Novinka Kateřiny Kněžíkové a Janáčkovy filharmonie patří k nejzajímavějším počinům letošního roku

Kateřina Kněžíková svou profesní dráhu spojuje od počátku s klíčovými disciplínami svého oboru – operním divadlem a koncertním zpěvem. V obou dosáhla mimořádných úspěchů. Je nositelkou Ceny Thálie za roli Julietty v opeře Bohuslava Martinů, která byla inscenována v Národním divadle moravskoslezském. Ve svém rodném kraji ji publikum zbožňuje a vysoce ji hodnotí také kritická obec, protože Kateřina získala také sošku kulturních Cen Jantar, jež jsou vyhlašovány v nejširším uměleckém spektru pro Moravskoslezský kraj.

Druhou stranou mince sopranistky je koncertní produkce, které se věnuje se stejnou intenzitou, a v některých položkách repertoáru patří její kreace k mistrovským (nezapomenutelná byla její Ludmila z Dvořákova oratoria Svatá Ludmila, ale skvěle zpívala také Janáčka a řadu dalších autorů).

Na svém novém profilovém CD se představuje v repertoáru, který lze charakterizovat jako neotřelý a svým způsobem objevný. Můžeme konstatovat, že podobný žánr u nás téměř nikdo neprezentuje. Zajímavé je, že dramaturgie alba vyplynula sopranistce logicky a přirozeně, aniž by o ni musela nějak zápasit. Od začátku měla jasno především v zařazení Kouzelných nocí Bohuslava Martinů. Martinů je napsal pět let před svým pařížských pobytem, přesto je v nich cítit dálka cest  a exotická vůně v koloristické instrumentaci.

Text písní na čínské motivy je sice místy notně okoralý a archaický (I vzléd jsem výš a zprvu mnil že v jíní zásvit zoře), pozornost si však zaslouží kouzelná a exotická hudba. Pěvecký part Martinů stylizoval značně expresivně a možná i neobratně; v dlouhých držených tónech a vysokých polohách občas interpretce (ač se snažila, seč mohla) není příliš dobře rozumět. Ze tří písní Martinů vyznívá nejlépe závěrečná Mystická flétna, která nese impresionistickou stopu a její orchestrace je uhrančivá. Janáčkova filharmonie Martinů hraje s neomylným instinktem a barevností, kterou umocňují precizní a kvalitní instrumentální výkony i špičková souhra.

Henri Duparc je považován za nástupce Césara Francka a bývá řazen mezi ctitele Richarda Wagnera. Tento fakt vyvěrá hned z první písně Vyzvání na cestu, jež je naplněna typickou francouzskou barevností, ale současně má vznešenou wagnerovskou gesci. Duparcovy písně jsou však hlavně velmi osobitá, strhující mikrodramata, v nichž každá nota a slovo má svůj sofistikovaný význam a smysl. Hrdinka stejnojmenné písně Phidylé propůjčila jméno celému albu Kněžíkové. Sopranistka ji v bookletu alba charakterizuje jako ženu, „která je silná, pokorná a dobře zná sebe sama. Ví, kam došla a s jakým výsledkem. Nastřádala zkušenosti.“ Je zřejmé, že běží o paralelu k samotné interpretce, kterou provází víceméně podobně utvářená, umělecky úspěšná cesta. Sopranistka Duparcovy písně zpívá soustředěně, s citem a vroucností, kterou nelze předstírat, protože je odžitá, zkušená a vyrovnaná.

