživit.

Jakým způsobem se to dá učinit?

V rámci Hradeckého slunovratu máme takový cyklus, který se jmenuje Je třeba vrátit místům jejich jména a příběhy.

To zní hezky a zajímavě…

No a teď si vem, že sám kolem toho kostela určitě občas chodíš. Nachází se na nejrušnějším dopravním uzlu Opavy, ale skoro nikdo nevěděl, jak se jmenuje. Uvědomil jsem si, že přesně tohle naplňuje ten výše zmíněný cyklus. A už jsme mu to jméno i trochu vrátili a teď mu vracíme i jeho příběhy, snažíme se ho postupně oživovat, i kulturou. Kostel svatých Janů prý mimochodem disponuje nejlepší akustikou v Opavě, takže kdybys měl někdy zájem, je ti samozřejmě k dispozici.

Děkuji moc, to zní lákavě. Kostel bude na trase festivalu i v pátek, je to tak?

Ano, v pátek máme procházku po Opavě s výborným žurnalistou Jiřím Peňásem. Jeho knihy Výpravy (ty „pro blízké i vzdálenější“ i „pro starší a pokročilé“) mě velmi baví. Právě Jiří Peňás bude provádět Opavou a start bude v tomto kostele.

To jsme ale utekli v čase trochu dopředu. Pokud vím, nejprve se v rámci festivalu už tento čtvrtek odehraje představení Dejvického divadla…

Ano, celý festival vlastně začne besedou s herci Dejvického divadla, kterou bude moderovat šéfredaktor Respektu Erik Tabery. Bude se jmenovat Mluvme spolu. Večer uvidíme představení dejvického majstrštyku Ucpanej systém, na který posléze navážeme promítáním filmu Acid House, protože jde o dvojí ztvárnění téže knižní předlohy. Jsou to dva umělecké přístupy k jednomu dílu.

Aha, tu dramaturgickou linku jsem si uvědomil až nyní. Acid House Paula McGuigana si pamatuji jak velmi drsný film.

To představení je mimochodem taky takové, proto jsme se bavili, že naše děti asi nevezmeme. Byť bych je na Dejvické divadlo rád vzal, tady zrovna ne. 

Co tě motivovalo k tomu, pozvat opět Dejvické divadlo? 

Nějak je s námi spojeno myšlenkovým nábojem. Věříme ve svobodu, lidská práva a demokracii a tyto věci jsou s tím spojeny. Dejvické divadlo do tohoto myšlenkového konceptu velmi dobře zapadá. Nejsem vysloveně divadelní odborník, ale určitě takovou cestou dále půjdeme. Účast Dejvického divadla je hodně navázána na Iva Mludka, jsou si velmi blízcí a hodně spolu spolupracují.

Čím dál víc lidí se mě ptá na Salon Mechtilde. Co z jeho pestré nabídky bys rád zmínil?

Jsou tam klíčové body: dva z nich jsou spojeny s naší kamarádkou a spisovatelkou Karin Lednickou, která svým Šikmým kostelem dokázala, jak silné je umění a jakou má pro nás a naše životy důležitost. Karin spustila svou knihou něco, co je opravdu výjimečné. Takže Karin uslyšíme v diskuzi s Ivošem Mludkem v hradeckém kostele sv. Petra a Pavla. A pak také v dalším zajímavém programovém bodu, v debatě Osudy semleté dějinami, která se bude věnovat osudům malých lidí ve velkých dějinách. Spolu s ní bude debatovat ředitel Polského institutu v Praze, polský politolog a publicista Maciej Ruczaj a vydavatel samizdatu a aktivista Polsko-české solidarity Aleš Bartusek.

Přitom je Karin jen jednou z celé řady zajímavých hostů této diskuzní scény…

Chceme na zámek Hradec nad Moravicí zvát velké osobnosti. V podstatě přirozeně nastalo, že pokračujeme v tom, co se tady dělo. Na zámek přivádíme lidi, kteří mají co říct. Jsem rád kupříkladu za Václava Marhoula, kterého jsem loni viděl v diskuzi na Letní filmové škole v Uherském Hradišti. Týkala se jeho filmu Nabarvené ptáče, který jsem v té době ještě neviděl, a tak  jsem si říkal, že si jej půjdu na pět minut poslechnout. Nakonec jsem tam strávil dvě a půl hodiny a byl jsem nadšený, protože to bylo úplně skvělé. 

