Zemřel Antonín Šimela. Muž, který ukázal, že nikdy není pozdě stát se hercem

Tonda Šimela, Toníček z loutek. Technik, který uchvátil režiséra Radovana Lipuse, jednoho z tvůrců slavné inscenace ostravského Divadla loutek Z deniku Ostravaka natolik, že ho prostě ve své inscenaci mít musel. Nepamatuji se, že by se Radek Lipus někdy nějakého herce či herečky doprošoval, aby přijal roli v inscenaci, kterou režíroval. U Tondy tomu ale právě tak bylo.

„Pane režisére, já su technik, elektrikář, bezpečák, ja si nezapamatuju ani dvě věty,“ bránil se Tonda, ale marně. Ba právě naopak. Jeho úžasné hlášky a slovní hříčky se množily, a dokonce si dovolím říci, že zčásti, byť malé, se Antonín Šimela stal až spoluautorem scénáře právě v těch okamžicích, které se do paměti diváků vryly natrvalo. Jeho neodolatelné výrazy křtěné místním nářečím částečně ostravským, částečně hlučínským s termíny z oblastí nejrůznějších řemesel a dělnických i technických činností zůstanou navždy v naší paměti.

V inscenaci Z Deniku Ostravaka (Foto: archiv DLO)

„Třeba když jsem jednou řekl: Kurdybela, ten amoňak, to je potvora švinska! V situaci, kdy jsem vešel na jeviště jakože po výbuchu metanu – rozumíš, metan-amoňak. To se Radovanovi moc líbilo a už to tam zůstalo,“ vyprávěl mi při našem posledním publikovaném rozhovoru (Ostravan 20. 4. 2019).

I samotní horníci, které jsem vodil do různých ostravských divadel na všechny inscenace hlavně spojené z kouzlem rázovité Ostravy a blízkého regionu, to ocenili. Jeden z důlních záchranářů dokonce řekl: „Amoňak, no to sem nikdy neslyšel, ale to je fajne, to použiju.“ A teď se pochlubte všichni, kteří můžete říct, že jste obohatili slovník (nejen) důlního záchranáře.

V inscenaci Z Deniku Ostravaka (Foto: archiv DLO)

Hrál i v další kultovní inscenaci ostravského Divadla loutek Šaryk vzpomíná, v zábavně kruté expedici do dětství i do války.

V divadle prožil šedesát let života. A zahrál si občas od malička. Už v předchůdci dnešního Divadla loutek, v tak zvaném Dřevěném království, ještě před rokem 1959, kdy do „loutek“ nastoupil, už vodil marionety. A loutkové divadlo miloval nadevše, i když jsem ho občas potkával i v hledištích činohry, operety a baletu.

Když slavná herecká osobnost odslouží múze Thálii tak dlouhou dobu v jednom divadle, je to za prvé téměř rekord a za druhé výraz velkého uznání osobního kouzla a hereckého umění. Takoví herci obohacují naše životy ze všech nejvíce. Neměli bychom ale zapomínat ani na ty, kteří se slavnými herci divadelními, televizními a filmovými v takové velké míře nestali, ale Thálii sloužili stejně oddaně. Jako Tonda Šimela.

Pro Antonína Šimelu byl život zdrojem radosti, i když občas bolel. Na všem ale vždy dokázal najít něco veselého, něco pro zasmání. Měl lidi rád natolik, že se nedokázal mračit ani na zamračené. „Také jsem narazil na nějakého zamračeného, hrál jsem metr od lidí a vidím, jak se mračí. Jsou takoví lidi. Třeba nerozumí srandě a tak. Takže jsem se soustředil přímo na něho. A dostal jsem ho, nakonec mu tak začalo škubat kolem huby, že jsem si řekl, a mám tě! To mě udělalo největší radost. A něco takového bych ještě chtěl zažít.“

Tož, můj milý kamaráde Tondo, rozesmávej teď zamračené anděly, pokud vůbec nějací jsou. Budou ti určitě tleskat, rukama i křídly.