Jakýmsi leitmotivem alba je exotická, orientální, chcete-li mystická stopa. Pět řeckých lidových písní Maurice Ravela je opět neotřelá dramaturgická perla, která je sycena orientem a archaickými řeckými mody. Tuto linii jen potvrzuje i následující třídílná Šeherezáda, kde je asijský kolorit explicitně slyšet v melodice i harmonii. Zatímco v řeckých písních se Kněžíkové daří výrazově postihnout tyto křehké miniatury, v Ravelově Šeherezádě je její pojetí dynamicky ploché. Ve srovnání s Regine Crespin, Veronique Gens, Mariou Ewing nebo Alison Hagley zpívá Ravela poněkud monotónně a bez větší interakce k proměnám orchestrální textury v čase a prostoru. Není to vyloženě nestylová interpretace, jen podle mého názoru nejde tolik do hloubky a chybí jí preciznější francouzská dikce… To ovšem nic nemění na faktu, že i zde hlasový témbr Kněžíkové pohladí přirozenou kantabilní lahodností.

Velkým objevem pro mne byla tajemná Penthesilea Karola Szymanowského, polského skladatele, který ve své hudbě zaumně propojil impresionismus s dravým podhalanským folklorem. Píseň má magickou atmosféru, sólový part je napsaný obtížně, obsahuje skoky a obtížně zpěvné intervaly, ale Kněžíková píseň podala s velkým nadhledem a intonační stabilitou. Důležitou roli zde sehrál orchestr, ať už v barvitých liniích houslí či dechových nástrojů.

Album Kateřiny Kněžíkové je svým způsobem mimořádný počin. Poutavý je především z dramaturgického hlediska, protože dokázal sloučit objevnost s koncepčním záměrem. Hlubší analýza jednotlivých opusů prozradí, že ne ve všech případech tato skvělá sopranistka zpívá se stejně solidní a jemnou výslovností a minuciózní výstavbou. Nejlépe se jí vedlo v Martinů, Duparcovi a Szymanowském, naopak Ravelovi chybí větší charisma a temperamentnější emoce.

Mírným zklamáním je pro mne dirigentský přínos Roberta Jindry, jehož pojetí se ve výsledku všech kompozic moc výrazně nepromítlo. V témbru, agogice, tempech i rubatu se v bohatých, často až opulentních orchestrálních partech mohlo kouzlit. Některé plochy zní příliš usedle a monotónně. Důvěru nevzbudí ani vizuální prezentace tohoto dirigenta, jehož heroická fotografie v bookletu proti rozevláté a pozitivně naladěné Kněžíkové (její nádherný portrét konotuje Botticelliho Zrození Venuše) působí nekonsekventně k mystickému a magickému obsahu alba. Domnívám se, že dirigent, který má s Janáčkovou filharmonií větší zkušenost a osobnější vztah, by zde zanechal výraznější otisk.

Pochvalu si zaslouží pečlivě připravené průvodní slovo, jehož náplní je rozhovor sopranistky, fundovaně vedený Vojtěchem Babkou. Jejich společné přemítání nad dramaturgií alba má svěží podobu a člověk se dozví o osobní motivaci a myšlenkových pochodech této výjimečné interpretky. Škoda jen, že největší český distributor klasické hudby Supraphon stále drží na plastové obaly. Už při třetím vynětí objemného bookletu z plastové přihrádky jsem měl problém jej vrátit zpět pod zobáčky, abych nesedřel jeho obal.

Na závěr si zaslouží pochvalu Janáčkova filharmonie Ostrava. Orchestr, který patří k nejvytíženějším tělesům u nás, natočil v posledních letech hned několik pozoruhodných nahrávek a opět ujistil, že patří k naprosté tuzemské špičce. Janáčkova filharmonie zní sebevědomě a vyváženě jako orchestr, z jehož zvuku sálá stabilita, intenzivní tah, velká empatie a brilantní souhra. Prezentuje se jako týmové těleso, složené z výborných instrumentalistů, kteří nezklamou ani v bravurních sólových vyhrávkách.

Album Phidylé Kateřiny Kněžíkové bezpochyby patří k nejzajímavějším sólovým pěveckým počinům současnosti. Můžeme se jen těšit, kam se tato přemýšlivá a cílevědomá sopranistka vydá příště.