Nebude chybět ani blízkovýchodní zpravodaj a reportér Jakub Szánto. Proč právě tato tematika? 

Mám jeho knihy a články rád a dlouhodobě ho čtu. Další věcí je, že debatu s ním bude moderovat vojenský kaplan Kamil Vícha. Bude to velmi zajímavé povídání, nejen ze strany Jakuba, ale i Kamila.

Co bys dál ze Salonu Mechtilde doporučil, na koho se ještě těšíš?

Já se fakt těším na Jiřího Peňáse, jeho výpravy by tě myslím taky bavily. Jsou to vtipné malé cestopisy z různých míst České republiky. Jsou nádherně vypointované, člověk se moc dozví. Je to cestování, které mi sedí. Určitě doporučuji Pastoral Brothers – evangelické kněze, kteří jsou velmi vtipní, zajímavá je i architektka a básnířka Anna Beata Háblová, oba tyto programové body jsou myslím takové velké osobní tipy šéfky této scény Majdy Hájkové. Ještě bych rád vypíchnul Alenu Ježkovou (Wagner). Před dvěma lety mě nadchly její knihy, které se jmenují Tichá srdce.  Jde o mapování českých klášterů a lidí, kteří v nich žijí. Jsou to krásné knihy, navíc se skvělým obrazovým doprovodem. Na Tichá srdce se moc těším.

Welcome scéna letos přinese opět velmi pestrý průřez tím nejzajímavějším v současné české, ale i příhraniční scéně. Vybíralo se z neuvěřitelných více než dvou set zaslaných nahrávek…  

Ono to kapelám dává smysl. Šéf Welcome scény Ondra Oborný odvádí výbornou práci, čemuž jsi také nápomocen. Má výsledky a je to tlakař, který pro mladé kapely a hudbu dýchá. Mně osobně na té scéně baví snad úplně všechno. Ale kdybych měl zmínit někoho konkrétně, tak třeba Plum Dumplings, už jen proto, že jejich písnička Rybí krev je pro mě jednou z nejlepších věcí za dlouhou dobu. Její text navazuje na knihu Jiřího Hájíčka o vystěhování lidí kvůli stavbě nádrže pro Temelín. Za mě hotová umělkyně je třeba i Moonshye a těším se na Billow, což je výborná kapela, ale jak říkám, mohl bych jmenovat všechny.

Po roce odmlky se vrací i scéna pod Bílou věží. To určitě spoustu fanoušků potěší, loni se ozývaly hlasy, které vytýkaly, že festival nebyl i v tom prostoru.

Červené nádvoří je opravdu prostor na zámku určený pro koncerty a divadla. Musíme brát v potaz, že zámek je národní kulturní památka a nemůžeme mít celý program pod Bílou věží. Proto jsme rádi za tu sobotu a vybírali jsme pečlivě věci, které tam opravdu zapadnou.

Koho například pod Bílou věží uslyšíme?

Do toho taky trochu zasáhl covid, do včerejška jsme ještě čekali na jednu potvrzenou kapelu, která je sice z Afriky, ale má sídlo v Londýně. Bohužel nařízení neumožňují, aby přijela. Na poslední chvíli se nám ovšem podařilo najít naprosto plnohodnotnou náhradu – maďarskou romskou kapelu Parno Graszt. Jak někdo někde psal: oni nečerpají z kořenů, oni sami jsou ty kořeny. Je to opravdu autentická formace, která má hodně za sebou a bude celý festival pod Bílou věží zakončovat. Stejně tak se těším na výtečnou polskou jazzovou baskytaristku Kingu Glyk, která do tohoto prostředí krásně zapadne. Prostě zase se spoludramaturgem Zdenkem Svánovským pokračujeme v opravdu žánrově pestrém výběru.

Jedna kapela vystoupí již ve čtvrtek v prostoru bývalých Koníren, což je unikátní zachované sklepení Červeného zámku, je tomu tak?

