Prometheus Nikol Bókové je velmi dobré album plné silných emocí

Dvojhlas kontrabasu a lesního rohu. Nevypočitatelné intervaly se střídají s vyrovnaným klidem. Až pak se přidávají šustivé a šelestící perkuse a klavír a křišťálově třpytivá kytara. Každý nástroj je zasazen do partitury přesně ve své osobité poloze, v níž se nekříží s jiným, ale má dost prostoru pro vyjádření emocí. Vítejte na Prométheovi Nikol Bókové, neobyčejném albu, které přišlo na svět pouhý rok po nahrávce Unravel, kombinující klasickou hudbu s jazzem. To samo o sobě není nic nového pod sluncem, ale je to vždy jasný signál a svědectví o interpretovi, který má uši otevřené a duši vnímavou.

Mám pocit, že Promethea dobře charakterizuje výrok Emmanuela Lévinase „Smrt druhého se mne týká víc než moje vlastní“. Tato filozofická teze má ještě osobnější rozměr, když se týká jedné z nejbližších bytostí – vlastního otce, jehož odchodem je celé album prostoupeno a ovlivněno. Vyjádřit bolest, vzpomínku či smutek nějakou uměleckou formou je poměrně standardní záležitost. Zdaleka ne vždy však má takové poselství schopnost intenzivně promluvit i k dalšímu člověku, kterým je cizí a nezainteresovaný posluchač.

Nikol Bókové se však něco takové podařilo, jakkoli to slovo má v tomto případě poněkud hořkou příchuť. Prométheus je rozprostřen do 10 přehlubokých, samorostlých kompozic, které se vymykají všemu, co dosud tato charismatická pianistka vymyslela. Slyšíme to markantně od první skladby A Star-Trodden Way, kterou můžeme vnímat jako pomyslnou bránu do jiné dimenze. Jiného času. Znepokojivý eponymní Prometheus na ploše téměř osmi minut rozvíjí fascinující dialog lesního rohu a klavíru. V jazzové hudbě poměrně méně frekventovaný nástroj (lesní roh) má v podání Radka Baboráka obrovské kouzlo.

Není to dáno jen zvukovostí, světově proslulý hornista svou hrou a feelingem dokonale souzní s dalšími nástroji i zaměřením nahrávky. Skladba On a Meadow je svěřena pouze klavíru Bókové, jíž nejde pouze o retrospektivní návrat v čase. Je to hledání, nebo spíše rozpomínání se na okamžik a společný prostor. Pohyb k minulému skrz jemný rytmický model španělské habanery, nad jejímž ostinatem se otiskují něžné klavírní souzvuky pravé ruky. Člověku se chce spočinout v saténově hladkých zvukových vlnkách Bókové, natolik je vjem evokativní a sugestivní.

Méně introvertně zní Lightness of Space rozvíjející elementární sekundový motiv v různých nástrojích. Skladba překvapí mohutnou dynamikou, v níž zazáří fascinující kytarové sólo Davida Dorůžky. Následující skladby Like a Boy a Nunchaku jsou ovlivněny konkrétními vzpomínkami na prožité věci. Jmenovitě Nunchaku má velmi originální strukturu, která je inspirována asijským bojovým nástrojem. Perseids zase odkazují k známému meteorickému roji lidově přezdívanému Slzy svatého Vavřince, který je na nebi vidět mezi 11. až 13. srpnem. I zde upoutá kytara Davida Dorůžky, neméně důležitý otisk však Prométheovi dali i  bubeník Michał Wierzgoń a kontrabasista Jaromír Honzák.

Ryze osobní podtext má naopak následující Two Peculiar Girls s hornou Radka Baboráka. Kompozice má opět skvělou gradaci a velmi příznačnou atmosféru. Peaceful Ride je jednou z nejpřístupnějších skladeb alba. Otevírá jí obyčejný sled akordů Es dur – as moll, které se střídají téměř minutu a půl. Minimalistická úspornost pokračuje i nadále pouhým obrácením pořadí obou akordů. Koho by to napadlo, jak jednoduše se dá změnit harmonie! Závěr alba má intenzitu katarze – Hearts of Gold je víceméně stvrzením identity a jednoty.

Prometheus Nikol Bókové je prozatím asi nejzásadnější album letošního roku. Jednak otevírá naplno často přivřená okna konvencí, které někdy brání, abychom viděli věci, jak jsou. Není nutné být jazzovým gurmánem, aby člověk pocítil, jak silné je hudební a myšlenkové sdělení této nevšední skladatelky a pianistky. Hranice žánrů, které často uměle vytváříme mezi hudebními styly, na Prometheovi ztrácejí jakýkoli význam. Netřeba žádný návod nebo vzdělání k tomu, abyste tuto desku pochopili. Emocionální náboj alba je tak intenzivní, že ho prostě nelze popřít.

Nikol Bóková dokáže své hudbě svěřit, co má v srdci a dělá to způsobem, kterému porozumí každý. Vypadá to zdánlivě jednoduše, ale cesta, která k takové výpovědi vede, je často trnitá a bolestná. Na jejím konci však čeká světlo lásky.