Samozřejmě. To bude Krajina Ró a s ní budeš slavit své narozeniny, jak jsi psal na facebooku. Myslím, že to je hodně dobrá narozeninová kapela, co říkáš?

To tedy ano! Lepší bych si ani nemohl přát… Navíc jsem je kvůli covidu živě ještě neslyšel!

Také jsem je naživo neslyšel, nebyla vlastně ani příležitost. Konírny budou v pátek filmové. Navázali jsme spolupráci s Letní filmovou školou, o níž rád říkám, že je to „velmi spřátelený festival“. Šéfka Radana Korená vybrala třeba již zmíněný Acid House, velkým filmovým tahákem v pátek  určitě bude Corpus Christi, což je naprosto výjimečný film. V sobotu pak budou Konírny fungovat jako narozeninová scéna šéfa Indies Records Milana Páleše, který slaví šedesátku. Budou tam hrát kapely z vydavatelství Indies.

Je nějaká kapela z programu pro tebe zásadní?

Od mládí je takovou kapelou pro mě Mňága a žďorp. Vzpomínám si na jejich nacvakané koncerty zkraje devadesátek v Opavě na Liďáku, pot tekl po stěnách a na pódiu kluci v námořnických oblečcích zpívali depresivní texty na veselé melodie. Zjevení. Mám moc rád texty Petra Fialy. Je mistr sloganů, píše skvělé věci, navíc tam vnímám takový ten písničkářský základ v tom nejlepším slova smyslu. Líbí se mi, že Mňága nikdy neztratila radost z hraní. Vždy jsem je na Slunovratu chtěl a těším se na ně. Jsou pořád živí. A mimochodem i Petr Fiala bude hostem Salonu Mechtilde, zpovídat jej bude Milan Tesař.

Co bych ještě vypíchnul, je třeba kapela Hrubá hudba, když se bavíme o různých stylech, horňácký folklor v tomto provedení bude jistě zážitek. Anebo spojený zážitek filmový a hudební, němý film s živou hudbou. Muž s kinoaparátem Dziga Vertova a Rabbit on the Moon.

Byla pro tebe příprava letošního festivalu složitější?

Závěrečných věcí k řešení je v rámci tak velké akce vždy obrovské množství. A letos se nahrnuly do velmi krátkého času, před několika týdny jsme totiž vůbec nevěděli, jak velký budeme festival moci dělat. Já jsem byl pořád optimista, ale nebylo nás takových moc. Hradecký slunovrat se ovšem připravuje každodenní prací po celý rok. Je to kolektivní dílo, ať to nevypadá, že to dělám sám. To vůbec ne.

Festival Hradecký slunovrat je pro mne osobně svým způsobem zázrak. To pole možností, které otevřel, jsem si před pár lety nedokázal ani představit. Prozradíš svůj recept na to, jak si vymyslet a od nuly vybudovat kvalitní nadžánrový festival?

Ano, je to prostě o nadšení z kultury a vůbec o okouzlení pestrostí života. A ten recept je jasný, vrátím se k tomu, co jsem psal výše, je to kolektivní dílo, do nějž spousta lidí dává svou kreativitu, prostě vstoupí do dění kolem festivalu, do organizačního týmu a vloží do toho celého něco ze sebe, co umí a co ho baví, naplňuje. A tak se objevují další barvy a vrstvy.  Ostatně i třeba naše silné charitativní aktivity jsou jedna z těchto věcí. A ještě bych rád dodal, že tento festival všichni dělají coby nadšenci, bez jakékoli odměny.

Které věci jsou pro tebe v životě nezbytné a kterých jsi ochoten se vzdát?

Život bere a neptá se, jistou obranou proti té všezničující pomíjivosti je snad právě dělat věci, které dávají smysl i někomu jinému než sobě samému a které snad i někomu přinášejí radost. 

Co bys popřál na závěr potenciálním návštěvníkům Hradeckého slunovratu?

Já bych řekl, že ten program by se dal charakterizovat jako takový bohatý švédský stůl inspirace. Tak bych jim popřál dobrou chuť.

Děkujeme za úžasnou hostinu!